Kniha Urantia

Kapitola 111

Ladič Myšlení a duše

111:0.1 (1215.1) PŘÍTOMNOST božského Ladiče v lidské mysli navždy nedává jak vědě, tak i filozofii, možnost dosáhnout uspokojivého pochopení vyvíjející se lidské duše. Morontiální duše je dítětem vesmíru a může být fakticky poznána pouze skrze kosmický vhled a duchovní odhalení.

111:0.2 (1215.2) Představa o duši a vnitřním duchu není na Urantii nová; velmi často se objevuje v různých planetárních náboženských vírách. Mnoho západních a také některé východní víry měly za to, že člověk má božský osud a zároveň je lidského původu. Pocit vnitřní přítomnosti Božstva, vedle jeho vnější všudypřítomnosti, od dávných dob byly součástí mnoha náboženství Urantie. Od pradávna lidé věřili, že něco působí v lidské podstatě, něco osudově důležitého, co je předurčeno přetrvat krátké časové rozpětí dočasného života.

111:0.3 (1215.3) Předtím, než člověk pochopil, že jeho vyvíjející se duše je zplozena božským duchem, myslel si, že přebývá v různých fyzických orgánech těla─v oku, v játrech, v ledvině, v srdci a později, v mozku. Divoch spojoval duši s krví, dechem, stínem a vlastním odrazem ve vodě.

111:0.4 (1215.4) V koncepci atmana učitelé hinduismu se skutečně přiblížili k porozumění podstaty a přítomnosti Ladiče, ale nedokázali odlišit společnou přítomnost Ladiče a vyvíjející se potenciálně nesmrtelné duše. Avšak Číňané uznávali dva aspekty lidské bytosti: jang a jin, duše a duch. Egypťané a mnoho afrických kmenů také věřili ve dva principy: ka a ba; za existující již dříve nebyla obvykle považována duše, ale pouze duch.

111:0.5 (1215.5) Obyvatelé povodí Nilu věřili v to, že každý vyvolený jedinec je při narození, nebo krátce po něm, obdarován ochranným duchem, kterého nazývali ka. Učili, že tento ochranný duch zůstane se svým smrtelným chráněncem po celou dobu jeho života a odejde před ním do budoucího stavu. Na stěnách chrámu v Luxoru je zobrazeno narození Amenhotepa III. a malý princ je tam vyobrazen na ruce boha Nilu a vedle něj je další dítě naprosto stejné podoby, což je symbolem jsoucna, které Egypťané nazývali ka. Toto umělecké dílo bylo dokončeno v patnáctém století před Kristem.

111:0.6 (1215.6) Ka byl považován za vyššího strážného ducha, který toužil navádět s ním spojenou smrtelnou duši na lepší cesty v dočasném životě, ale především ovlivňovat osudy chráněného člověka v posmrtném životě. Když Egypťan této doby zemřel, věřilo se, že tento ka na něho čeká na druhém břehu Velké Řeky. Z počátku se předpokládalo, že pouze králové mají ka, ale brzy se věřilo, že ho mají všichni poctiví lidé. Když jeden egyptský vládce hovořil o ka ve svém srdci, tak řekl: „nepřehlížím jeho řeč; bojím se porušit jeho vedení. Díky tomu se mně tak moc daří; můj úspěch spočívá v tom, že dělám to, co mne nutí dělat on. Vynikl jsem díky jeho vedení.“ Mnozí věřili, že ka je „prorok, seslaný Bohem a pobývající v každém člověku.“ Mnozí věřili, že je jim souzeno „prožít věčnost s radostí v srdci ve prospěch Boha, který je v každém člověku.“

111:0.7 (1216.1) Každá rasa vyvíjejících se smrtelníků Urantie má slovo, odpovídající pojmu duše. Mnoho primitivních národů věřilo, že duše se dívá na svět skrze lidské oči; proto se tak zbaběle bály zlomyslnostii uhrančivého pohledu. Některé rasy dlouhou dobu věřily, že „duch člověka je lampou Hospodina.“ Ve sbírce Rgvéda se říká: „Moje mysl hovoří k mému srdci.“

1. Mysl jako aréna volby

111:1.1 (1216.2) Přestože práce Ladičů je ve své podstatě duchovní, musí chtě nechtě vykonávat všechnu svoji práci na intelektuálním základě. Mysl je lidské pole, na kterém musí duchovní Monitor vyvinout morontiální duši ve spolupráci s obydlenou osobností.

