Kniha Urantia

Kapitola 1

Vesmírný Otec

1:0.1 (21.1) Vesmírný Otec je Bůh všeho tvorstva, Prvotní Zdroj a Střed všech věcí a bytostí. Předně myslete na Boha jako na stvořitele, potom jako na dohlížitele a nakonec jako na nekonečného udržovatele. Pravda o Vesmírném Otci se začala lidstvu odhalovat se slovy proroka: „Bože, jsi jediný a nikdo jiný není vedle tebe. Ty jsi stvořil nebesa a nebesa nebes se všemi jejich armádami; ty je chráníš a vládneš nad nimi. Syny Božími byly stvořeny vesmíry. Tvůrce se zahaluje světlem jako šatem a prostírá nebesa jako oponu.“ Pouze toto pojetí Vesmírného Otce—jediný Bůh namísto mnoha bohů—umožnilo smrtelnému člověku pochopit Otce jako božského tvůrce a nekonečného vládce.

1:0.2 (21.2) Nesčetné množství planetárních systémů byly vytvořeny proto, aby byly nakonec obydleny velkým množstvím rozmanitých druhů inteligentních tvorů—bytostí, které by jsou schopny poznat Boha, přijímat jeho božskou lásku a milovat ho za to. Vesmír vesmírů je dílem Boha a obytným místem pro jeho různorodé tvory. „Bůh stvořil nebesa a vytvořil zemi; ne nadarmo zřídil a uvedl do chodu vesmír a stvořil tento svět; on ho vytvořil, aby byl obydlen.“

1:0.3 (21.3) Všechny osvícené světy uznávají a ctí Vesmírného Otce—věčného tvořitele a nekonečného udržovatele všeho tvoření. Myslící tvorové velkého množství vesmírů vstoupili na dlouhou, dlouhou cestu k Ráji—vzrušující úsilí věčného dobrodružství na cestě k dosažení Boha-Otce. Nadsmyslovým cílem dětí času je nalézt věčného Boha, pochopit božskou podstatu a poznat Vesmírného Otce. Boha si uvědomující tvorové mají jenom jednu nejvyšší touhu, pouze jedno trvalé přání a to je, stát se v jejich sférách tím, čím je on v jeho Rajské dokonalosti osobnosti a v jeho vesmírné sféře spravedlivé svrchovanosti. Od Vesmírného Otce, který obývá věčnost, přichází nejvyšší nařízení: „Buďte dokonalí tak, jak jsem dokonalý já.“ S láskou a soucitem, po věky a přes vesmíry roznášejí poslové Ráje toto nabádání a dokonce s ním přicházejí k takovým nevyvinutým tvorům živočišného původu, jako jsou lidské rasy Urantie.

1:0.4 (22.1) Tento velkolepý a univerzální příkaz usilovat o dosažení dokonalosti božskosti je nejzákladnější povinností a měl by být nejvyšším cílem pro všechny bojující tvory—výtvory Boží dokonalosti. Tato možnost dosažení božské dokonalosti je konečným a zaručeným osudem pro věčný duchovní růst člověka.

1:0.5 (22.2) Smrtelníci Urantie mohou stěží doufat, že budou dokonalí ve smyslu nekonečnosti, ale je naprosto možné, že lidské bytosti začínající svoji cestu, tak jak je tomu na této planetě, dosáhnou nebeského a božského cíle, který pro smrtelného člověka stanovil nekonečný Bůh; a když uspějí a dosáhnou tento cíl, budou ve všem, co náleží k seberealizaci a rozvoji myšlení, tak naplněni v jejich sférách božské dokonalosti, jako sám Bůh v jeho sférách nekonečnosti a věčnosti. Taková dokonalost nemusí být univerzální v materiálním smyslu, nemusí být neomezená v intelektuálním chápání, nebo konečná v duchovním poznání, ale je konečná a úplná ve všech konečných aspektech božské vůle, dokonalosti osobní motivace a uvědomění si Boha.

1:0.6 (22.3) Toto je pravý význam toho božského přikázání: „Buďte dokonalí tak, jak jsem dokonalý já,“ které stále vybízí smrtelného člověka jít kupředu, a které ho přivolává ke středu v tom dlouhém a vzrušujícím úsilí dosáhnout vyšší a vyšší úrovně duchovních hodnot a skutečných vesmírných významů. Toto povznášející hledání Boha vesmírů je největším dobrodružstvím obyvatel všech světů v čase a prostoru.

1. Jméno Otce

1:1.1 (22.4) Ze všech jmen, pod kterými je Bůh Otec znám ve všech vesmírech, jsou ta, která ho označují jako Prvotní Zdroj a Vesmírný Střed nejčastěji používaná. Prvotní Otec je znám pod různými jmény v rozmanitých vesmírech a v rozdílných sektorech toho samého vesmíru. Jména, která přidělují tvorové Tvořiteli závisí hodně na jejich pojetí Tvořitele. Prvotní Zdroj a Vesmírný Střed se nikdy neodhalil svým jménem, pouze svojí podstatou. Jestli věříme, že jsme děti tohoto Tvořitele, tak je zcela přirozené, že ho nakonec budeme nazývat Otcem. Ale toto jméno je naše vlastní volba a vychází z uznání našeho osobního vztahu s Prvotním Zdrojem a Středem.

