Kniha Urantia

Kapitola 62

Rané rasy předchůdce člověka

62:0.1 (703.1) PŘIBLIŽNĚ před milionem let se v důsledku tří postupných a náhlých mutací primitivních lemurů─placentárních savců─objevili bezprostřední předchůdci člověka. Dominantní faktory těchto raných lemurů pocházely od západní, nebo pozdější americké skupiny vyvíjející se živé plazmy. Ale předtím, než se vytvořila přímá rodová řada předků člověka, byla tato linie posílena účastí střední implantace života, vyvíjející se v Africe. Východní skupina živých tvorů nepřispěla téměř vůbec k vývoji lidských druhů.

1. Rané druhy lemurů

62:1.1 (703.2) Raní lemuři─předchůdci člověka─nebyli přímo spojeni s již dříve existujícími kmeny gibbonů a opic, které tehdy žily v Eurasii a severní Africe a jejichž potomci přežili do současnosti. Nebyli ani potomky moderního druhu lemura, i když pocházeli ze společného předka, již dávno vyhynulého.

62:1.2 (703.3) Přestože se raní lemuři vyvinuli na západní polokouli, vznik přímých savčích předků člověka se odehrál v jihozápadní Asii, v původní oblasti střední implantace života, ale na hranicích s východními oblastmi. Před několika miliony lety severoamerický druh lemurů migroval přes pozemní most v Beringově úžině na západ a podél asijského pobřeží postupoval na jihozápad. Tyto migrující kmeny se nakonec dostaly do zdraví prospěšné oblasti, ležící mezi tehdy rozšířeným Středozemním mořem a zvedajícími se horskými oblastmi indického poloostrova. Tady, na území západně od Indie se spojily s jinými spřízněnými druhy a tak založily rodovou linii lidské rasy.

62:1.3 (703.4) S postupem času se mořské pobřeží Indie jihozápadně od horského pásma potopilo, čímž byl život v této oblasti naprosto izolován. Z tohoto Mezopotamského, čili Perského poloostrova nevedla žádná cesta, ani tam, ani zpátky, kromě severního směru, ale tu opakovaně zablokovaly jižní invaze ledovců. A právě v této, tehdy téměř rajské oblasti, a z vyšších potomků tohoto savčího druhu lemurů se vyvinuly dvě velké skupiny─řády dnešních opic a současné lidské druhy.

2. Raní předkové člověka

62:2.1 (703.5) Je tomu o málo více než milion let, kdy se v Mezopotámii znenadání objevili raní předchůdci člověka člověka, přímí potomci placentárních savců severoamerického druhu lemura. Byli to malí pohybliví tvorové, téměř metr vysocí; a přestože nebyli navyklí chodit po zadních nohách, dokázali snadno stát vzpřímeně. Měli srst, byli hbití a vřeštěli stejným způsobem jako opice, ale na rozdíl od čeledí opic byli masožraví. Měli primitivní odtažitelný palec ruky a také vysoce užitečný uchopující palec u nohy. Od této doby se u těchto předků lidí postupně plně vyvinul odtažitelný palec, zatímco uchopující síla palce u nohy se postupně vytratila. Pozdější opičí čeledi si zachovaly uchopující palec u nohy, ale nikdy se u nich nevyvinul lidský typ palce ruky.

62:2.2 (704.1) Tito raní předchůdci člověka dosáhli plného vzrůstu ve třech až čtyřech letech svého života a potenciální délka jejich života byla v průměru dvacet let. Obvykle se jim rodilo jedno mládě, i když občas i dvojčata.

62:2.3 (704.2) Tyto nové druhy savců měly největší mozky ze všech živočichů, kteří do té doby na zemi existovali. Prožívali mnohé emoce a měli četné instinkty, které později charakterizovaly primitivního člověka. Byli velmi zvídaví a projevovali velkou radost nad jakýmkoliv zdařeným počinem. Silně se u nich vyvinula lačnost po potravě a sexuální touha. Závazná sexuální selekce byla projevována formou drsného dvoření a výběrem partnerů. Při obraně svého rodu byli nelítostní, ale ve svém rodinném společenství byli velmi citliví a pokorní. Jejich pokora hraničila s ostýchavostí a sebelítostí. Ke svým druhům byli velmi citliví a dojemně oddaní, ale jestliže je okolnosti rozdělily, našli si nové partnery.