111:1.2 (1216.3) Na příslušných úrovních mysli vesmíru vesmírů existuje kosmická jednota. Intelektuální „já“ mají svůj původ v kosmické mysli stejně jako mlhoviny mají svůj původ v kosmických energiích vesmírného prostoru. Na lidské (tudíž osobní) úrovni intelektuálních „já“ se potenciál duchovní evoluce stává dominantní se souhlasem smrtelné mysli v důsledku duchovní vybavenosti lidské osobnosti společně s tvořivou přítomností stadia jsoucna absolutní hodnoty v takových lidských „já“. Ale taková duchovní nadvláda materiální mysli je podmíněna dvěmi zkušenostmi. Tato mysl se musí vyvinout za pomoci sedmi pomocných duchů mysli a materiální (osobní) „já“ se musí rozhodnout pro spolupráci s vnitřním Ladičem při utváření a pěstování morontiálního „já“—evoluční a potenciálně nesmrtelné duše.

111:1.3 (1216.4) Materiální mysl je arénou, ve které lidské osobnosti žijí, uvědomují si sami sebe, dělají rozhodnutí, chtějí Boha nebo se ho zříkají, zvěčňují se nebo se zahubí.

111:1.4 (1216.5) Materiální evoluce vám poskytla životní stroj, vaše tělo; samotný Otec vás obdařil nejčistší duchovní realitou jaká je známa ve vesmíru—je to váš Ladič Myšlení. Ale do vašich rukou, v závislosti na vašich vlastních rozhodnutích, vám byla dána mysl a je to mysl, která rozhoduje o vašem bytí či nebytí. Právě v této mysli a s touto myslí děláte ta morální rozhodnutí, která vám umožní dospět do podoby Ladiče, což znamená podobat se Bohu.

111:1.5 (1216.6) Materiální mysl je dočasný intelektuální systém, zapůjčený lidským bytostem pro používání během materiálního života. A při používání této mysli lidské bytosti buď přijmou nebo odmítnou potenciál věčného bytí. Mysl obsahuje téměř celou vesmírnou realitu podléhající vaší vůli a duše—morontiální „já“—bude spolehlivě zobrazovat plody dočasných rozhodnutích, které dělá smrtelné „já“. Lidské vědomí spočívá zlehka na elektrochemickém mechanismu vespod a jemně se dotýká systému duchovní morontiální energie nahoře. Ani jeden z těchto dvou systémů si lidská bytost plně neuvědomuje během svého smrtelného života; proto musí pracovat v mysli, kterou si uvědomuje. A není to ani tolik o tom, co mysl chápe, jako o tom, co mysl touží chápat, aby zajistila věčný život; není to ani o tom, jaká mysl je, jako o tom, že mysl se snaží být tím, co vytváří totožnost s duchem. Není to ani tolik o tom, že si člověk uvědomuje Boha, jako o tom, že člověk prahne po Bohu, z čehož vyplývá vesmírný vzestup. Není důležité jací jste dnes, ale čím se stáváte den za dnem ve věčnosti.

111:1.6 (1217.1) Mysl je kosmický nástroj, na kterém lidská vůle může hrát akordy zničení, nebo na kterém tato stejná vůle může vytvořit nádherné melodie poznání Boha a následného věčného života. Ladič, darovaný člověku, je v konečném součtu odolný zlu a neschopný hříchu, ale smrtelná mysl může být opravdu pokřivena a zdeformována a činit zlo a špatnost v důsledku hříšných piklů zvrácené a sobecké lidské vůle. Podobným způsobem může tato mysl být ušlechtilá, krásná, upřímná a laskavá—skutečně vznešená—ve shodě s duchovně osvícenou vůlí Boha si uvědomující lidské bytosti.

111:1.7 (1217.2) Evoluční mysl je plně vyrovnaná a spolehlivá jen tehdy, když se projevuje na dvou krajních formách kosmického intelektu─plně mechanizovaném a zcela duchovním. Mezi intelektuálními extrémy čistě mechanického vlivu a skutečné duchovní podstaty leží ta obrovská skupina vyvíjejících se a vzestupujících myslí, jejichž vyrovnanost a klid závisí na volbě osobnosti a ztotožnění se s duchem.

