Kniha Urantia

Kapitola 41

Fyzikální aspekty lokálního vesmíru

41:0.1 (455.1) PŘÍTOMNOST Tvořivého Ducha je tím charakteristickým prostorovým fenoménem, který vyčleňuje jeden lokální vesmír od ostatních. Celý Nebadon je dozajista prostoupen prostorovou přítomností Božského Pečovatele Salvingtonu a taková přítomnost stejně dozajista končí u vnějších hranic našeho lokálního vesmíru. To, co je prostoupeno Mateřským Duchem našeho lokálního vesmíru je Nebadon; to, co se rozprostírá za její prostorovou přítomností je za hranicemi Nebadonu, jsou to prostorové oblasti supervesmíru Orvonton—ostatní lokální vesmíry.

41:0.2 (455.2) Ačkoliv administrativní organizace velkého vesmíru ukazuje zřetelně hranice mezi vládami středního vesmíru, supervesmírů a lokálních vesmírů a ačkoliv tyto hranice jsou astronomicky souběžné v prostorovém vymezení Havony a sedmi supervesmírů, lokální tvoření nemají takové jasné fyzické rozhraní. Dokonce velké a malé sektory Orvontonu jsou (pro nás) jasně rozeznatelné, ale určit přesně fyzické hranice lokálních vesmírů není snadné. Je to proto, že tato lokální tvoření jsou administrativně organizována v souladu s určitými tvořivými principy, řídícími segmentaci celkového energetického náboje supervesmíru, zatímco jejich fyzické komponenty, sféry prostoru—slunce, černé ostrovy, planety atd.—pocházejí primárně z mlhovin, jejichž astronomický výskyt se děje v souladu s určitými před-tvořivými (transcendentálními) plány Architektů Hlavního Vesmíru.

41:0.3 (455.3) Jedna nebo několik, dokonce i mnoho, takových mlhovin, mohou být obsaženy v oblasti jednoho lokálního vesmíru. Tak byl i Nebadon fyzicky sestaven z hvězdného a planetárního potomstva Andronovery a dalších mlhovin. Sféry Nebadonu pocházejí z různorodých mlhovin, ale všechny mají určitou minimální jednotu prostorového pohybu, který byl takto nastaven inteligentním úsilím upravovatelů energie, aby vytvořil naše současné seskupení prostorových těles, které se pohybují společně jako souvislá jednotka po oběžných drahách supervesmíru.

41:0.4 (455.4) Takové je složení lokálního hvězdného mraku Nebadonu, který se v současné době otáčí po stále více ustálenější oběžné dráze kolem Střelce—středu toho malého sektoru Orvontonu, ke kterému patří náš lokální vesmír.

1. Energetická Centra Nebadonu

41:1.1 (455.5) Spirální a jiné mlhoviny—matečné disky prostorových sfér—jsou zakládány Rajskými organizátory síly; a po vývinu gravitační reakce mlhoviny jsou jejich supervesmírné aktivity nahrazeny energetickými centry a fyzickými kontrolory, kteří ihned převezmou plnou odpovědnost za řízení fyzické evoluce následných generací hvězdného a planetárního potomstva. Po příchodu našeho Syna Tvořitele tento fyzický dohled nad před-vesmírem Nebadon byl okamžitě sladěn s jeho plány pro organizaci vesmíru. V oblasti tohoto Rajského Božího Syna spolupracovaly Nejvyšší Energetická Centra a Hlavní Fyzičtí Kontroloři s později se dostavšimi Kontrolory Morontiální Energie a dalšími, aby vytvořili obrovský komplex komunikačních linek, energetických okruhů a silnoproudých vedeních, které spolehlivě spojují různorodá prostorová tělesa Nebadonu do jedné integrované správní jednotky.

41:1.2 (456.1) Sto Nejvyšších Energetických Center čtvrtého řádu je přiděleno trvale našemu lokálnímu vesmíru. Tyto bytosti přijímají přicházející silnoproudá vedení od center třetího řádu Uversy a přenášejí snížené a modifikované elektronické okruhy do energetických center našich souhvězdích a soustav. Vzájemné působení těchto energetických center vytváří živý systém kontroly a rovnováhy, jehož činnost udržuje vyváženost a rozložení energií, které by jinak kolísaly a byly by nestálé. Nicméně, energetická centra se nezabývají přechodnými a lokálními energetickými proměnami, takovými, jako jsou sluneční skvrny a elektrické poruchy v soustavě; světlo a elektrická energie nejsou základní energie prostoru; jsou to druhotné a podpůrné projevy.

41:1.3 (456.2) Těch sto energetických center lokálního vesmíru je umístěno na Salvingtonu, kde působí přesně v samém energetickém středu této sféry. Architekturní sféry, jako Salvington, Edentia a Jerusem, jsou osvětlovány, ohřívány a napájeny energií metodami, které je dělají zcela nezávislými na sluncích prostoru. Tyto sféry byly vystavěny—zhotoveny na zakázku—energetickými centry a fyzickými kontrolory a byly navrženy tak, aby silně ovlivňovaly rozvod energie. Zakládajíc svoji činnost na takový centrálních bodech regulace energie, energetická centra, prostřednictvím své živé přítomnosti, usměrňují a regulují fyzické energie prostoru. A tyto energetické okruhy jsou základem pro všechny fyzicko-materiální a morontiálně-duchovní jevy.