1:1.2 (22.5) Vesmírný Otec nikdy nenařizuje inteligentně myslicím tvorům ve vesmírech žádnou formu povinného uznávání, formálního uctívání, nebo otrocké služby. Evoluční obyvatelé světů v čase a prostoru musí sami—v jejich vlastních srdcích— Otce poznat, milovat ho a dobrovolně ho ctít. Stvořitel odmítá vynucováním, nebo přesvědčováním si podrobit duchovní svobodnou vůli materiálních tvorů. Milující oddanost lidské vůle konat a naplňovat vůli Boží je největším dobrovolným lidským darem Bohu; ve skutečnosti, takové zasvěcení tvorů vytvoří jediný možný lidský dar opravdové hodnoty pro Rajského Otce. V Bohu člověk žije, pohybuje se a má v něm svoje bytí; neexistuje nic, co člověk může Bohu dát, kromě jeho rozhodnutí řídit se Boží vůlí a taková rozhodnutí, ovlivněna inteligentní vůlí vesmírných tvorů, tvoří opravdovost skutečné úcty, která je plně dostačující pro láskou ovládanou podstatu Otce Tvořitele.

1:1.3 (22.6) Jakmile jste se si opravdově uvědomili podstatu Boha a poté co jste skutečně objevili vznešeného Tvořitele, začínáte pozorovat přítomnost a působení vnitřního božského kontrolora a potom, v souladu s vaším osvícením a v souladu se způsobem a metodou, kterými vám božští Synové zjevili Boha, najdete jméno pro Vesmírného Otce, které bude dostatečně vyjadřovat vaši představu o Prvotním Velkém Zdroji a Středu. A tak, v rozdílnýchsvětech a rozmanitých vesmírech, je Tvořitel znám pod četnými jmény, která mají ve své podstatě stejný význam, ale pokud jde o slova a symboly, tak každé jméno má svůj rozsah a hloubku pevně zasazené v srdcích jeho tvorů jakéhokoliv daného světa.

1:1.4 (23.1) Blízko středu vesmíru vesmírů je Vesmírný Otec všeobecně znám pod jmény, jejichž význam může být chápán jako Prvotní Zdroj. Ve vzdálenějším prostoru od středu vesmíru vesmírů se pro pojmenování Vesmírného Otce stále častěji používá výraz znamenající Vesmírný Střed. Ještě dále od středu vesmíru vesmírů, v oblasti tvoření hvězd, tak jako v řídícím centru vašeho lokálního vesmíru, je znám jako Prvotní Tvořivý Zdroj a Božský Střed. V jednom blízkém souhvězdí je Bůh nazýván Otcem Vesmírů. V jiném souhvězdí se jmenuje Nekonečný Udržovatel a dál na východ Božský Dohlížitel. Byl také pojmenován jako Otec Světla, Dar Života a Všemohoucí.

1:1.5 (23.2) Na těch světech, kde jeden z Rajských Synů prožil život v lidském těle, je Bůh obecně známý pod jménem naznačující osobní vztah, něžný cit a otcovskou oddanost. V řídícím centru vašeho souhvězdí je Bůh nazýván Vesmírným Otcem a na rozmanitých planetách vaší lokální soustavy obydlených světů je nazýván různými jmény jako Otec Otců, Rajský Otec, Havonský Otec a Duchovní Otec. Ti, kteří znají Boha skrze zjevení Rajských Synů v lidském těle, podlehnou nakonec citovému kouzlu bezprostředního vztahu bytosti a Tvořitele a nazývají Boha „náš Otec“.

1:1.6 (23.3) Na planetě s pohlavně pudovými tvory, ve světě, kde impulsy rodičovských emocí jsou vrozeny v srdcích inteligentních bytostí, výraz Otec se stal velmi výmluvným a vhodným jménem pro věčného Boha. Na vaší planetě, Urantii, je nejvíce známo a všeobecně přijímáno jméno Bůh.Avšak jméno, které je mu dáváno má malý význam; důležité je, abyste ho znali a snažili se být jako on. Vaši proroci minulosti ho právem nazývali „věčným Bohem“ a hovořili o něm jako o někom, kdo „obývá věčnost“.

2. Realita Boha

1:2.1 (23.4) Bůh je základní realita ve světě ducha; Bůh je zdrojem pravdy ve sférách myšlení; Bůh sám sebou pokrývá vše, co existuje v materiálních světech. Pro všechny stvořené rozumové bytosti je Bůh osobnost a pro vesmír vesmírů je Prvotní Zdroj a Střed věčné reality. Bůh se nepodobá ani člověku, ani stroji. Prvotní Otec je všeobecný duch, věčná pravda, nekonečná realita a otcovská osobnost.

1:2.2 (23.5) Věčný Bůh je nekonečně více než idealizovaná realita, nebo ztělesněný vesmír. Bůh není jednoduše nejvyšší touhou člověka, objektivní předmět smrtelného hledání. Bůh ani není pouze pojmem, potenciální silou spravedlnosti. Vesmírný Otec není synonymem pro přírodu, ani není ztělesněným zákonem přírody. Bůh je transcendentní realita, a není jenom tradičním pojetím nejvyšších hodnot. Bůh není psychologickým ohniskem duchovních významů, a ani není „nejušlechtilejším výtvorem člověka“. V lidských myslích Bůh může být kterýmkoliv, nebo všemi z těchto pojmů, ale on je víc. On je ochráncem a milujícím Otcem pro všechny ty, kteří dosáhli duchovní vyrovnanosti na zemi a pro ty, kteří touží poznat posmrtný život.