111:1.8 (1217.3) Ale člověk nepodléhá vůli Ladiče pasivně a s otrockou pokorou. Spíše se aktivně, pozitivně a ochotně rozhoduje následovat vedení Ladiče, když se takové vedení vědomě odlišuje od tužeb a pudů fyzické smrtelné mysli. Ladiči řídí mysl člověka, ale neovládají ji proti jeho vůli; pro Ladiče je lidská vůle jemu nadřazena. A proto si ji váží a respektují a přitom se snaží dosáhnout duchovních cílů─upravit myšlení a změnit charakter v téměř bezmezné aréně vyvíjejícího se lidského intelektu.

111:1.9 (1217.4) Mysl je vaše loď, Ladič je váš kormidelník, lidská vůle je kapitán. Velitel smrtelného plavidla by měl mít moudrost a věřit božskému kormidelníkovi, že přivede vzestupující duši do morontiálních přístavů věčného života. Pouze sobeckost, lenost a hříšnost lidské vůle mohou odmítnout vedení takového láskyplného kormidelníka a v důsledku toho zničit smrtelný život na zlovolných mělčinách odmítnutého milosrdenství a na kamenech hříšnosti. S vaším souhlasem vás tento spolehlivý kormidelník bezpečně převede přes bariéry času a překážky prostoru k samému zdroji božské mysli a dál, až k Rajskému Otci Ladičů.

2. Podstata duše

111:2.1 (1217.5) Ve všech myšlenkových funkcích kosmického intelektu celost mysli vládne nad dílčími intelektuálními funkcemi. Ve své podstatě je mysl funkční jednotou; proto mysl nikdy nepřestává projevovat tuto základní jednotu, dokonce i tehdy, když ji v tom brání a překáží nerozumné činy a volby zbloudilého „já“. A tato jednota mysli neustále usiluje o součinnost s duchem na všech úrovních jejího spojení s těmi „já“, které mají ctihodnou vůli a výsadní práva vzestupu.

111:2.2 (1217.6) Materiální mysl smrtelného člověka je kosmický tkalcovský stav s morontiální tkaninou, do které vnitřní Ladič Myšlení vplétá duchovní vzory vesmírného charakteru trvalých hodnot a božských významů─věčně žijící duši nejvyššího osudu a nekončící cesty, potenciálního konečného.

111:2.3 (1218.1) Lidská osobnost je ztotožněna s myslí a duchem, které ve funkčním vztahu drží pospolu život v materiálním těle. Tento fungující vztah takové mysli a ducha nevzniká v nějakém spojování schopností a vlastností mysli a ducha, ale v naprosto nové, původní a unikátní vesmírné hodnotě s potenciálem věčného trvání─duši.

111:2.4 (1218.2) Existují tři a ne dva faktory v evolučním vytváření takové nesmrtelné duše. Tito tři předchůdci morontiální lidské duše jsou:

111:2.5 (1218.3) 1. Lidská mysl a všechny kosmické vlivy jí předcházející a působící na ni.

111:2.6 (1218.4) 2. Božský duch, pobývající v této lidské mysli a veškerý potenciál, tkvící v takovém fragmentu absolutní duchovnosti, společně se všemi přidruženými duchovními vlivy a faktory lidského života.

111:2.7 (1218.5) 3. Vztah mezi materiální myslí a božským duchem, který v sobě nese hodnotu a význam, nezjistitelný v žádných faktorech, přispívajících do takového spojení. Realita tohoto unikátního vztahu není ani materiální, ani duchovní, ale morontiální. Je to duše.

111:2.8 (1218.6) Midbytosti již dlouho nazývají tuto vyvíjející se duši člověka středovou myslí, na rozdíl od nižší čili materiální mysli a vyšší čili kosmické mysli. Tato středová mysl je opravdovým morontiálním jevem, protože existuje v oblasti mezi materiálním a duchovním. Potenciální možnosti takové morontiální evoluce jsou vrozeny ve dvou univerzálních podnětech mysli: je to impuls smrtelné mysli tvora poznat Boha a dosáhnout božskosti Tvořitele a impuls nesmrtelné mysli Tvořitele poznat člověka a získat zkušenost tvora.

111:2.9 (1218.7) Tento božský proces vývoje nesmrtelné duše je umožněn díky tomu, že smrtelná mysl je zaprvé osobní a zadruhé je ve spojení s nadživočišnými realitami; využívá nadmaterální dar kosmické péče, která zajišťuje evoluci morální podstaty, schopné dělat morální rozhodnutí, čímž v dobré víře uskutečňuje tvořivé spojení s přidruženými duchovními pomocníky a s vnitřním Ladičem Myšlení.