41:1.4 (456.3) Deset Nejvyšších Energetických Center pátého řádu je přiděleno do každého základního útvaru Nebadonu—jednoho sta souhvězdí. Ve vašem souhvězdí Norlatiadek nejsou tato centra umístěna na hlavní řídící sféře, ale mají stanoviště ve středu obrovského hvězdného systému, který vytváří fyzické jádro souhvězdí. Na Edentii je deset přidružených mechanických kontrolorů a deset frandalanků, kteří jsou v neustálém a dokonalém spojení se sousedními energetickými centry.

41:1.5 (456.4) Jedno Nejvyšší Energetické Centrum šestého řádu je umístěno přesně v gravitačním středu každé lokální soustavy. V soustavě Satania, přidělené energetické centrum okupuje černý ostrov prostoru, umístěný v astronomickém středu soustavy. Mnoho těchto černých ostrovů jsou obrovské generátory, které přeměňují a usměrňují určité prostorové energie a tyto přírodní okolnosti jsou účinně využívány Energetickým Centrem Satanie, jehož živá masa působí jako spojení s vyššími centry, usměrňující proudy více materializované energie k Hlavním Fyzickým Kontrolorům na evolučních planetách prostoru.

2. Fyzičtí Kontroloři Satanie

41:2.1 (456.5) Přestože Hlavní Fyzičtí Kontroloři slouží s energetickými centry po celém velkém vesmíru, jejich funkce v lokální soustavě, jako je Satania, se dají snadno pochopit. Satania je jednou ze sta lokálních soustav, které tvoří správní organizaci souhvězdí Norlatiadek. Jejími nejbližšími sousedními soustavami jsou Sandmatia, Assuntia, Porogia, Sortoria, Rantulia a Glantonia. Soustavy Norlatiadeku se liší v mnoha ohledech, ale všechny jsou evoluční a zdokonalující se, a jsou velmi podobné Satanii.

41:2.2 (457.1) Sama Satania je složena z více než sedmi tisíc astronomických skupin, neboli fyzických soustav, z nichž pouze několik mají původ, podobný vaší sluneční soustavě. Astronomickým středem Satanie je obrovský černý ostrov prostoru, který se se svými přidruženými sférami rozkládá nedaleko hlavního sídla vlády soustavy.

41:2.3 (457.2) Nebereme-li v úvahu přítomnost přiděleného energetického centra, je dohled nad celým systémem fyzické energie Satanie soustředěn v Jerusemu. Hlavní Fyzický Kontrolor, který má své stanoviště na této hlavní sféře, pracuje v součinnosti s energetickým centrem soustavy a slouží jako hlavní spojení s inspektory energie. Tito inspektoři mají své centrální stanoviště v Jerusemu a působí po celé lokální soustavě.

41:2.4 (457.3) Na energetické okruhy a trasy dohlíží pět set tisíc živých a inteligentních manipulátorů energie, kteří jsou rozptýleni po celé Satanii. Prostřednictvím činnosti těchto fyzických manipulátorů mají dohlížející energetická centra naprostou a dokonalou kontrolu nad většinou základních energií prostoru, včetně záření z vysoce rozžhavených těles a energií nabitých černých sfér. Tato skupina živých bytostí může mobilizovat, přetvářet, měnit, usměrňovat a předávat téměř všechny fyzické energie organizovaného prostoru.

41:2.5 (457.4) Život má vrozenou schopnost mobilizovat a přetvářet univerzální energii. Vy jste obeznámeni s funkcí rostlinného života, kde se přeměňuje fyzická energie světla do různých projevů rostlinné říše. Vy také víte něco o metodě, pomocí které může být tato rostlinná energie přeměněna do forem, ovlivňujících životní činnosti, ale vy nevíte prakticky nic o metodě upravovatelů energie a fyzických kontrolorů, kteří jsou obdařeni schopností uvolňovat, přetvářet, kontrolovat a koncentrovat rozmanité formy energií prostoru.

41:2.6 (457.5) Činnost těchto bytostí energetických sfér nemá přímý vztah k energii jako dílčímu faktoru života tvorů a ani se netýká oblasti fyziologických procesů. Někdy se zabývají přípravou fyzických aspektů života, propracováním těch energetických systémů, které mohou sloužit jako fyzičtí nosiči pro živé energie elementárních materiálních organizmů. V určitém smyslu jsou fyzičtí kontroloři spojeni s předživotními projevy materiální energie, podobně jako pomocní duchové mysli jsou spojeni s předduchovními funkcemi materiální mysli.

41:2.7 (457.6) Tito inteligentní tvorové, zabývající se upravováním a kontrolou energie, musí na každé sféře přizpůsobit svoji metodu podle fyzického složení a stavební struktury dané planety. Pokud se jedná o lokální vliv vysoce rozžhavených sluncí a jiných typů nadmíru nabitých hvězd, oni čerpají ze spolehlivých výpočtů a závěrů svých vlastních fyziků a dalších technických poradců. Zrovna tak se musí počítat s obrovskými vychladlými a černými giganty prostoru a hemžícími se mraky hvězdného prachu; se všemi těmito materiálními faktory se počítá při řešení praktických úkolů pro zacházení s energií.