1:2.3 (24.1) V lidské zkušenosti je skutečnost existence Boha demonstrována pobývající božskou přítomností v člověku, duchovním Monitorem seslaným z Ráje, aby žil ve smrtelné mysli člověka a tam pomáhal při vývoji nesmrtelné duše získat věčný život. Tři empirické úkazy odhalují přítomnost tohoto božského Ladiče v lidské mysli:

1:2.4 (24.2) 1. Intelektuální schopnost poznání Boha—uvědomování si Boha.

1:2.5 (24.3) 2. Duchovní potřeba objevit Boha—hledání Boha.

1:2.6 (24.4) 3. Touha osobnosti být jako Bůh—upřímné přání naplňovat vůli Otce.

1:2.7 (24.5) Přítomnost Boha nemůže být nikdy prokázána vědeckým experimentem, nebo teoretickým zdůvodněním logické dedukce. Bůh může být pochopen pouze na základě lidské zkušenosti; nicméně, pravdivé pojetí reality Boha je přijatelné v logice, základem pro filozofii, nezbytné pro náboženství a nepostradatelné pro jakoukoliv naději na věčný život.

1:2.8 (24.6) Ti, kteří si uvědomují Boha, poznali opravdovost jeho přítomnosti na svých zkušenostech; a takoví smrtelníci, kteří si uvědomují Boha, získali ze své osobní zkušenosti jediný pozitivní důkaz o existenci živého Boha, který může lidská bytost poskytnout jiné lidské bytosti. Demonstrovat existenci Boha je zcela za hranicemi všech možností, kromě přímého kontaktu mezi lidskou myslí uvědomující si Boha a boží přítomností Ladiče Myšlení, který obývá smrtelnou mysl a je věnován člověku jako nezávazný dar Vesmírného Otce.

1:2.9 (24.7) Teoreticky si můžete představovat Boha jako Tvořitele a je to on, kdo osobně stvořil Ráj a střední vesmír dokonalosti, ale vesmíry času a prostoru byly všechny vytvořeny a organizovány Rajskými sbory Synů Tvořitelů. Vesmírný Otec osobně nestvořil lokální vesmír Nebadon; ten vesmír, ve kterém žijete, je výtvorem jeho Syna Michaela. Ačkoliv Otec osobně nestvořil evoluční vesmíry, osobně je kontroluje prostřednictvím mnoha různých vesmírných vztahů a zajišťuje jejich projevování se ve fyzikálních, intelektuálních a duchovních energiích. Bůh Otec je osobní stvořitel vesmíru Ráj a ve spojení s Věčným synem stvořil všechny ostatní osobní Tvořitele vesmírů.

1:2.10 (24.8) Jako fyzický kontrolor v materiálním vesmíru vesmírů, Prvotní Zdroj a Střed ve svém působení používá model věčného Ostrova Ráj a prostřednictvím tohoto středu gravitace věčný Otec provádí kontrolu nad všemi fyzikálními úrovněmi a to rovnoměrně ve středním vesmíru a ve všech ostatních vesmírech prostoru. Jako mysl, Bůh působí v Božstvu Nekonečného Ducha; jako duch, Bůh se projevuje v osobě Věčného Syna a v osobách božských dětí Věčného Syna. Tento vzájemný vztah Prvotního Zdroje a Středu s rovnocennými Osobami a Absolutny Ráje ani v nejmenším nebrání bezprostřednímu osobnímu vlivu Vesmírného Otce na všechna stvoření a na všech jejich úrovních. Prostřednictvím přítomnosti částic svého ducha, Otec Tvořitel udržuje přímý kontakt se svými dětmi t vory a vytvořenými vesmíry.

3. Bůh je Vesmírný Duch

1:3.1 (25.1) „Bůh je duch“. On je vesmírná duchovní přítomnost. Vesmírný Otec je nekonečná duchovní realita; on je “nejvyšší, věčný, nesmrtelný, neviditelný a jediný opravdový Bůh. Ačkoliv jste „potomci Boží“, neměli byste si myslet, že Otec se vám podobá svojí tělesnou konstitucí, protože vám bylo řečeno, že jste byli stvořeni „k obrazu jeho“—obdarováni Tajemnými Monitory vyslanými z centrálního bydliště jeho věčné přítomnosti. Duchovní bytosti jsou opravdové, bez ohledu na to, že jsou pro lidské oko neviditelné a nemají ani tělo, ani krev.

1:3.2 (25.2) Řekl starověký prorok: „Hle, On projde kolem mne a já ho nevidím; obchází kolem mne a já ho nevnímám.“ Můžeme neustále sledovat činnost Boha, můžeme si plně uvědomovat materiální důkazy jeho velkolepého řízení, ale jen výjimečně můžeme pohlédnout na viditelný projev jeho božskosti a dokonce ani nespatříme přítomnost jeho ducha, jím poslaného pro pobývání v lidech.

1:3.3 (25.3) Vesmírný Otec není neviditelný proto, že se skrývá před nižšími tvory materialisticky handicapovanými a s omezenými duchovními schopnostmi. Ta situace je spíše taková: „Nemůžete uvidět moji tvář, poněvadž žádný smrtelník mne nemůže uvidět a zůstat živý.“ Nikdo ze smrtelníků nemůže spatřit duchovního Boha a zachovat si smrtelné bytí. Velkolepost a duchovní oslnivost přítomnosti božské osobnosti je nedosažitelná pro nižší skupiny duchovních bytostí, nebo jakéhokoliv řádu materiálních osobností. Duchovní záření osobní přítomnosti Otce je „světlo, ke kterému se žádný smrtelný člověk nemůže přiblížit; které žádný materiální tvor nikdy neviděl a nikdy neuvidí.“ Ale není nutné uvidět Boha tělesnýma očima, abychom ho spatřili viděním víry oduševnělé mysli.