111:2.10 (1218.8) Nevyhnutelným výsledkem takového kontaktního oduševňování lidské mysli je postupné zrození duše─společný potomek mysli, fungující za pomoci pomocných duchů mysli, a ovládající lidské vůle, která touží poznat Boha působící ve spojení s duchovními silami vesmíru, které jsou pod dohledem skutečného fragmentu samotného Boha všeho tvoření─Tajemného Monitoru. Tak materiální a smrtelná realita „já“ překonává časová omezení mechanizmu fyzického života a dosahuje nového vyjádření a nového určení ve vyvíjejícím se nositeli pro zachování věčné individuálnosti─morontiální a nesmrtelné duše.

3. Vyvíjející se duše

111:3.1 (1218.9) Chyby smrtelné mysli a omyly lidského chování mohou značně zpozdit evoluci duše, ačkoliv nemohou potlačit tento morontiální jev, jakmile byl jednou spuštěn vnitřním Ladičem se souhlasem vůle tvora. Ale v kteroukoliv dobu před přirozenou smrtí ta stejná materiální a lidská vůle má možnost zrušit svoje rozhodnutí a odmítnout příští život. Také po přežití vzestupující smrtelník si ponechává tuto výsadu zvolit, nebo odmítnout věčný život; kdykoliv před splynutím s Ladičem může vyvíjející se a vzestupující bytost zvolit zříci se vůle Rajského Otce. Splynutí s Ladičem signalizuje fakt, že vzestupující smrtelník si navždy a bezvýhradně zvolil vykonávat vůli Otce.

111:3.2 (1219.1) Během života v těle má vyvíjející se duše možnost posílit nadmateriální rozhodnutí smrtelné mysli. Vzhledem k tomu, že duše je nadmateriální, nepůsobí na materiální úrovni lidské zkušenosti. A na druhou stranu, tato subduchovní duše nemůže bez pomoci určitého ducha Božstva, takového jako je Ladič, působit nad morontiální úrovní. Ani tato duše nemůže činit konečná rozhodnutí dokud smrt nebo přenesení ji neoddělí od materiálního spojení se smrtelnou myslí, vyjma toho, když tato materiální mysl upřímně a s radostí pověří touto přidruženou činností morontiální duši. Během života smrtelná vůle─schopnost osobnosti se rozhodovat a volit─sídlí v materiálních okruzích mysli; s mírou růstu pozemského smrtelníka se toto „já“, s jeho drahocenným právem na rozhodování, vzrůstající se měrou ztotožňuje se vznikající entitou, morontiální duší; po smrti a po vzkříšení na obytném světě se osobnost člověka zcela ztotožní s morontiálním „já“. Duše je takto zárodkem budoucího morontiálního dopravního prostředku osobní identity.

111:3.3 (1219.2) Z počátku je tato nesmrtelná duše ve své podstatě naprosto morontiální, ale má takovou schopnost pro vývoj, že vždy stoupá k pravým duchovním úrovním, na kterých je možné splynutí s duchovními bytostmi Božstva, obvykle s tím stejným duchem Vesmírného Otce, který započal tento tvořivý jev v mysli tvora.

111:3.4 (1219.3) Jak lidská mysl, tak i božský Ladič si uvědomují přítomnost a odlišnou podstatu vyvíjející se duše─Ladič si to uvědomuje plně, mysl částečně. Duše si stále více uvědomuje mysl a Ladiče jako přidružené entity přímo úměrně se svým vlastním evolučním růstem. Duše sdílí schopnosti jak lidské mysli, tak i božského ducha, ale neustále se vyvíjí směrem ke zvýšenému duchovnímu ovládání a nadvládě božskosti prostřednictvím pěstování takové funkce mysli, jejíž smyslem je usilovat o soulad s pravou duchovní hodnotou.

111:3.5 (1219.4) Smrtelná pouť─evoluce duše─není pouze zkouškou, ale vzděláním. Víra v přežívání nejvyšších hodnot je jádrem zbožnosti; opravdová nábožná zkušenost spočívá ve spojení nevyšších hodnot a kosmických významů jako poznání vesmírné reality.

111:3.6 (1219.5) Mysl zná kvantitu, realitu, významy. Ale kvalita─hodnoty─je pociťována. To, co je cítěno, je společným výtvorem mysli, která zná a s ní spojeného ducha, který naplňuje realitu.