41:2.8 (457.7) Dozor nad energosilovým systémem evolučních obydlených světů je odpovědností Hlavních Fyzických Kontrolorů, ale tyto bytosti nejsou odpovědné za všechno špatné chování energie na Urantii. Existuje celá řada důvodů pro takové poruchy, z nichž některé jsou mimo oblast působení a kontroly fyzických opatrovatelů. Urantia se nachází v liniích silně aktivních energií. Tato malá planeta je ve sféře vlivu enormně nahromaděné hmoty a místní kontroloři energie někdy používají velký počet členů své kategorie ve své snaze stabilizovat tyto energetické linie. Daří se jim to docela dobře, pokud se jedná o fyzické okruhy Satanie, ale mají potíže s ochrannou izolací proti mohutným proudům Norlatiadeku.

3. Naši hvězdní společníci

41:3.1 (458.1) Více než dva tisíce zářících sluncí rozlévá světlo a energii v Satanii a vaše vlastní slunce je průměrným planoucím tělesem. Ze třiceti, vám nejbližších sluncí, mají pouze tři větší zářivost. Vesmírní Upravovatelé Energie iniciují specializované proudy energie, které protékají mezi jednotlivými hvězdami a dotyčnými soustavami. Tyto solární pece, společně s černými giganty prostoru, slouží energetickým centrům a fyzickým kontrolorům jako mezilehlé stanice pro efektivní koncentraci a upravování energetických okruhů materiálních tvořeních.

41:3.2 (458.2) Nebadonská slunce se neliší od sluncí jiných vesmírů. Materiální složení všech sluncí, černých ostrovů, planet a družic, dokonce i meteoritů, jsou zcela stejná. Běžný průměr těchto sluncí je asi jeden milion šest set tisíc kilometrů, což je o něco více, než má vaše sluneční těleso. Největší hvězda vesmíru, hvězdný oblak Antares, má čtyři sta padesátkrát větší průměr než vaše slunce a šedesát milionkrát větší objem. Ale vesmír poskytuje dostatek prostoru pro všechna tato obrovitá slunce. Ona mají v prostoru velmi mnoho volného místa, pro porovnání je to tolik, kolik by měl tucet pomerančů, kdyby obíhaly uvnitř Urantie a ta by byla dutou koulí.

41:3.3 (458.3) Když slunce, která jsou příliš velká, jsou odmrštěna od matečného disku mlhoviny, brzy se rozpadnou, nebo se formují do dvojhvězd. Všechna slunce jsou původně zcela plynová tělesa i když mohou v pozdějším stadiu přechodně existovat v polotekutém stavu. Když vaše slunce dosáhlo tohoto polotekutého stadia vysoce stlačeného plynu, nebylo dostatečně veliké, aby se roztrhlo po rovníku, což odpovídá jednomu z typů vytvoření dvojhvězdy.

41:3.4 (458.4) Když je velikost těchto žhavých koulí menší než jedna desetina vašeho slunce, rychle se smršťují, stlačují a ochlazují. Když jsou více než třicetkrát větší než jeho velikost—přesněji řečeno, třicetkrát větší celkový obsah vlastní hmoty—slunce se běžně rozštěpí do dvou oddělených těles; buď se obě stanou středy nových soustav, nebo ještě zůstávají v gravitačním sevření jeden druhého a otáčejí se kolem společného středu jako jeden z typů dvojhvězdy.

41:3.5 (458.5) Poslední z velkých kosmických erupcí v Orvontonu byla mimořádně silná exploze dvojhvězdy, jejíž světlo dorazilo na Urantii v 1572 n.l. Toto záření bylo tak intenzivní, že exploze byla jasně viditelná za denního světla.

41:3.6 (458.6) Ne všechny hvězdy jsou tuhá tělesa, ale mnoho starších jsou. Některé načervenalé, slabě světélkující hvězdy, dosáhnou ve středu své enormní hmoty takové hustoty, kterou je možno vyjádřit následovně: jeden kubický palec (16,38 kubických centimetrů) takové hvězdy by na Urantii vážil šest tisíc liber (zhruba 170 kilogramů). Nesmírně silný tlak, doprovázen ztrátou tepla a cirkulujících energií má za následek stlačování oběhů základních materiálních jednotek stále více k sobě, až se nyní těsně přiblíží ke stavu elektronické kondenzace. Tento proces ochlazování a smršťování může pokračovat k meznímu až kritickému bodu exploze konečného stadia kondenzace.

41:3.7 (459.1) Většina gigantických sluncí jsou relativně mladá; většina trpasličích hvězd jsou staré, ale ne všechny. Kolizní trpasličí hvězdy mohou být velmi mladé a mohou zářit intenzivním bílým světlem, aniž by někdy poznaly počáteční červený stav mladistvého záření. Jak velmi mladé, tak i velmi staré slunce obvykle svítí načervenalým světlem. Žluté zabarvení naznačuje pokročilé mládí nebo blížící se stáří, ale jasné bílé světlo znamená vyspělý a dlouhý zralý život.

41:3.8 (459.2) Ačkoliv ne všechna mladá slunce projdou stavem pulzování, alespoň ne viditelně, když se díváte do prostoru můžete pozorovat mnoho z těchto mladých hvězd, jejichž gigantické dýchací cykly trvají od dvou do sedmi dnů. Vaše vlastní slunce stále ještě projevuje slábnoucí odkaz mohutného rozpínání v jeho mladí, ale doba pulsace se prodloužila z původních tři a půl dne na současných jedenáct a půl roku cyklických projevů slunečního rozpínání- skvrn.