1:3.4 (25.4) Duchovní podstata Vesmírného Otce je v plné míře sdílena s jeho koexistentním „já“, Věčným Synem Ráje. Jak Otec, tak i Syn, stejným způsobem sdílejí vesmírný a věčný duch plně a bezvýhradně s jejich společnou, rovnocennou osobností, Nekonečným Duchem. Boží duch, v sobě i sám o sobě, je absolutní, v Synovi je neomezený, v Duchovi je všeobecný a ve všech a skrze nich všechny je nekonečný.

1:3.5 (25.5) Bůh je univerzální duch; Bůh je všeobecná vesmírná osoba. Nejvyšší osobní realitou konečného tvoření je duch; nejvyšší realitou osobního kosmu je absonitní duch. Pouze úrovně nekonečnosti jsou absolutní a pouze na takových úrovních se uskuteční konečná jednota mezi hmotou, myslí a duchem.

1:3.6 (25.6) Ve vesmírech je Bůh Otec, potenciálně, hlavním vládcem hmoty, mysli a ducha. Prostřednictvím jeho dalekosáhlé osobní sféry Bůh jedná přímo pouze s osobnostmi jeho rozlehlého světa tvorů vlastní vůle, ale mimo Ráj je Bůh dostupný pouze v přítomnosti jeho fragmentovaných entit—Boží vůle ve vesmírech. Tento Rajský duch, který pobývá v myslích smrtelníků času a tam podporuje vývoj nesmrtelné duše věčně žijících tvorů, obsahuje v sobě podstatu a božskost Vesmírného Otce. Ale mysli těchto evolučních tvorů mají původ v lokálních vesmírech a musí získat božskou dokonalost uskutečněním empirických transformací, které vedou k duchovní vyspělosti, což je nevyhnutelný výsledek volby tvorů naplňovat vůli nebeského Otce.

1:3.7 (26.1) Ve vnitřní zkušenosti člověka je mysl spojena s hmotou. Takové materiální spojení mysli nemůže přežít fyzickou smrt. Metoda pro věčný život je obsažena v těch změnách lidské vůle a těch transformací smrtelné mysli, pomocí kterých se duch postupně stává učitelem p Boha uvědomělého intelektu a nakonec jeho duchovním průvodcem. Takový vývoj lidské mysli, od spojení s hmotou po spojení s duchem, vyústí k přeměně potenciálně duchovních aspektů lidské mysli v morontiální reality nesmrtelné duše. Smrtelná mysl podřízená hmotě je určena stát se více materiální a následovně se dostaví konečný zánik osobnosti; smrtelná mysl podvolená duchu je určena stát se více duchovní a nakonec dosáhne jednotu s věčným a božským duchovním průvodcem a tímto způsobem získá věčný život a věčnou osobní existenci.

1:3.8 (26.2) Já přicházím od Věčného, a opakovaně se vracím do přítomnosti Vesmírného Otce. Já znám skutečnost a osobnost Prvotního Zdroje a Středu, Věčného a Vesmírného Otce. Já vím, že i když je velký Bůh absolutní, věčný a nekonečný, je také dobrý, božský a soucitný. Já znám pravdivost významných prohlášeních: „Bůh je duch“ a „Bůh je láska“, a tyto dvě vlastnosti jsou zcela úplně odhaleny ve vesmíru ve Věčném Synovi.

4. Mystérium Boha

1:4.1 (26.3) Nekonečnost dokonalosti Boha je taková, že z něho dělá věčné mystérium. A největší ze všech nepochopitelných mystérií o Bohu je úkaz božské existence ve smrtelných myslích. Způsob, jakým Vesmírný Otec pobývá s tvory času a prostoru je největší ze všech vesmírných záhad; božská přítomnost v mysli člověka je záhadou všech záhad.

1:4.2 (26.4) Fyzická těla smrtelníků jsou „chrámy Boží“. Přestože Vládnoucí SynovéTvořitelé přicházejí na jejich obydlených světech do těsné blízkosti tvorů a „přitahují k sobě všechny lidi“; ačkoliv „stojí přede dveřmi“ lidského vědomí a „klepou“ a rádi by vešli ke všem, kteří „otevřou dveře svých srdcí“; ačkoliv existuje toto intimní osobní spojení mezi Syny Tvořiteli a jejich smrtelnými tvory, přesto ještě mají smrtelní lidé od samotného Boha něco, co v nich opravdu pobývá; a proto jsou jejich těla chrámy.

1:4.3 (26.5) Když tady dole skončíte, když v přechodné podobě ukončíte vaši pouť tady na zemi, když vaše zkušební cesta v lidském těle bude skončena, když se prach, ze kterého se skládá smrtelná tělesná schránka, „vrátí do země odkud vzešel“, pak se odhalí, že pobývající „Duch se vrátí k Bohu, který ho daroval.“ V každé smrtelné bytosti na této planetě pobývá fragment Boha, seslaná část božskosti. Nemáte na ni zatím ještě vlastnické právo, ale je záměrně naplánována zůstat s vámi, jestliže přežijete smrtelný život.