111:3.7 (1219.6) V té míře, do jaké je vyvíjející se morontiální duše člověka naplňována pravdou, krásou a dobrem jako hodnotové uskutečňování uvědomění si Boha, taková výsledná bytost se stává nezničitelnou. Jestliže ve vyvíjející se duši člověka nejsou hodnoty věčného trvání, pak smrtelné bytí nemá smysl a samotný život je tragickou iluzí. Ale věčnou pravdou je: to, co začínáte v čase, určitě dokončíte ve věčnosti─jestli to stojí za dokončení.

4. Vnitřní život

111:4.1 (1219.7) Poznání je intelektuální proces ukládání smyslových dojmů, získaných z vnějšího světa, do paměťových obrazců jednotlivce. Pochopení znamená to, že tyto rozpoznané smyslové dojmy a s nimi spojené paměťové obrazce se sjednocují, nebo organizují do dynamického systému principů.

111:4.2 (1220.1) Významy pocházejí ze slučování poznání a chápání. Významy neexistují ve výhradně smyslovém, nebo materiálním světě. Významy a hodnoty jsou vnímány pouze ve vnitřních, nebo nadmateriálních sférách lidské zkušenosti.

111:4.3 (1220.2) Veškeré pokroky skutečné civilizace se rodí v tomto vnitřním světě lidstva. Pouze vnitřní život je opravdově tvořivý. Civilizace je sotva schopna pokroku, když většina mladých každé generace věnuje svoji pozornost a energii materialistickým cílům smyslového, nebo vnějšího světa.

111:4.4 (1220.3) Vnitřní a vnější svět mají rozdílný soubor hodnot. Každá civilizace je v ohrožení, když tři čtvrtiny mladých vstupují do materialistických povoláních a věnují se smyslovým aktivitám vnějšího světa. Civilizace je v nebezpečí, když mládež nemá zájem o etiku, sociologii, genetické předpoklady, filozofii, krásná umění, náboženství a kosmologii.

111:4.5 (1220.4) Pouze na vyšších úrovních nadvědomé mysli, zasahující do duchovní sféry lidské zkušenosti, můžete nalézt ty vyšší koncepce ve spojení s účinnými vůdčími obrazci, které budou přispívat k vytváření lepší a trvanlivější civilizace. Osobnost je přirozeně tvořivá, ale projevuje se tak pouze ve vnitřním životě jednotlivce.

111:4.6 (1220.5) Krystaly sněhu mají vždy šestistranný tvar, ale nikdy nejsou dva stejné. Malé děti jsou si podobné, ale ani jedno dítě není přesnou kopií druhého, dokonce ani v případě dvojčat. Osobnosti jsou si typově podobné, ale každá je vždy unikátní.

111:4.7 (1220.6) Štěstí a radost mají svůj původ ve vnitřním životě. Nemůžete prožívat opravdovou radost úplně sám. Samotářský život je zhoubný pro štěstí. Také rodiny a národy se budou radovat více ze života, když ho budou sdílet s jinými.

111:4.8 (1220.7) Vy nejste schopni plně kontrolovat vnější svět─okolní prostředí. Ze všeho nejvíc je to tvořivost vašeho vnitřního světa, která podléhá naprosto vašemu řízení, protože tam je vaše osobnost do značné míry osvobozena od spoutávajících zákonů apriorní příčinnosti. Osobnost je spojena s limitovanou nezávislostí vůle.

111:4.9 (1220.8) Vzhledem k tomu, že vnitřní život člověka je opravdu tvořivý, na každé osobě leží odpovědnost volby v tom smyslu, zdali tato tvořivost bude živelná a zcela nahodilá, anebo kontrolovaná, řízená a konstruktivní. Jak může tvořivá představivost přinést hodnotné plody, když jeviště, na kterém působí, je již přeplněno předsudky, nenávistí, strachem, nelibostí, pomstychtivostí a náboženskou nesnášenlivostí?

111:4.10 (1220.9) Ideje mohou vzniknout z podnětu vnějšího světa, ale ideály se rodí pouze v tvořivých sférách vnitřního světa. Dnes jsou národy světa řízeny lidmi, kteří překypují idejemi, ale nedostává se jim ideálů. To vysvětluje chudobu, rozvody, války a rasovou nenávist.