41:3.9 (459.3) Proměnlivost hvězd má celou řadu příčin. V některých dvojhvězdách dmutí, způsobené rychlými změnami při otáčení dvou těles po svých oběžných drahách, zapříčiňuje také cyklické kolísání světla. Tyto výkyvy gravitace způsobují pravidelné a opakující se záblesky, zrovna tak, jako by zachycení meteorů seskupením energie-materiálu na povrchu mělo za následek poměrně náhlý záblesk světla, které by rychle ustoupilo normálnímu jasu daného slunce. Někdy slunce zachytí proud meteorů v pásmu zmenšeného odporu gravitace a občasné kolize zapříčiní hvězdné záblesky.

41:3.10 (459.4) V jedné skupině proměnlivých hvězd je fáze kolísání světla přímo závislá na intenzitě záření a znalost tohoto faktu umožňuje astronomům využívat taková slunce jako vesmírné majáky, nebo přesné zaměřovací body pro další zkoumání vzdálených hvězdných mračen. Touto metodou je možno měřit velmi přesně polohy hvězd až do vzdálenosti více než jednoho milionu světelných let. Dokonalejší metody měření prostoru a přesnější teleskopy někdy odhalí ve větší míře deset velkých regionů supervesmíru Orvontonu; vy přinejmenším rozeznáte osm z těchto nedozírných sektorů jako obrovské a docela souměrné hvězdokupy.

4. Hustota slunce

41:4.1 (459.5) Hmotnost vašeho slunce je o málo vyšší, než vypočetli vaši fyzikové, kteří ji stanovili na zhruba dvě kvadriliardy (1,8 x 10²⁷) tun. Nyní se řadí někde uprostřed mezi hvězdy s nejvyšší hustotou a nejvíce difuzní hvězdy, majíce asi jeden a půl násobek hmotnosti vody. Ale vaše slunce není ani tekuté, ani pevné těleso—je plynné—a je tomu tak, nehledě na potíže při vysvětlování toho, jak plynná hmota může dosáhnout takové a dokonce i mnohem větší hustoty.

41:4.2 (459.6) Plynné, tekuté a pevné stavy jsou záležitostí vztahů atomů a molekul, ale hustota je vztah prostoru a hmoty. Hustota se mění v přímé závislosti na množství hmoty v prostoru a nepřímo na objemu prostoru v hmotě—prostoru mezi centrálními jádry hmoty a částicemi, které krouží okolo těchto center a také prostoru mezi takovými materiálními částicemi.

41:4.3 (459.7) Chladnoucí hvězdy mohou být fyzicky plynné a současně nesmírně tuhé. Vy nejste obeznámeni se solárními superplyny, ale tyto a jiné neobvyklé formy hmoty vysvětlují jak i nepevná slunce mohou dosáhnout hustotu, rovnající se železu—přibližně jako má Urantia—a být stále ve vysoce žhavém plynném stavu a nadále fungovat jako slunce. Atomy v těchto hutných superplynech jsou neobyčejně malé; obsahují málo elektronů. Taková slunce rovněž ztratila z velké části své zásoby volné ultimatonické energie.

41:4.4 (460.1) Jedno ze sluncí ve vašem sousedství, které mělo na počátku své existence přibližně stejnou hmotnost jako vaše slunce, se nyní smrštilo na podobnou velikost Urantie, majíc hustotu čtyřicet tisíckrát větší než vaše slunce. Hmotnost tohoto chladně-žhavého pevně-plynného tělesa je asi padesát pět kilogramů na kubický centimetr. A přesto stále toto slunce vyzařuje mdlou načervenalou zář—slabý stařecký třpyt umírajícího mocnáře světla.

41:4.5 (460.2) Nicméně, většina sluncí nemá tak vysokou hustotu. Jeden z vašich bližších sousedů má hustotu přesně stejnou jako má vaše atmosféra na úrovni hladiny moře. Kdybyste byli uvnitř tohoto slunce, nebyli byste schopni nic rozeznat. A kdyby to dovolila teplota a mohli byste vniknout do většiny sluncí, které září na noční obloze, nevšimli byste si víc hmoty, než vidíte ve vzduchu ve vašich pozemských obývacích pokojích.

41:4.6 (460.3) Masivní slunce Veluntia, jedno z největších v Orvontonu, má hustotu, která je jenom jednou tisícinou hmotnosti atmosféry Urantie. Kdyby mělo složení podobné vaší atmosféře a nebylo by rozžhavené, bylo by to takové vakuum, že lidské bytosti, kdyby byly v něm nebo na jeho povrchu, by se ihned udusily.

41:4.7 (460.4) Další z gigantů Orvontonu má nyní povrchovou teplotu něco málo pod třemi tisíci stupni. Jeho průměr je přes čtyři sta osmdesát milionů kilometrů—dostatek prostoru, aby se tam vešlo vaše slunce s nynější oběžnou dráhou země. A přestože je tak enormně rozměrné, více než čtyřicet milionkrát větší než vaše slunce, jeho hmotnost je jenom asi třicetkrát vyšší. Tato obrovská slunce mají korónu, která se rozpíná téměř od jednoho slunce k druhému.