62:2.4 (704.3) Protože byli malého vzrůstu, ale bystrého rozumu a uvědomovali si nebezpečí lesního prostředí, ve kterém žili, vyvinul se u nich mimořádný pocit strachu, který je vedl k moudrým bezpečnostním opatřením, jako například stavba primitivních úkrytů vysoko v korunách stromů, což eliminovalo mnohá nebezpečí ze země a nesmírně přispělo k jejich přežití. Právě z této doby pocházejí lidské sklony ke strachu.

62:2.5 (704.4) U těchto raných předchůdců člověka se vyvinul vysoký smysl pro kmenový život, který se nikdy předtím takto neprojevil. Oni byli opravdu velmi pospolití, ale když byli vyrušeni ze svých běžných životních aktivit, projevili mimořádnou bojechtivost a když byli hodně podrážděni, dokázali prudce zaútočit. Nicméně, jejich bojové povahy sloužily k dobrému účelu; silnější skupiny neváhaly zaútočit na své slabší sousedy a tímto bojem o přežití se druhy postupně zušlechtily. Brzy získali nadvládu nad menšími tvory této oblasti, v důsledku čehož přežilo jen velmi málo starších nemasožravých plemen, blízkých opicím.

62:2.6 (704.5) Tito agresivní malí živočichové se rozmnožovali a šířili po Mezopotámii po dobu více než jednoho tisíce let, neustále zdokonalujíc svoji fyzickou stavbu a všeobecnou inteligenci. A bylo to přesně v sedmdesáté generaci této nové rodové linie, pocházející z předka nejvyššího typu lemura, kdy nastala nová epochální událost─náhlé vyčlenění předků následujícího důležitého stupně v evoluci lidských bytostí na Uranii.

3. Přechodní předchůdci člověka

62:3.1 (704.6) Na počátku éry raných předchůdců člověka se v příbytku v koruně stromu vyššímu páru těchto hbitých tvorů narodila dvojčata─sameček a samička. V porovnání se svými předky to byli opravdu pěkní malí tvorové. Jejich těla byla pokryta jen malými chloupky, ale nebyl to handicap, protože žili v teplém a stálém podnebí.

62:3.2 (705.1) Když tyto děti dorostly, měřily jeden metr a dvacet centimetrů. Ve všech směrech byly větší než jejich rodiče; měly delší nohy a kratší ruce. Měly téměř dokonalé odtažitelné palce, skoro tak dobře použitelné na různorodou práci, jako palce u současných lidí. Chodily vzpřímeně a jejich nohy byly uzpůsobené chůzi téměř tak dobře, jako nohy pozdějších lidských ras.

62:3.3 (705.2) Jejich mozky byly na nižší úrovni než lidské a byly menší, ale výrazně na vyšší úrovni a mnohem větší než mozky jejich předků. Dvojčata brzy projevovala vyšší inteligenci a brzy byla uznána za vůdce celého kmene raných předchůdců člověka, skutečně vytvářejíc primitivní formu společenské organizace a jednoduché úsporné dělení práce. Tento bratr a sestra se spolu pářily a brzy se těšily ze společnosti jedna dvaceti dětí, svým rodičům velmi podobných. Všichni byli více než metr dvacet vysocí a ve všech směrech dokonalejší svých předků. Tato nová skupina vytvořila jádro přechodných předchůdců člověka.

62:3.4 (705.3) Když se tato nová a vyšší skupina značně rozmnožila rozpoutal se boj, nelítostný boj; když toto děsivé válčení skončilo, nezůstal z předcházející rodové linie raných předků člověka na živu jediný člen. Méně početná, ale silnější a inteligentnější vývojová větev těchto druhů přežila na úkor svých předků.

62:3.5 (705.4) A tento tvor se nyní stal pro tuto oblast na téměř patnáct tisíc let (šest set generací) postrachem. Všechna velká a surová zvířata předchozích dob vyhynula. Místní oblastní obrovitá zvířata nebyla masožravá a velké druhy kočkovité čeledi, lvy a tygři, ještě do tohoto mimořádně chráněného kouta zemského povrchu nepronikli. Proto se tito přechodní předkové člověka stali odvážnějšími a podrobili si celý tento svůj cíp tvoření.