1:4.4 (26.6) Jsme neustále konfrontováni s touto záhadou, která obklopuje Boha; rozpačitě vnímáme stále více se odhalující panorama pravdivosti jeho neomezené laskavosti, nekonečného soucitu, nesrovnatelné moudrosti a nádherného charakteru.

1:4.5 (26.7) Mystérium Boha spočívá v průvodních rozdílech, které existují mezi konečností a nekonečností, dočasným a věčným, tvorem času a prostoru a Vesmírným Tvořitelem, materiálním a duchovním, nedokonalostí člověka a dokonalostí Rajského Božstva. Bůh vesmírné lásky se sám neomylně projevuje v každém z jeho tvorů až do velikosti, kterou je tvor schopen duchovně pochopit a porozumět hodnotám božské pravdy, krásy a dobrotivosti.

1:4.6 (27.1) Ve všech sférách a v každém světě vesmíru vesmírů, všem duchovním bytostem a všem smrtelným tvorům Vesmírný Otec zjevuje svoji dobrotivost a božskost v celé své velikosti, aby byl rozpoznán, nebo pochopen těmito duchovními bytostmi, anebo těmito smrtelnými tvory. Bůh je k osobám nestranný, a to jak k duchovním tak i k materiálním. Božská přítomnost, ze které se všechny děti ve vesmíru mohou radovat v každém daném okamžiku, je omezena pouze duševní schopností takového tvora rozpoznat a přijmout duchovní skutečnosti nadmateriálního světa.

1:4.7 (27.2) Jako realita v duchovní zkušenosti člověka, Bůh není záhadou. Ale když se učiní pokus objasnit reality duchovního světa fyzickým myslím materiálního druhu, vznikají záhady: záhady tak nevyzpytatelné a tak hluboké, že pouze síla víry Boha poznavšího smrtelníka může dosáhnout filozofického zázraku—poznání Nekonečnosti konečností, rozpoznání věčného Boha evolučními smrtelníky materiálních světů času a prostoru.

5. Osobnost Vesmírného Otce

1:5.1 (27.3) Nedovolte, aby velikost Boha, jeho nekonečnost, zastřela, nebo zastínila jeho osobnost. „Kdo plánoval ucho, neuslyší? Kdo vytvořil oko, neuvidí?“ Vesmírný Otec je vrchol božské osobnosti; on je původ a cíl osobností ve všech světech. Bůh je jak nekonečný, tak i osobní; on je nekonečná osobnost. Otec je opravdová osobnost, nehledě na to, že nekonečnost jeho osoby činí navždy nemožné plně pochopit Otce materiálními a konečnými bytostmi.

1:5.2 (27.4) Bůh je mnohem víc než osobnost, která je chápána lidskou myslí; on je dokonce mnohem víc, než jakýkoliv možný pojem nadlidskosti. Ale je to zcela zbytečné hovořit o takových nepochopitelných pojmech božské osobnosti s materiálními tvory, jejichž maximální chápání reality bytí se skládá z představy a ideálu osobnosti. Nejvyšší možná představa Vesmírného Tvořitele materiálním tvorem je obsažena v duchovních ideálech povznešené představy o ideální osobnosti. I když možná víte, že Bůh musí být mnohem víc, než je lidský pojem osobnosti, tak rovněž dobře víte, že Vesmírný Otec rozhodně nemůže být nic menšího, než věčná, nekonečná, opravdová, dobrá a obdivuhodná osobnost.

1:5.3 (27.5) Bůh se neskrývá před žádným ze svých tvorů. On je nepřístupný pro tolik řádů bytostí pouze proto, že „pobývá ve světle, ke kterému se žádná materiální bytost nemůže přiblížit.“ Nezměrnost a velkolepost božské osobnosti je mimo chápání nedokonalé mysli evolučních smrtelníků. On „odměřuje vody ve své dlani, vesmír měří rozpětím své ruky. Je to on, kdo sedí nad obvodem země, kdo roztahuje nebesa jako oponu a rozprostírá je jako vesmírné obydlí pro pobývání. „Pozvedněte váš zrak nahoru a pohleďte na toho, kdo vytvořil všechny tyto věci, kdo přivádí jejich světy počtem a všechny nazývá jejich jmény“; a proto je pravdou že „neviditelné věci Boží jsou částečně chápány věcmi, které jsou tvořeny.“ Vy, takoví jací jste dnes, musíte poznat neviditelného Tvůrce prostřednictvím jeho mnohotvárného a rozmanitého tvoření, a taképrostřednictvím zjevení a pomáhání jeho synů a jejich početných podřízených.

1:5.4 (28.1) Ačkoliv materiální smrtelníci nemohou spatřit osobu Boha, měli by se radovat z ujištění, že je určitě osoba; měli by svojí vírou přijmout pravdu, která zobrazuje Vesmírného Otce jak moc miloval svět a poskytl jeho nižším obyvatelům věčný duchovní vývoj a jakou má „radost ze svých dětí.“ Bůh nepostrádá žádnou z těch nadlidských a božských vlastností, které vytvářejí dokonalou, věčnou, milující a nekonečnou osobnost Tvořitele.

1:5.5 (28.2) V lokálních světech (s výjimkou osazenstva supervesmírů) Bůh nemá žádné osobní, nebo domovní zastoupení, kromě Rajských Synů Tvořitelů, kteří jsou otci obydlených světů a vládci lokálních vesmírů. Kdyby víra tvora byla naprostá, tak by s určitostí věděl, že když spatřil Syna Tvořitele, tak spatřil Vesmírného Otce; při hledání Otce by neměl chtít, nebo očekávat, že uvidí někoho jiného, než Syna. Smrtelný člověk prostě nemůže uvidět Boha dokud nedocílí úplnou duchovní transformaci a skutečně dosáhne Ráj.