5. Sluneční záření

41:5.1 (460.5) To, že slunce v prostoru nemají vysokou hustotu je prokázáno neustálými proudy unikajících zářivých energií. Příliš vysoká hustota by svojí nepropustností zadržovala světlo dokud by tlak zářivé energie nedosáhl bodu výbuchu. V jádru slunce je nesmírně vysoký tlak, způsobený zářením a plynem, který vyvolává výrony takového proudu energie, že proniká prostorem miliony a miliony kilometrů a dává energii, světlo a teplo vzdáleným planetám. Pět metrů povrchové hustoty Urantie by účinně zabránilo úniku všech rentgenových paprsků a zářivých energií ze slunce, dokud by stoupající vnitřní tlak akumulujících se energií, pocházejících ze štěpení atomů, nepřekonal gravitací obrovskou, ven směřující, explozí.

41:5.2 (460.6) V přítomnosti reaktivních plynů je záření, uzavřené při vysokých teplotách neprostupnými stěnami, vysoce výbušné. Světlo je realita. Tak, jak vy určujete hodnotu energie a výkonu na vašem světě, hodnota slunečního světla by byla dva miliony dolarů za kilogram.

41:5.3 (460.7) Jádro vašeho slunce je obrovským generátorem rentgenových paprsků. Slunce jsou podporována zevnitř nepřetržitou kanonádou tohoto mocného záření.

41:5.4 (460.8) Rentgenovým paprskem indukovaný elektron potřebuje více než půl milionu let na to, aby se dostal ze samého středu průměrného slunce na jeho povrch, odkud se vydá na svoji pouť prostorem, aby možná ohříval obydlenou planetu, byl pohlcen meteorem, zúčastnil se zrodu atomu, byl přitažen vysoce nabitým černým ostrovem prostoru, nebo ukončil svůj let prostorem závěrečným ponořením do povrchu slunce, podobnému tomu, ze kterého kdysi vzešel.

41:5.5 (461.1) Rentgenové paprsky slunečního jádra nabíjejí vysoce zahřáté a rozbouřené elektrony s dostačující energií, aby je nesly do prostoru, přes velké množství zadržujících vlivů při střetnutí s hmotou a navzdory působení přitažlivých sil, do vzdálených sfér odlehlých soustav. Obrovská energie rychlosti, potřebná pro to, aby unikla gravitačnímu sevření slunce, je dostatečná natolik, že zajistí, aby sluneční paprsek cestoval stálou rychlostí, dokud se nestřetne se značně velkou masou hmoty, načež se okamžitě promění v teplo s uvolněním jiných energií.

41:5.6 (461.2) Energie, buď jako světlo, anebo v jiných formách, se při svém letu prostorem pohybuje přímo vpřed. Vlastní materiální částice pronikají prostorem jako střely. Pohybují se v přímých a nepřerušovaných čarách nebo procesích, ale ne tehdy, když na ně působí větší síly, anebo jsou pod trvalým vlivem lineární gravitační síly, která je vlastní materiální hmotě a přítomnosti kruhové gravitace Ostrova Ráje.

41:5.7 (461.3) Může se zdát, že sluneční energie je poháněna vlnovitě, ale toto je důsledek působení doprovodných a jiných vlivů. Daná forma organizované energie se nepohybuje vlnovitě, ale v přímých čarách. Přítomnost druhé, nebo třetí formy síly-energie může způsobit to, že pozorovaný proud se jeví ve vlnitém tvaru, stejně tak, jako když v oslepujícím lijáku, doprovázeném silným větrem se zdá, že voda někdy padá v pásech, nebo stéká ve vlnách. Dešťové kapky padají dolů v přímých čarách nepřerušeného procesí, ale působením větru se vytvoří zdání pásů vody a vlny dešťových kapek.

41:5.8 (461.4) Působení určitých druhotných a dalších neodhalených energií, přítomných v oblastech prostoru vašeho lokálního vesmíru je takové, že proudění slunečního světla vypadá, že vytváří určitý vlnovitý jev a že je také rozkouskován do nekonečného množství malých částic určité délky a váhy. A prakticky vzato, je to přesně to, co se děje. Vy ztěží můžete doufat, že dospějete k lepšímu pochopení chování světla, dokud nezískáte jasnější představu o spolupůsobení a vzájemných vztazích různých prostorových sil a slunečních energií, působících v prostorových regionech Nebadonu. Váš současný zmatek je také způsoben vaším neúplným pochopením tohoto problému, protože zahrnuje vzájemné spojení činností osobního a neosobního řízení hlavního vesmíru—přítomnosti, aktivity a součinnosti Společného Činitele a Neomezeného Absolutna.

6. Vápník—poutník vesmíru

41:6.1 (461.5) Při dešifrování spektrálních jevů by se mělo pamatovat na to, že prostor není prázdný; že světlo, procházející prostorem, je někdy poněkud změněno různými formami energie a hmoty, které krouží po celém organizovaném prostoru. Některé čáry, ukazující neznámou hmotu, které se objeví ve spektru vašeho slunce, jsou způsobeny přeměnami dobře známých prvků, které plavou po celém prostoru v rozpadlé formě—atomové oběti prudkých střetů prvků ve slunečních bitvách. Prostor je prostoupen těmito putujícími částicemi, především sodíkem a vápníkem.