62:3.6 (705.5) V porovnání s předchozími druhy byli tito přechodní předkové člověka ve všech směrech dokonalejší. Také jejich potenciální délka života byla delší, přibližně dvacet pět let. U nového druhu se objevila řada nevyvinutých lidských rysů. Kromě tendencí, zděděných po svých předcích, tito přechodní předchůdci člověka byli schopni v určitých odpudivých situacích projevovat znechucení. Navíc měli dobře vyvinutý instinkt pro hromadění zásob; schovávali potravu pro pozdější spotřebu a velmi si libovali ve sbírání hladkých kulatých oblázků některých zakulacených kamenů vhodných jako obranná a útočná munice.

62:3.7 (705.6) Tito přechodní předchůdci člověka jako první živočichové projevovali výrazný sklon k budování, což je vidět na jejich soupeření jak při stavění přístřešků v korunách stromů, tak i v jejich četných prokopaných podzemních úkrytech; oni byli vůbec první druh savců, činící bezpečnostní opatření v podobě úkrytů na stromech i v podzemí. Úkryty měli převážně na stromech, během dne žili na zemi a na noc chodili spát do korun stromů.

62:3.8 (705.7) S postupem času narůstal jejich počet, což vedlo k urputnému soupeření o potravu a k rivalitě o sexuální partnery. To všechno vyvrcholilo v řadu bratrovražedných bojů, která téměř celý druh vyhladila. Toto válčení pokračovalo tak dlouho, až zůstala naživu jenom jedna skupina o necelých sto členech. Ale opět převládl mír a tento osamocený přeživší kmen vystavěl nanovo v korunách stromů své příbytky a obnovil normální a polomírový život.

62:3.9 (705.8) Vy si těžko umíte představit kolikrát byli vaši pradávní prapředkové velmi blízko vyhynutí. Kdyby žába, pradávný předek všeho lidstva, skočila v určité situaci o pět centimetrů méně, celý průběh evoluce by se výrazně změnil. Lemura připomínající matka raných předchůdců člověka unikla nejméně pětkrát smrti o vlásek předtím, než porodila otce nového a vyššího řádu savců. Ale nejtěsnější uniknutí ze všech bylo tehdy, kdy blesk uhodil do stromu, na kterém spala budoucí matka dvojčat řádu primátů. Oba rodiče, náležící k rodu přechodných předchůdců člověka, byli těžce otřeseni a značně popáleni; tři z jejich sedmi dětí byly tímto bleskem z nebe zabity. Tito vyvíjející se živočichové měli blízko k pověrčivosti. Tento pár, jehož stromový domov byl zasažen, byl fakticky vůdcem vyspělejší skupiny přechodných předchůdců člověka; a následujíc jejich příkladu se více než polovina kmene, zahrnující inteligentnější rodiny, odstěhovala od tohoto místa o více než tři kilometry dál a tam si začala stavět nové příbytky v korunách stromů a nové pozemní úkryty─dočasná útočiště v případě náhlého nebezpečí.

62:3.10 (706.1) Brzy po dokončení nového domova se tato dvojice, veteránů mnoha bojů, stala hrdými rodiči dvojčat─nejzajímavějších a nejvýznamnějších živočichů, kteří se kdy do této doby na světě narodili, protože byli prvními z nového rodu primátů, představující nový důležitý evoluční stupeň předcházející člověku.

62:3.11 (706.2) Současně s narozením těchto dvojčat-primátů se jinému páru, mimořádně mentálně a fyzicky zaostalému samci a samici z kmene přechodných předchůdců člověka, narodila také dvojčata. Tato dvojčata, sameček a samička, byla netečná k boji; zaměstnávala se pouze vyhledáváním potravy a protože nejedla maso, brzy ztratila veškerý zájem pátrat po kořisti. Tato zaostalá dvojčata se stala zakladateli dnešních opičích řádů. Jejich potomci vyhledali teplejší jižní oblasti s mírným podnebím a s dostatkem tropického ovoce, kde žijí i dnes podobným způsobem jako dříve, kromě těch rodových větví, které se spářily s dřívějšími druhy gibbonů a opic, což mělo za následek jejich značnou degeneraci.