1:5.6 (28.3) Vlastnosti Rajských Synů Stvořitelů neobsahují všechen neomezený potenciál vesmírného absolutna nekonečné podstaty Prvotního Velkého Zdroje a Středu, ale Vesmírný Otec je v každém smyslu božsky přítomen v Synech Tvořitelích. Otec a jeho Synové jsou jeden. Tito Rajští Synové řádu Michaela jsou dokonalé osobnosti, jsou dokonce modelem pro všechny osobnosti lokálního vesmíru, od Jasné Ranní Hvězdy směrem dolů až k nejnižším lidským tvorům progresivní živočišné evoluce.

1:5.7 (28.4) Bez Boha, bez velké a střední osoby Božstva, v celém obrovském vesmíru vesmírů by nebyla osobnost. Bůh je osobnost.

1:5.8 (28.5) Nehledě na to, že Bůh je věčná síla, vznešená přítomnost, nadsmyslový ideál a dokonalý duch, i když je on toto všechno a určitě mnohem víc, nicméně, on je opravdově a trvale dokonalá osobnost Tvořitele, která může „znát a být poznána,“ která může „milovat a být milována,“ a se kterou se můžeme spřátelit; a může být o vás známo, tak jako o mnoha jiných lidech, že jste přítel Boha. On je opravdový duch a duchovní realita.

1:5.9 (28.6) Když vidíme Vesmírného Otce jak se zjevuje po celém svém vesmíru; když vidíme jak pobývá v nesčetném počtu svých tvorů; když ho vidíme v osobách Synů-Vládců; když stále cítíme jeho božskou přítomnost tu a tam, blízko nebo daleko, tak nezpochybňujme, ani nevylučujme jeho nadřazenou osobnost. Nehledě na celé jeho dalekosáhlé rozšiřování, on zůstává skutečnou osobou a napořád udržuje osobní kontakt s nespočetným množstvím svých tvorů rozptýlených po celém vesmíru vesmírů.

1:5.10 (28.7) Idea osobnosti Vesmírného Otce je zvětšená a opravdovější představa o Bohu, ke které lidstvo dospělo především prostřednictvím zjevení. Rozum, moudrost a náboženská zkušenost, ty všechny předpokládají a uvažují o osobnosti Boha, ale plně ji nepotvrzují. Také vnitřní Ladič Myšlení je předosobní. Pravdivost a vyspělost jakéhokoliv náboženství je přímo úměrná jeho pojetí nekonečné osobnosti Boha a jeho chápání absolutní jednoty Božstva. Představa osobnosti Boha se potom stává měřítkem náboženské vyspělosti poté, co náboženství poprvé formulovalo koncept jednoty Boha.

1:5.11 (29.1) Primitivní náboženství mělo mnoho osobních bohů, a ti byli přizpůsobeni představivosti člověka. Zjevení potvrzuje oprávněnost pojetí osobnosti Boha, které je jenom možné ve vědeckém principu Prvotního Zdroje a je pouze přechodně označeno ve filozofické ideji Vesmírné Jednoty. Pouze navázáním osobního kontaktu může každý člověk začít chápat jednotu Boha. Popírat osobnost Prvotního Zdroje a Středu ponechá člověku jedinou volbu mezi dvěma filozofickými směry: materialismem nebo panteizmem.

1:5.12 (29.2) Při uvažování o Božstvu musí být koncept osobnosti zbaven představy o tělesnosti. Materiální tělo není nezbytné jak pro osobnost člověka, tak i pro Boha. Omyl, spojený s výkladem tělesnosti se projevuje v obou krajních lidských filozofiích. Podle materialismu, člověk po smrti přichází o svoje tělo a přestává existovat jako osobnost; podle panteizmu, Bůh tělo nemá, proto není osoba. Nadlidský typ vyvíjející se osobnosti pracuje ve spojení mysli a ducha.

1:5.13 (29.3) Osobnost není jednoduše vlastnost Boha; ona spíše znamená souhrn sladěných neomezených vlastností a sjednocené božské vůle, která se projevuje ve věčnosti a všestrannosti dokonalého vyjádření. Osobnost, v nejvyšším slova smyslu, je zjevení Boha vesmíru vesmírů.

1:5.14 (29.4) Bůh je věčný, univerzální, absolutní a nekonečný. Bůh nerozšiřuje svoje znalosti ani neprohlubuje svoji moudrost. Bůh nezískává zkušenost, tak jak by se konečný člověk mohl domnívat nebo usuzovat, ale v rámcích své vlastní věčné osobnosti se těší nepřetržitého rozvoje seberealizace, což je do jisté míry srovnatelné a obdobné se získáváním nových zkušeností konečnými bytostmi na evolučních světech.

1:5.15 (29.5) Absolutní dokonalost nekonečného Boha by mu mohla zapříčinit hrozivé omezení jeho neomezené konečnosti zdokonalování, kdyby nebylo pro tu skutečnost, že se Vesmírný otec přímo podílí na osobním úsilí každé nedokonalé duše v širokém vesmíru, která hledá, s božskou pomocí,cestu vzhůru k duchovně dokonalým světům. Tato vyvíjející se zkušenost každé duchovní bytosti a každého smrtelného tvora v celém vesmíru vesmírů je součástí Otce—stále se rozšiřující uvědomování si Božstva v bezkonečném božském okruhu nepřetržité seberealizace.