41:6.2 (461.6) Vápník je ve skutečnosti hlavním prvkem, prostupujícím prostorem celého Orvontonu. Náš celý supervesmír je posypán jemně rozdrceným kamenem. Kámen je doslova základním stavebním materiálem pro planety a sféry prostoru. Kosmický oblak, obrovská pokrývka prostoru, je z podstatné části složena z modifikovaných atomů vápníku. Atom vápníku je jedním z převládajících a stálých částic. On nejenom, že snese sluneční ionizaci—štěpení—ale uchová si asociativní identitu dokonce i po rozbombardování zničujícími rentgenovými paprsky a zničení vysokými slunečnímu teplotami. Jedinečnost a trvanlivost vápníku převyšuje všechny známé formy hmoty.

41:6.3 (462.1) Jak i vaši fyzici předpokládali, tyto zdeformované zbytky slunečního vápníku doslova jezdí na světelných paprscích do různých vzdáleností a takto je jejich rozsáhlé šíření celým prostorem nesmírně usnadněno. Atom sodíku, v případě určitých modifikací, je také schopen pohybu pomocí světla a energie. Výkon vápníku je o to víc mimořádný, protože tento prvek má dvakrát větší hmotnost, než sodík. Lokální prostorové pronikání vápníku je způsobeno skutečností, že uniká ze sluneční fotosféry v modifikované formě, doslova tak, že odjíždí na odcházejících slunečních paprscích. Ze všech slunečních prvků je vápník, bez ohledu na jeho poměrnou velikost—obsahuje dvacet rotačních elektronů—nejúspěšnější při unikání ze slunečného jádra do oblastí prostoru. Tímto se vysvětluje, proč je na slunci vrstva vápníku, plynový kamenný povrch, devět tisíc šest set kilometrů tlustý; a je to tak, přestože devatenáct lehčích prvků, a mnoho dalších těžších, jsou vespod.

41:6.4 (462.2) Při slunečních teplotách je vápník aktivním a přizpůsobivým prvkem. Jeho atom má dva pohyblivé a volně vázané elektrony ve dvou vnějších elektronických okruzích, které jsou velmi těsně u sebe. V samém počátku atomové bitvy vápník ztrácí svůj vnější elektron; načež hned začíná mistrovsky žonglovat devatenáctým elektronem tam a zpět mezi devatenáctým a dvacátým okruhem. Pohazováním tohoto devatenáctého elektronu tam a zpět mezi jeho vlastním okruhem a okruhem jeho ztraceného druha více než dvacet pět tisíckrát za vteřinu, zdeformovaný atom vápníku je schopen částečně popřít působení gravitace a tak úspěšně odletět na vznikajících proudech světla a energie—slunečních paprscích—za svobodou a dobrodružstvím. Tento atom vápníku proniká navenek střídavými, dopředu hnacími skoky, zachycujíc a vypouštějíc sluneční paprsek asi dvacet pět tisíckrát za vteřinu. A to je důvod, proč vápník je hlavním prvkem světů prostoru. Calcium je nejzkušenějším uprchlíkem ze slunečního vězení.

41:6.5 (462.3) Nesmírná pohyblivost tohoto akrobatického elektronu vápníku je demonstrována faktem, že když je vymrštěn vlivem slunečních sil—teploty a rentgenového záření—do vyššího okruhu, zůstává tam pouze asi jednu miliontinu vteřiny; ale než ho elektro-gravitační síla atomového jádra přitáhne zpět do původního okruhu, je schopen udělat jeden milion oběhů okolo jádra atomu.

41:6.6 (462.4) Vaše slunce se rozloučilo s enormním množstvím svého vápníku, kterého pozbylo obrovská kvanta během průběhu svých křečovitých erupcí ve spojení s formováním sluneční soustavy. Většina slunečního vápníku je nyní ve vnější kůře slunce.

41:6.7 (462.5) Mělo by se pamatovat na to, že spektrální analýzy ukazují pouze složení povrchu slunce. Na příklad: sluneční spektrum odhaluje mnoho čar železa, ale železo není hlavní prvek ve slunci. Tento jev je téměř zcela zapříčiněn současnými teplotami slunečního povrchu, něco méně než 6 000 stupňů, protože tato teplota je velmi příznivá pro registrování spektra železa.

7. Zdroje sluneční energie

41:7.1 (463.1) Vnitřní teplota mnohých sluncí, dokonce i vašeho, je mnohem vyšší, než se obyčejně předpokládá. V nitru slunce prakticky neexistují žádné celé atomy; všechny jsou, více či méně, roztříštěny intenzivním bombardováním rentgenového záření, které je součástí tak vysokých teplot. Bez ohledu na to, jaké materiální prvky se mohou objevit ve vnějších vrstvách slunce, s těmi uvnitř je naloženo velmi podobně rozkladným účinkem destruktivních rentgenových paprsků. Rentgenové záření je významný nivelizátor atomové existence.

41:7.2 (463.2) Teplota povrchu vašeho slunce je téměř 6 000 stupňů, ale při pronikání do středu se velmi rychle zvyšuje až dosahuje ve středních částech neuvěřitelných asi 35 000 000 stupňů (Všechny tyto teploty se vztahují k vaší Fahrenheitově stupnici.)

41:7.3 (463.3) Všechny tyto jevy ukazují na obrovský výdej energie a zdroje solární energie, vyjmenované v pořadí podle jejich důležitosti, jsou:

41:7.4 (463.4) 1. Anihilace atomů a posléze elektronů.