62:3.12 (706.3) A tak se z tohoto může snadno usoudit, že člověk a opice jsou spřízněni pouze v tom, že se vyvinuli z přechodných předchůdců člověka─čeledi savců, ve které se ve stejnou dobu narodili a následně se vyčlenily dva páry dvojčat; od primitivního páru vzešla vývojová řada dnešních druhů opic, paviánů, šimpanzů a goril; vyspělejší pár se stal základem vývojové řady, ze které se vyvinul sám člověk.

62:3.13 (706.4) Moderní člověk a opice pocházejí ze stejné čeledi a druhu, ale ne ze stejných rodičů. Pradávní předkové člověka pocházejí z vyšší řady vybraného zbylého rodu přechodných předchůdců člověka, zatímco dnešní opice (s výjimkou některých již dříve existujících druhů lemurů, gibbonů, poloopic a jiných tvorů podobající se opicím) jsou potomky nejprimitivnějšího páru z této skupiny přechodných předchůdců člověka, který přežil jen proto, že se více než dva týdny skrýval v podzemním úkrytu na potraviny, když probíhala poslední krutá bitva jejich kmene a ze svého úkrytu se vynořil až boj dávno skončil.

4. Primáti

62:4.1 (706.5) Vrátíme se k narození vyspělejších dvojčat, samečka a samičky, dvou vůdčích členů rodu přechodných předchůdců člověka. Tyto zvířecí děti byly neobvyklého vzhledu; měly na svých tělech ještě méně srsti než jejich rodiče a už když byly velmi mladí, vyžadovaly chození zpříma.Jejich předkové se vždy snažili naučit se chodit na zadních nohách, ale tato dvojčata-primáti stála vzpřímeně již na počátku svého života. Dorostla do výšky přes metr a půl a jejich hlavy byly ve srovnání s ostatními členy rodu větší. I když se naučila brzy spolu komunikovat prostřednictvím znaků a zvuků, nikdy nebyla schopna naučit své druhy rozumět těmto novým symbolům.

62:4.2 (707.1) Přibližně ve věku čtrnácti let opustila svůj kmen a odešla na západ, aby tam založila svoji rodinu a dala vzniknout novým druhům primátů. A tito noví tvorové jsou oprávněně nazýváni primáti, protože byli přímými a bezprostředními živočišnými předchůdci samotného člověka.

62:4.3 (707.2) Tak se primáti usadili v oblasti na západním pobřeží Mezopotamského poloostrova, který v té době vybíhal do jižního moře, zatímco méně inteligentní a úzce spřízněné kmeny žily v horní oblasti poloostrova a na jeho východním pobřeží.

62:4.4 (707.3) Primáti, oproti svým přechodným předchůdcům člověka, měli více lidských znaků než zvířecích. Kosterní proporce těchto nových druhů se velmi podobaly kostrám primitivních lidských ras. Plně se u nich vyvinul lidský typ ruky a nohy a tito tvorové dokázali chodit a také běhat tak dobře, jako kterýkoliv z jejich pozdějších lidských potomků. Téměř úplně skončili svůj život v korunách stromů, ačkoliv se tam kvůli bezpečnosti uchylovali v noci, protože stejně jako jejich dávní předkové, velmi podléhali strachu. Zvýšené používání svých rukou přispívalo k rozvíjení vrozených schopností mozku, ale jejich mysl se ještě opravdu nemohla nazývat lidskou.

62:4.5 (707.4) Přestože se primáti svojí emociální povahou příliš nelišili od svých předků, projevovali více lidských sklonů. Byli to opravdu nádherní a vyšší živočichové, kteří dosahovali dospělosti v deseti letech a délka jejich života byla čtyřicet let. To znamená, že mohli dosáhnout takového věku, kdyby zemřeli přirozenou smrtí, ale v těch dávných dobách umíralo přirozenou smrtí jen málo živočichů.; boj o přežití byl všeobecně velmi krutý.

62:4.6 (707.5) A nyní, po vývoji téměř devíti set generací, trvajícím zhruba dvacet jedna tisíc let od vzniku raných předchůdců člověka, primáti znenadání porodili dva pozoruhodné tvory─první skutečné lidské bytosti.