111:4.11 (1220.10) Problém je v tomto: jestli vnitřní „já“ člověka, majícího svobodnou vůli, je obdařeno tvořivými schopnostmi, tak musíme vědět, že tvořivost svobodné vůle obsahuje v sobě potenciální možnost destruktivní činnosti. A když se tvořivost přemění v destrukci, stojíte tváří v tvář devastaci zla a hříchu─násilí, válkám a rozkladu. Zlo je podjatost tvořivosti, která tíhne k rozpadu a eventuální destrukci. Jakýkoliv konflikt je zlo v tom smyslu, že potlačuje tvořivou funkci vnitřního života─je to určitý druh občanské války v osobnosti.

111:4.12 (1221.1) Vnitřní tvořivost přispívá k zušlechťování charakteru prostřednictvím integrace osobnosti a sjednocení individuálnosti. Navždy platí pravda: minulost je nezměnitelná; pouze budoucnost je možno změnit pomocí přítomné tvořivosti vnitřního „já“.

5. Posvěcení volby

111:5.1 (1221.2) Vykonání vůle Boha není ničím jiným, než projevem ochoty tvora sdílet vnitřní život s Bohem─s tím samým Bohem, který umožnil takovému tvoru život, mající vnitřní významy a hodnoty. Sdílet znamená podobat se Bohu─být božským. Bůh sdílí všechno s Věčným Synem a Nekonečným Duchem, zatímco oni na oplátku, sdílejí všechny věci s božskými Syny a duchovními Dcerami vesmírů.

111:5.2 (1221.3) Napodobování Boha je klíčem k dokonalosti; vykonávání jeho vůle je tajemství věčného života a dokonalostí ve věčném životě.

111:5.3 (1221.4) Smrtelníci žijí v Bohu a proto Bůh chce žít ve smrtelnících. Tak, jak mu lidé důvěřují, tak i on, jako první, svěřil lidem část sebe; souhlasil žít v lidech a pobývat v nich, podléhajíc jejich vůli.

111:5.4 (1221.5) Mír v tomto životě, věčný život po smrti, dokonalost v příštím životě, služba ve věčnosti─to všechno je dosaženo (v duchu) nyní, když osobnost tvora souhlasí─rozhodne se─podřídit svoji vůli vůli Boha. A Otec již udělal svoji volbu, podřídil část sebe vůli osobnosti tvora.

111:5.5 (1221.6) Taková volba tvora není vzdáním se vůle. Je to posvěcení vůle, rozšíření vůle, zvelebení vůle a zdokonalení vůle; a taková volba povyšuje vůli tvora z úrovně přechodného významu do vyššího stavu, ve kterém osobnost syna-tvora rozmlouvá s osobností duchovního Otce.

111:5.6 (1221.7) Tato volba vykonávat vůli Otce je duchovním nalezením duchovního Otce smrtelným člověkem, třebaže musí uběhnout dlouhá doba, než syn-tvor se může skutečně ocitnout v reálné přítomnosti Boha v Ráji. Tato volba nespočívá ani tolik v popírání vůle tvora─“Ne moje vůle, ale tvá bude vykonána“─jako v pozitivním ujištění tvora: „Mojí vůlí je to, aby byla vykonána tvá vůle.“ A když se taková volba udělá, dříve či později Boha volícího syn najde vnitřní spojení (splynutí) s pobývajícím v něm fragmentem Boha a současně tento stejný zdokonalující se syn nalezne pro sebe nejvyšší osobní uspokojení ve zbožném spojení osobnosti člověka a osobnosti jeho Tvůrce, dvou osobností, jejichž tvořivé vlastnosti se navždy spojily v dobrovolném vzájemném vyjádření─zrození dalšího věčného partnerství vůle člověka a vůle Boha.

6. Lidský paradox

111:6.1 (1221.8) Mnoho ze světských potíží smrtelného člověka vychází z jeho dvojitého vztahu s vesmírem. Člověk je součástí přírody─existuje v přírodě─a přesto je schopen předčít přírodu. Člověk je konečný, ale je obdařen jiskrou nekonečnosti. Takové dvojité postavení nejenom poskytuje potenciál páchat zlo, ale také plodí mnoho sociálních a morálních situací, přinášejících s sebou hodně nejistoty a nemálo úzkosti.