41:7.5 (463.5) 2. Přeměna prvků, včetně při tom vysvobozené radioaktivní skupiny energií.

41:7.6 (463.6) 3. Akumulace a přenos určitých univerzálních prostorových energií.

41:7.7 (463.7) 4. Kosmická hmota a meteory, které nepřetržitě vnikají do sálajících sluncí.

41:7.8 (463.8) 5. Sluneční stahy; ochlazování a následné smrštění slunce uvolňují energii a teplo, které jsou někdy větší, než energie dodaná kosmickou hmotou.

41:7.9 (463.9) 6. Působení gravitace při vysokých teplotách přeměňuje určité okruhové síly do zářivých energií.

41:7.10 (463.10) 7. Opětovné získání světla a jiných druhů hmoty, které ze slunce unikají a jsou přitahovány zpět společně s dalšími energiemi, mající mimo sluneční původ.

41:7.11 (463.11) Existuje regulující obal žhavých plynů (s teplotou, dosahující někdy miliony stupňů), který obklopuje slunce a stabilizuje tepelné ztráty a i jinak zamezuje nebezpečným výkyvům v rozptylování tepla. Během aktivního života slunce vnitřní teplota 35 000 000 stupňů zůstává téměř stejná, bez ohledu na postupné snižování vnější teploty.

41:7.12 (463.12) Můžete se pokusit představit si 35 000 000 stupňové teplo, ve spojení s určitými gravitačními tlaky, jako elektronický bod varu. Při takovém tlaku a takových teplotách jsou všechny atomy rozštěpeny a rozbity na elektronické a další původní částice; dokonce elektrony a jiné sloučeniny ultimatonů mohou být rozštěpeny, ale slunce nejsou schopna štěpit ultimatony.

41:7.13 (463.13) Tyto sluneční teploty enormně zvyšují rychlost ultimatonů a elektronů, v každém případě těch elektronů, které udržují svoji existenci v takových podmínkách. Pro přirovnání si uvědomte, co znamená vysoká teplota pro zrychlení ultimatonických a elektronických aktivit, když se zamyslíte nad tím, že jedna kapka obyčejné vody obsahuje více než jednu miliardu bilionů atomů. Toto je energie, přesahující výkon sta koňských sil, vynakládaná nepřetržitě po dobu dvou let. Celkové teplo, nyní vydávané každou vteřinu solárním systémem vašeho slunce je dostačující k tomu, aby se všechny vody ve všech oceánech na Urantii začaly vařit za jednu vteřinu.

41:7.14 (464.1) Pouze ta slunce, která jsou v činnosti v přímých kanálech hlavních proudů vesmírné energie, mohou svítit věčně. Takové solární pece planou nekonečně dlouho, majíc schopnost doplňovat svoje materiální ztráty přijímáním prostorové síly a podobné cirkulující energie. Ale hvězdy, které jsou hodně vzdáleny od těchto hlavních dobíjejících kanálů, jsou předurčeny prodělat energetické vyčerpání—postupně vychládnout a nakonec shořet.

41:7.15 (464.2) Taková vyhaslá a vyhasínající slunce mohou být omlazena účinkem kolize, nebo dobita určitými nesvítícími energetickými ostrovy prostoru, nebo prostřednictvím gravitační loupeže blízkých menších sluncí či soustav. Většina vyhaslých sluncí podstoupí oživující proces těmito, nebo jinými evolučními metodami. Ta slunce, která nejsou časem takto znovu nabita, jsou předurčena podrobit se rozpadu velkou explozí, když gravitační zhuštění dosáhne kritické úrovně ultimatonické kondenzace energetického tlaku. Taková mizející slunce se takto stanou energií nejvzácnější formy, obdivuhodně upravené pro energetické napájení jiných, příznivěji položených sluncí.

8. Energetické reakce na slunci

41:8.1 (464.3) V těch sluncích, které jsou připojeny ke kanálům prostorové energie, sluneční energie je uvolňována různými složitými řetězovými jadernými reakcemi, z nichž nejběžnější je reakce vodík-uhlík-helium. Při této přeměně uhlík působí jako energetický katalyzátor, protože se vůbec nezmění tímto procesem přeměny vodíku v helium. Při určitých vysokoteplotních podmínkách vodík proniká do jádra uhlíku. Poněvadž uhlík nemůže obsahovat více než čtyři takové protony a když je tento stav nasycení dosažen, začíná vypouštět protony stejně rychle, jak nové přicházejí. V této reakci částice přicházejícího vodíku vycházejí jako atomy helia.

41:8.2 (464.4) Snižování obsahu vodíku zvyšuje světelnou účinnost slunce. V těch sluncích, které jsou předurčeny ke shoření, je maximální světelná účinnost dosažena při vyčerpání vodíku. Potom je zářivost slunce udržována následným procesem gravitačního smršťování. Časem se taková hvězda stane takzvaným bílým trpaslíkem- vysoce zhuštěným tělesem.

41:8.3 (464.5) Ve velkých sluncích—malých kruhových mlhovinách—když se vyčerpají zásoby vodíku a následuje gravitační smršťování a jestli takové těleso není dostatečně nepropustné, aby vnitřní tlak působil jako opora pro vnější plynné zóny, potom nastane náhlé zborcení. Gravitačně-elektrické změny jsou zdrojem velkého množství nepatrných částic, postrádajících elektrický potenciál a takové částice rychle opouštějí sluneční jádro, čímž způsobí kolaps gigantického slunce v několika dnech. Byla to právě taková emigrace těchto „uprchlých částic“, která zapříčinila zborcení gigantické novy v mlhovině Andromedy asi před padesáti lety. Toto obrovité hvězdné těleso se zbortilo za čtyřicet minut urantijského času.