62:4.7 (707.6) Tak ranní předchůdci člověka, pocházející od severoamerického druhu lemura, zplodili přechodné předchůdce člověka, jejichž potomci potom byli vyšší primáti, kteří se pak stali bezprostředními předchůdci primitivních lidských ras. Primáti byli posledním významným článkem v evoluci člověka, ale za méně než pět tisíc let nezůstal z těchto výjimečných čeledí ani jeden jedinec.

5. První lidé

62:5.1 (707.7) V roce 1934 našeho letopočtu to bylo přesně 993 419 roků od narození dvou prvních lidských bytostí.

62:5.2 (707.8) Tito dva pozoruhodní tvorové byli opravdoví lidé. Tak, jako mnozí jejich předkové, měli dokonale vyvinuté palce u rukou, ale oproti nim byly jejich nohy stejně dokonalé, jako u dnešních lidských ras. Uměli chodit a běhat, ale nešplhali; chapavá funkce palce u nohy jim zcela chyběla.Když je nebezpečí vyhnalo do korun stromů, vylezli tam stejným způsobem, jako by to udělali současní lidé. Vyšplhali se nahoru po kmeni stromu jak to dělá medvěd a ne jako gorila, nebo šimpanz, kteří nahoru skáčí z větve na větev.

62:5.3 (708.1) Tito první lidé ( a jejich potomci) dosáhli plné dospělosti ve věku dvanácti let a jejich potenciální délka života byla přibližně sedmdesát pět let.

62:5.4 (708.2) Již brzy se u těchto lidských dvojčat objevilo mnoho nových emocí. Obdivovali jak předměty, tak i ostatní bytosti a projevovali silnou ješitnost. Ale nejpozoruhodnější rozvoj emociálního vývoje bylo náhlé se objevení nového souboru opravdových lidských pocitů─pocitů úcty, zahrnující respekt, vážnost, pokoru a také primitivní formu vděčnosti.

62:5.5 (708.3) Nebyly to jenom tyto lidské pocity, které se u těchto primitivních lidí projevovaly, ale mnoho dalších vysoce vyvinutých citů bylo ještě v počátečním stadiu. Slabě si uvědomili soucit, stud, výčitky a silně pociťovali lásku, nenávist a pomstu a také podléhali silným pocitům žárlivosti.

62:5.6 (708.4) Tito dva první lidé─dvojčata─byli těžkou zkouškou pro jejich rodiče-primáty. Dvojčata byla tak zvídavá a podnikavá, že než měla osm let, mnohokráte mohla přijít o život. Není divu, že když měla dvanáct roků, byla samá jizva.

62:5.7 (708.5) Velmi brzy se naučila mezi sebou slovně komunikovat; v deseti let vypracovala a zdokonalila znakový a slovní jazyk s téměř půl stem pojmů a výrazně vylepšila a rozšířila primitivní způsob komunikace svých předků. Ale i když se usilovně snažila, tak své rodiče dokázala naučit pouze několik svých nových znaků a symbolů.

62:5.8 (708.6) Jednoho jasného dne, když měla asi devět let, dvojčata odešla dolů podél řeky a měla významnou poradu. Každá nebeská bytost pobývající na Uraniti, včetně i mne, byla přítomna jako pozorovatel průběhu této polední schůzky. V tento památný den se shodla na tom, že budou žít spolu a jeden pro druhého. Byla to první z mnoha takových úmluv, které nakonec vyvrcholily v rozhodnutí opustit své nižší živočišné tvory a odejít na sever. Dvojčata nevěděla, že se stanou zakladateli lidského rodu.

62:5.9 (708.7) Přestože jsme my všichni měli velkou starost o to, co tito dva malí divoši plánují, neměli jsme žádnou moc ovládat činnost jejich myslí; my jsme neovlivnili─nemohli jsme─svévolně jejich rozhodnutí. Ale v rámci vymezených hranic naší planetární funkce, my, Nositelé Života, společně s našimi partnery, jsme naplánovali způsob, jak zavést tato lidská dvojčata na sever a hodně daleko od svých ochlupacených a částečně na stromech žijících druhů. A tak, v důsledku svého vlastního uváženého rozhodnutí, dvojčata migrovala a protože jsme je vedli, migrovala na sever do odlehlé oblasti, kde unikla pravděpodobné biologické degradaci kvůli míšení se svými nižšími příbuznými druhy- primáty.