1:5.16 (29.6) Toto je doslovná pravda: „Ve všem vašem utrpení on trpí s vámi.“ „Ve všech vašich úspěších on je úspěšný s vámi.“ Jeho předosobní duch je skutečnou součástí vás. Ostrov Ráj reaguje na všechny fyzické přeměny ve vesmíru vesmírů; Věčný Syn obsahuje v sobě všechny duchovní impulsy všeho vytvoření; Společný Činitel zahrnuje všechny projevy mysli v rozšiřujícím se vesmíru. Vesmírný Otec uskutečňuje v celé plnosti božského vědomí veškerou individuální zkušenost progresivního úsilí rozvinujících se myslí a vzestupných duchů každého tvora, každé bytosti a osobnosti celého evolučního tvoření v čase a prostoru. A toto všechno je doslovná pravda, protože „my všichni v Něm žijeme a pohybujeme a existujeme.“

6. Osobnost ve Vesmíru

1:6.1 (29.7) Lidská osobnost je prostorově-časový obraz, stín vrhaný božskou osobností Tvořitele. A žádná jeho realita nemůže být nikdy dostatečně pochopena posuzováním jeho stínu. Stíny by se měly vysvětlovat ve vztazích ke skutečné podstatě.

1:6.2 (30.1) Pro vědu je Bůh příčina, pro filozofii pojem, pro náboženství osoba a spravedlivý milující nebeský Otec. Pro vědce je Bůh prvotní síla, pro filozofa hypotéza jednoty, pro náboženského člověka žijící duchovní poznání. Nedostačující lidské pojetí osobnosti Vesmírného Otce se může zdokonalit pouze duchovním růstem člověka ve vesmíru a může se stát plně dostačujícím jenom tehdy, když poutníci v čase a prostoru se nakonec ocitnou v božském objetí živého Boha v Ráji.

1:6.3 (30.2) Nikdy nespusťte z očí protichůdné názory na osobnost ve vnímání Boha Bohem a člověka. Člověk se dívá na osobnost a chápe ji z pohledu od konečnosti k nekonečnosti; Bůh ji vnímá z pohledu od nekonečnosti ke konečnosti. Člověk je osobnost nejnižšího řádu; Bůh je nejvyšší, dokonce nadřazená, konečná a absolutní osobnost. Proto vyspělejší koncepty božské osobnosti čekaly trpělivě na objevení se zdokonalených pojmů lidské osobnosti, především na významné zjevení jak lidské, tak i božské osobnosti během života, prožitého na Urantii Michaelem, Synem Tvořitelem.

1:6.4 (30.3) Předosobní božský duch, který obývá smrtelnou mysl, je svojí přítomností přesvědčivým důkazem jeho skutečné existence, ale koncept božské osobnosti může být pochopen pouze duchovním vhledem skutečného osobního náboženského poznání. Jakákoliv osoba, lidská nebo božská, může být vnímána, nebo pochopena zcela nezávisle na vnějších reakcích, nebo fyzickém zevnějšku této osoby.

1:6.5 (30.4) Pro přátelství dvou osob je důležitá určitá míra morální shody a duchovní harmonie; milující osobnost se stěží může plně oddat nemilující osobě. Dokonce pouhé přiblížení k poznání božské osobnosti vyžaduje zapojení všech schopností lidské osobnosti a veškerého úsilí; lhostejný, nebo polovičatý přístup nic nepřinese.

1:6.6 (30.5) Čím více člověk poznává sám sebe a oceňuje osobní hodnoty jiných lidí, tím více bude toužit poznat Původní Osobnost a takový Boha-vnímající člověk bude stále více svědomitěji usilovat o to, aby se podobal Původní Osobnosti. Můžete diskutovat o různých názorech o Bohu, ale zkušenosti získané s ním a v něm, jsou nad a mimo veškerou lidskou polemiku a pouhou intelektuální logiku. Boha-vnímající člověk popisuje svoje duchovní zkušenosti ne proto, aby přesvědčil nevěřící, ale pro povznesení a společné uspokojení věřících.

1:6.7 (30.6) Předpokládat, že vesmír může být poznán, že je pochopitelný, znamená předpokládat, že vesmír je vytvořen rozumem a řízen osobností. Lidská mysl může vnímat pouze projevy jiných myslí, ať již jsou lidské nebo nadlidské. Jestliže osobnost člověka může poznat ze zkušenosti vesmír, tak tam někde ve vesmíru je skryta božská mysl a skutečná osobnost.

1:6.8 (30.7) Bůh je duch—duchovní osobnost; člověk je také duch—potenciální duchovní osobnost. Ježíš Nazaretský dosáhl plného naplnění tohoto potenciálu duchovní osobnosti v lidské zkušenosti; proto jeho život, ve kterém vykonal Otcovu vůli, je pro člověka nejskutečnějším a nejdokonalejším zjevením osobnosti Boha. Ačkoliv osobnost Vesmírného Otce může být pochopena pouze skrze skutečnou náboženskou zkušenost, Ježíšův život na zemi nás inspiruje dokonalým projevením takového uskutečnění a zjevení osobnosti Boží v opravdové lidské zkušenosti.