111:6.2 (1222.1) Potřebná odvaha pro pokoření přírody a překonání vlastního „já“ je odvaha, která může podlehnout pokušení vlastní pýchy. Smrtelný člověk, který je schopen přesáhnout své „já“ se může poddat pokušení zbožňovat své vlastní vědomí. Dilema smrtelného člověka spočívá v dvojité skutečnosti: je svázán s přírodou a současně má unikátní svobodu─svobodu duchovní volby a jednání. Na materiálních úrovních je člověk podřízen přírodě, zatímco na duchovních úrovních vítězí nad přírodou a nad vším, co je časové a konečné. Takový paradox je neoddělitelný od pokušení, potenciálního zla, chybných rozhodnutích a když „já“ se stává hrdým a arogantním, pak může přijít hřích.

111:6.3 (1222.2) Problém hříchu sám o sobě neexistuje v konečném světě. Fakt konečnosti se nevyznačuje zlem, nebo hříchem. Konečný svět byl vytvořen nekonečným Tvořitelem─je dílem rukou jeho božích Synů─a proto musí být dobrý. Pouze zneužití, překroucení a zkomolení konečnosti je původem zla a hříchu.

111:6.4 (1222.3) Duch může ovládat mysl; a mysl je tak schopna ovládat energii. Ale mysl může ovládat energii pouze prostřednictvím svého vlastního uvážlivého řízení vývojových potenciálů, obsažených v matematické úrovni příčina-důsledek ve fyzických oblastech. Mysl tvora nemá přirozenou schopnost ovládat energii; to je výsada Božstva. Ale mysl tvora může a dělá to, že řídí energii do té míry, do jaké si osvojila energetické tajnosti fyzického vesmíru.

111:6.5 (1222.4) Když si člověk přeje pozměnit fyzickou realitu, ať se jedná o něho či jeho prostředí, podaří se mu to do takové míry, do jaké odhalil způsoby a prostředky ovládání hmoty a řízení energie. Mysl bez pomoci není schopna ovlivnit cokoliv materiálního, kromě svého vlastního fyzického mechanizmu, který je s ní nevyhnutelně spojen. Ale rozumným používáním mechanizmu svého těla může mysl vytvořit jiné mechanizmy, dokonce energetické a živé vztahy, jejichž využitím může tato mysl vzrůstající měrou řídit a také ovládat svoji fyzickou úroveň ve vesmíru.

111:6.6 (1222.5) Věda je zdrojem faktů a mysl nemůže fungovat bez faktů. Fakta jsou stavebními kameny při stavění moudrosti, které jsou stmeleny dohromady životní zkušeností. Člověk může nalézt lásku k Bohu bez faktů a člověk může objevit zákony Boha bez lásky, ale člověk nemůže nikdy začít si uvědomovat nekonečnou symetrii, nebeskou harmonii a neobyčejné bohatosti všeobsažné podstaty Prvotního Zdroje a Středu, dokud nenalezl boží zákon a boží lásku a empiricky si je nespojil ve své vlastní vyvíjející se kosmické filozofii.

111:6.7 (1222.6) Rozvoj materiálního poznání umožňuje větší intelektuální chápání významů idejí a hodnot ideálů. Lidská bytost může najít pravdu ve své vnitřní zkušenosti, ale potřebuje jasnou znalost faktů pro to, aby mohla použít svoje osobní objevení pravdy k tvrdým praktickým potřebám každodenního materiálního života.

111:6.8 (1222.7) Je jenom přirozené, že smrtelného člověka trápí pocity nejistoty, když se vidí nevyprostitelně vázán na přírodu, ačkoliv má duchovní schopnosti zcela přesahující všechno časové a konečné. Pouze posvátná důvěra─živá víra─může být oporou člověka uprostřed takových těžkých a složitých problémů.

111:6.9 (1223.1) Ze všech nebezpečích, která obklopují smrtelnou podstatu člověka a ohrožují jeho duchovní celistvost, je největším pýcha. Odvaha je neohroženost, ale samolibost je ješitnost a sebevražda. Uvážlivé sebevědomí je přijatelné. Schopnost člověka převýšit sebe je něco, co ho odlišuje od živočišného světa.

111:6.10 (1223.2) Pýcha je zrádná, opojující a hříchu plodná, ať se nachází v jedinci, skupině, rase nebo národě. Doslovná pravda je: „Pýcha předchází pád.“

7. Problém Ladiče

111:7.1 (1223.3) Nejistota s bezpečím jsou podstatou cesty k Ráji─nejistota v čase a mysli, nejistota ohledně událostí otevírajícího se vzestupu k Ráji; bezpečnost v duchu a věčnosti, bezpečnost v bezmezné důvěře syna-tvora v božský soucit a nekonečnou lásku Vesmírného Otce; nejistota jako nezkušeného občana vesmíru; bezpečnost jako vzestupujícího syna vesmírnými obytnými světy všemocného, všemoudrého a všemilujícího Otce.