62:5.10 (708.8) Krátce před svým odchodem z lesnatého domova ztratila při vpádu gibbonů svoji matku. I když jejich matka neměla takovou inteligenci jako dvojčata, měla cennou vlastnost savců, silný citový vztah ke svým potomkům a proto přišla o život, když se odvážně snažila zachránit úžasný pár. Ale její oběť nebyla marná, protože bojovala s nepřítelem tak dlouho, dokud nepřišel otec s pomocí a vetřelce neodehnal.

62:5.11 (709.1) Brzy poté opustila tato mladá dvojice své druhy, aby založila lidskou rasu. Jejich otec byl z toho nešťastný─zlomilo mu to srdce. Odmítal potravu i když mu jídlo přinesli přímo před něj jeho ostatní děti. Jeho nádherné děti se ztratily a život mezi svými obyčejnými druhy se mu zdál bezcenný; zatoulal se do lesa, kde byl napaden znepřátelenými gibbony a ubit k smrti.

6. Evoluce lidské mysli

62:6.1 (709.2) My, Nositelé Života na Uranii, jsme od prvního dne, kdy jsme nasadili životní plazmu do planetárních vod, prošli dlouhým obdobím bdění a napjatého očekávání a je přirozené, že objevení se prvních skutečně inteligentních bytostí s vlastní vůlí nám přineslo nesmírnou radost a nejvyšší zadostiučiní.

62:6.2 (709.3) Sledovali jsme mentální rozvoj dvojčat pozorováním působení sedmi pomocných duchů mysli, kteří byli na Uranii přiděleni v době našeho příchodu na planetu. V průběhu dlouhého evolučního rozvoje planetárního života, tito neúnavní pomocníci mysli neustále evidovali svoji zvyšující se schopnost navazovat kontakt s postupně se rozvíjejícími schopnostmi mozku progresivních vyšších živočišných tvorů.

62:6.3 (709.4) Z počátku jenom duch intuice mohl působit v instinktivním a reflexvním chování prvotního živočišného života. S objevením se vyšších druhů byl duch chápání schopen obdařit takové tvory nadáním pro spontánní spojování myšlenek. Později jsme pozorovali v akci ducha odvahy; u vyvíjejících se živočichů se začala projevovat primitivní forma potřeby vlastní bezpečnosti. Po objevení se savců jsme viděli ducha vědění projevovat se ve zvýšené míře. A evoluce vyšších savců přinesla činnost ducha rady, což mělo za následek zvýšení instinktu sdružování a začátky primitivního sociálního rozvoje.

62:6.4 (709.5) Od raných předchůdců člověka k přechodným předchůdcům člověka a primátům, jsme stále více pozorovali narůstající službu prvních pěti pomocníků mysli. Ale zbývající dva, nejvyšší pomocníci mysli, nemohli nikdy působit v evoluční mysli urantijského typu.

62:6.5 (709.6) Představte si naši radost, když jednoho dne─dvojčatům bylo asi deset let─duch úcty poprvé navázal kontakt s myslí dvojčat, nejprve s holčičkou a brzy potom s chlapcem. Věděli jsme, že něco velmi příbuzného s lidskou myslí se blíží k vyvrcholení; a když o rok později se konečně odhodlali, v důsledku přemýšlení a účelového rozhodnutí, opustit svůj domov a odejít na sever, tak tehdy začal na Urantii a v těchto dvou nyní uznaných lidských myslích působit duch moudrosti.

62:6.6 (709.7) Následoval okamžitý a nový řád mobilizace sedmi duchovních pomocníků mysli. Byli jsme plni napjatého očekávání; uvědomovali jsme si, že tak dlouho očekávaná hodina se blížila; věděli jsme, že stojíme na prahu uskutečnění našeho velmi dlouhého úsilí vyvinout na Urantii tvory s vlastní vůlí.