7. Duchodní Hodnota Konceptu Osobnosti

1:7.1 (31.1) Když Ježíš mluvil o „živém Bohu“, měl na mysli osobní Božstvo—Otce na nebesích. Koncept osobnosti Božstva podporuje vztahy ve společenství; napomáhá uváženému uctívání; rozvíjí posilující důvěřivost. Mezi neosobními věcmi je možná interakce, ale přátelství tam být nemůže. Vzájemný vztah mezi otcem a synem, tak jako mezi Bohem a člověkem, je možný jenom proto, že oba jsou osobami. Pouze osobnosti se mohou dorozumívat mezi sebou, i když osobní styk může do značné míry být usnadněn přítomností právě takové neosobní entity, jako je Ladič Myšlení.

1:7.2 (31.2) Člověk nedosáhne spojení s Bohem jako kapka vody s oceánem. Člověk dosáhne božské jednoty pomocí vzrůstajícího vzájemného duchovního spojení, pomocí styku osobnosti s osobním Bohem, pomocí stále více se přibližující božské podstaty prostřednictvím upřímného a uváženého podrobení se božské vůli. Takový nádherný vztah může existovat pouze mezi osobnostmi.

1:7.3 (31.3) Pojetí pravdy může být bráno v úvahu odděleně od osobnosti, pojetí krásy může existovat bez osobnosti, ale pojetí božské dobrotivosti je pochopitelné pouze ve vztahu k osobnosti. Pouze osoba může milovat a být milována. Dokonce krása a pravda by mohly být zbaveny naděje na věčný život, kdyby nebyly vlastnostmi osobního Boha, milujícího Otce.

1:7.4 (31.4) Nejsme schopni nikdy plně pochopit, jak Bůh může být prvotním, neměnným, všemohoucím a dokonalým a současně být obklopen stále se měnícím, evolučním vesmírem relativní nedokonalosti a očividně limitován zákony. Ale my jsme schopni poznat tuto pravdu v naší vlastní osobní zkušenosti, protože my všichni uchováváme totožnost osobnosti a jednoty vůle, navzdory neustálých proměn jak nás samotných, tak i našeho prostředí.

1:7.5 (31.5) Konečná vesmírná realita nemůže být pochopena matematikou, logikou nebo filozofií, ale jenom osobní zkušeností získanou vzrůstajícím podvolení se božské vůli osobního Boha. Ani věda, ani filozofie, ani teologie nejsou schopny potvrdit osobnost Boha. Pouze osobní zkušenost věrných synů nebeského Otce může vést ke skutečnému duchovnímu pochopení osobnosti Boha.

1:7.6 (31.6) Vyšší pojmy vesmírné osobnosti zahrnují: identitu, vědomí vlastního „já“, vlastní vůli a možnost sebeobjevení. A tyto vlastnosti navíc ještě zahrnují společenství s jinými a rovnocennými osobnostmi, podobným těm, které existují ve společenství osobností Rajských Božstev. A absolutní jednota těchto společenství je tak dokonalá, že božskost je známa jako nerozdělitelná, jednotná. „Pán Bůh je jeden.“ Nerozdělitelnost osobnosti nepřekáží Bohu poskytovat svůj duch smrtelným lidem, aby žil v jejich srdcích. Nerozdělitelnost osobnosti lidského otce nebrání rozmnožování smrtelných synů a dcer.

1:7.7 (31.7) Toto pojetí nerozdělitelnosti ve spojení s pojetím jednoty naznačuje překročení času a prostoru Nejvyšším Božstvem; proto ani prostor ani čas nemohou být ani absolutní ani nekoneční. Prvotní Zdroj a Střed je tím nekonečnem, které neomezeně přesahuje všechnu mysl, všechnu hmotu a duch.

1:7.8 (31.8) Skutečnost existence Rajské Trojice v žádném případě není v rozporu s pravdou o božské jednotě. Tři osobnosti Rajského Božstva jsou ve všech reakcích na vesmírnou realitu a ve všech vztazích k tvoření jako jeden. Ani existence těchto tří věčných osob není v rozporu s pravdou o nerozdělitelnosti Božstva. Já jsem si plně vědom toho, že nemám k dispozici žádný jazyk, kterým bych dostatečně vysvětlil smrtelné mysli jak se tyto vesmírné nejasnosti jeví nám. Ale to by vás nemělo odradit; ne všechny tyto otázky jsou plně pochopeny dokonce vyššími osobnostmi náležící k mé skupině Rajských bytostí. Stále mějte na mysli, že tyto hluboké pravdy vztahující se k Božstvu, se vám budou stále více objasňovat, čím více se vaše mysl bude stávat duchovní během postupných obdobích dlouhého vzestupu smrtelníků do Ráje.

1:7.9 (32.1) [Prezentováno Božským Poradcem, členem skupiny nebeských osobností, určených Radou Věčně Moudrých na Uverse, řídícím centrem sedmého supervesmíru, dohlížet na ty části přicházejícího zjevení, které mají co do činění se záležitostmi za hranicemi lokálního vesmíru Nebadon. Jsem zplnomocněn zodpovídat za tyto písemnosti popisující podstatu a vlastnosti Boha, protože já představuji nejvyšší zdroj informací dostupných pro takový účel na kterémkoliv obydleném světě. Jako Božský Poradce jsem působil v každém ze sedmi supervesmírů a dlouhou dobu jsem pobýval ve středu všech věcí, v Ráji. Mnohokrát jsem se měl to potěšení zažít největší radost z pobytu v blízké osobní přítomnosti Vesmírného Otce. Popisuji realitu a pravdu o podstatě a vlastnostech Otce s nezvratným oprávněním; já vím, o čem mluvím.]