111:7.2 (1223.4) Dovolte mně vám připomenout, abyste věnovali pozornost vzdálené ozvěně spolehlivých sděleních Ladiče vaší duši. Ve vás pobývající Ladič nemůže zamezit, nebo dokonce materiálně změnit boj, který vedete na vaší cestě v čase; Ladič nemůže zmírnit těžkosti života na vaší cestě světem úporného úsilí. Božský vnitřní obyvatel může pouze trpělivě čekat, dokud nevybojujete bitvu života, který prožíváte na vaší planetě; ale vy byste mohli, jestli byste jen chtěli─zatímco zápolíte a trápíte se, zatímco bojujete a pachtíte se─dovolit odvážnému Ladiči bojovat s vámi a za vás. Mohli byste být tak posíleni a inspirováni, tak okouzleni a překvapeni, kdybyste jen umožnili Ladiči trvale vám přinášet obrazy skutečného motivu, trvalého cíle a věčného záměru celého tohoto obtížného a namáhavého boje s banálními problémy vašeho současného materiálního světa.

111:7.3 (1223.5) Proč nepomáháte Ladiči v úloze ukazovat vám duchovní protipól všech těchto namáhavých materiálních snah? Proč nedovolujete Ladiči posílit vás duchovními pravdami, mající kosmickou sílu, zatímco vy zápasíte se světskými potížemi existence tvora? Proč nepodporujete tohoto nebeského pomocníka, aby vás povzbuzoval jasnou vizí výhledu věčnosti vesmírného života, zatímco vy v rozpacích zíráte na problémy probíhající hodiny? Proč odmítáte být osvíceni a inspirováni vesmírným pohledem, zatímco se lopotíte uprostřed časových omezeních a prodíráte se bludištěm nejistot, blokující vaši smrtelnou životní pouť? Proč neumožňujete Ladiči oduševňovat vaše myšlení, přestože musíte jít po materiálních stezkách pozemského snažení?

111:7.4 (1223.6) Vyšší rasy Urantie představují složitou směs; jsou smíšeny z mnoha ras a rodů různého původu. Tato smíšená podstata dělá práci Monitorů nesmírně obtížnou, aby mohly účinně působit během života a rozhodně zvyšuje problémy jak Ladiče, tak i serafského strážce po smrti. Před nedávnem jsem byl na Salvingtonu a slyšel formální prohlášení strážce osudu, ve kterém zmírňuje potíže, spojené s pomocí svému smrtelnému chráněnci. Tento seraf řekl:

111:7.5 (1223.7) „Většina mých potíží byla způsobena nekončím bojem mezi dvěma podstatami mého chráněnce: pudu ctižádosti oponovala živočišná lenost; ideály vyššího národa zhatily pudy nižší rasy; vznešené úmysly velké mysli vyvolaly nepřátelský postoj primitivní dědičnosti; dalekosáhlý pohled prozíravého Monitoru způsobil odpor u krátkozrakého tvora času; progresivní plány vzestupující bytosti byly pozměněny přáními a touhami materiální povahy; záblesky vesmírného intelektu byly potlačeny chemicko-energetickými příkazy vyvíjející se rasy; podnětům andělů odporovaly živočišné emoce; příprava intelektu byla zničena tendenčními pudy; zkušenosti jednotlivce oponovaly nahromaděné sklony rasy; cíle nejlepších byly potlačeny proudem nejhorších; rozlet génia byl zastaven gravitační silou prostřednosti; progres dobra brzdila lhostejnost špatnosti; umění krásného špinila přítomnost zla; utěšené zdraví neutralizovala oslabující nemoc; fontánu víry znečisťovaly jedy strachu; pramen radosti zhořknul záplavou žalosti; radost z očekávání zkalila hořkost poznání; potěšení ze života bylo neustále ohrožováno truchlením ze smrti. Takový život a na takové planetě! A přesto, v důsledku stále přítomné pomoci a pobízení Ladiče Myšlení, tato duše dosáhla uspokojivého stupně štěstí a úspěchu a nyní vystoupila do soudních síní obytných světů.

111:7.6 (1224.1) [Představeno Osamělým Poslem Orvontonu.]