7. Přiznání statusu obydlený svět

62:7.1 (709.8) Nemuseli jsme čekat dlouho. V poledne, následujícího dne po útěku dvojčat, v planetárním přijímacím centru Urantie byly zaznamenány první zkušební signály vesmírného okruhu. My jsme všichni byli samozřejmě vzrušeni myšlenkou na to, že nastává významná událost; ale vzhledem k tomu, že tento svět byl místem experimentálního života, neměli jsme sebemenší představu o tom, jak se přesně dozvíme o uznání inteligentního života na planetě Urantia. Ale naše nejistota netrvala dlouho. Třetí den po útěku dvojčat a před odchodem sboru Nositelů Života dorazil na Urantii archanděl Nebadonu, aby zřídil základní planetární okruh.

62:7.2 (710.1) Tento den byl bohatý událostmi. Naše malá skupina se shromáždila kolem planetárního pólu prostorového spojení a po nově zřízeném okruhu mysli planety přijala první zprávu ze Salvingtonu. A tato první zpráva, diktována představeným sboru archandělů, zněla:

62:7.3 (710.2) „Nositelům Života na Urantii─blahopřejeme! Posíláme ujištění o velké radosti na Salvingtonu, Edentii a Jerusemu, kterou vyvolal signál v hlavním řídícím centru Nebadonu, oznamující, že na Urantii se objevila mysl s vlastní důstojnou vůlí. Cílevědomé rozhodnutí dvojčat odejít na sever a oddělit své potomky od svých nižších předků bylo zaznamenáno. Toto je první rozhodnutí mysli─lidského typu mysli─na Urantii, čímž se automaticky zřizuje komunikační okruh, po kterém se tato první zpráva uznání posílá.“

62:7.4 (710.3) Další zpráva, přijata po tomto novém okruhu, byl pozdrav od Nejsvrchovanějších Edentie, obsahující instrukce pro rezidentní Nositele Života, zakazující nám zasahovat do námi založené formy života. Bylo nám nařízeno nevměšovat se do záležitostí lidského rozvoje. Nemělo by se usuzovat, že Nositelé Života někdy svévolně a mechanicky zasahují do přirozeně fungujících planetárních evolučních plánů, protože to my neděláme. Ale až do této doby jsme měli dovoleno ovlivňovat prostředí a speciálním způsobem chránit životní plazmu a právě tento pozoruhodný, ale naprosto přirozený dohled, měl být skončen.

62:7.5 (710.4) A hned jak skončilo poselství Nejsvrchovanějších, na planetu začala přicházet krásná zpráva od Lucifera, který byl tehdy vládcem soustavy Satania. Nyní Nositelé Života slyšeli přívětivá slova od svého vlastního šéfa a dostali jeho svolení vrátit se na Jerusem. Tato Luciferova zpráva obsahovala oficiální schválení práce Nositelů Života na Urantii a zprostila nás veškeré budoucí kritiky, týkající se jakékoliv naší snahy zdokonalit nebadonské formy života, zavedené v soustavě Satania.

62:7.6 (710.5) Tato poselství ze Salvingtonu, Edentie a Jerusemu oficiálně ukončila dlouhodobý dohled Nositelů Života na planetě. Po dlouhé věky jsme plnili svoji povinnost, podporováni pouze sedmi pomocnými duchy mysli a Hlavními Fyzickými Kontrolory. A nyní, kdy se v evolučních tvorech planety objevila vůle, schopnost volby úcty a vzestupu, jsme si uvědomili, že naše práce skončila a naše skupina se připravila na odchod. Vzhledem k tomu, že Urania je světem modifikovaného života, dostali jsme povolení ponechat zde dva starší Nositele Života s dvanácti pomocníky a já jsem byl vybrán jako jeden z této skupiny a od té doby jsem na Urantii.

62:7.7 (710.6) Uplynulo přesně 993 408 let (počítáno od roku 1934 našeho letopočtu) od doby, kdy Urantia byla oficiálně uznána za planetu obydlenou lidmi ve vesmíru Nebadon. Biologická evoluce opět dosáhla lidských úrovní s vlastní důstojnou vůlí; člověk se objevil na 606—té planetě Satanie.

62:7.8 (710.7) [Připraveno Nositelem Života Nebadonu, trvale pobývajícím na Urantii.]