41:8.4 (464.6) Jako pravidlo, existuje i nadále obrovský výlev hmoty okolo chladnoucího slunce jako rozsáhlá mračna nebulárních plynů. Toto všechno vysvětluje původ mnoha typů nepravidelných mlhovin, takových, jako je mlhovina Raka, která vznikla asi před devíti sty lety. Její mateřská sféra je stále viditelná jako osamocená hvězda blízko středu této nepravidelné nebulární masy.

9. Stabilita slunce

41:9.1 (465.1) Větší slunce udržují takovou gravitační kontrolu nad svými elektrony, že světlo uniká pouze s pomocí mocných rentgenových paprsků. Tyto pomocné paprsky pronikají celým prostorem a podílí se na podporování základních ultimatonických vazbách energií. Veliké ztráty energie v počátečním stadiu slunce, po dosažení maximální teploty—více než 35 000 000 stupňů—nejsou natolik způsobeny únikem světla, jako unikáním ultimatonů. Tyto ultimatonové energie prchají do prostoru—jako opravdové energetické výbuchy mladého slunce—kde se zapojují do procesu elektronického spojování a materializování energie.

41:9.2 (465.2) Atomy a elektrony podléhají gravitaci. Ultimatony nejsou vystaveny lokální gravitaci, vzájemné materiální přitažlivosti, ale zcela podléhají absolutní gravitaci, čili gravitaci Ráje—směru a rytmu otáčení univerzálního a věčného okruhu vesmíru vesmírů. Ultimatonická energie nepodléhá lineární, čili přímé gravitační přitažlivosti blízkých či vzdálených materiálních mas, ale věčně se přesně otáčí po okruhu velké elipsy rozsáhlého tvoření.

41:9.3 (465.3) Vaše vlastní solární centrum vyzařuje téměř sto miliard tun hmoty ročně, zatímco gigantická slunce na počátku svého růstu, první miliardu let, pozbývají hmotu nesmírnou rychlostí. Život slunce se stabilizuje až je dosažena maximální vnitřní teplota a začnou se uvolňovat sub-atomové energie. A právě v tomto kritickém bodě mají velká slunce tendenci k prudkým pulsacím.

41:9.4 (465.4) Stabilita slunce je plně závislá na rovnováze mezi soupeřící gravitací a teplem—nesmírnými tlaky vyváženými nepředstavitelně vysokými teplotami. Pružnost vnitřního plynu ve sluncích podpírá vnější vrstvy různorodého materiálu a když gravitace a teplota jsou v rovnováze, váha vnějších materiálů se přesně rovná teplotnímu tlaku spodních a vnitřních plynů. V mnohých mladších hvězdách pokračující gravitační kondenzace způsobuje stále zvyšující se vnitřní teploty a jak vnitřní teplo narůstá, tlak rentgenového záření superplynových proudů se stane tak velký, že ve spojení s odstředivou silou slunce začne odhazovat vnější vrstvy do prostoru a tak vyrovnává nevyváženost mezi gravitací a teplem.

41:9.5 (465.5) Vaše vlastní slunce již dávno dosáhlo relativní rovnováhy mezi cykly rozpínání a stahování—těmi poruchami, které způsobují gigantické pulsace mnohých mladých hvězd. Vaše slunce nyní prochází svým šestým miliardovým rokem. V současné době je jeho činnost v období největší úspornosti. Na této účinné úrovni bude zářit ještě více než dvacet pět miliard let. Pravděpodobně projde obdobím částečného poklesu účinnosti, jehož trvání se bude rovnat sloučeným obdobím jeho mládí a stabilizovaného výkonu.

10. Původ obydlených světů

41:10.1 (465.6) Některé z proměnlivých hvězd, ve stavu maximální pulsace, anebo blízko ní, se nacházejí v procesu vznikání druhotných soustav, z nichž mnohé budou nakonec vypadat jako vaše slunce a jeho obíhající planety. Vaše slunce bylo přesně v takovém stavu silného pulzování, když se k němu těsně přiblížila masivní soustava Angona, načež vnější povrch slunce začal chrlit skutečné proudy—souvislé plochy—hmoty. Síla tohoto procesu postupně narůstala až do nejbližší apozice, kdy byl dosažen limit sluneční koheze a byl odvržen obrovský kus hmoty, předek sluneční soustavy. V podobných situacích nejtěsnější přiblížení přitahujícího tělesa někdy způsobí odtažení celé planety, nebo čtvrtiny či třetiny slunce. Tyto velké výrony formují určité světy, obklopené zvláštní oblačnou vrstvou, sféry hodně podobné Jupiterovi a Saturnovi.

41:10.2 (466.1) Nicméně, většina slunečních soustav má původ naprosto odlišný od vaší soustavy a toto platí dokonce o těch, které byly vytvořeny gravitačně-přílivovou metodou. Ale bez ohledu na to, jakou metodou svět vznikne, gravitace vždy způsobuje vytváření soustavy slunečního typu; to znamená, centrální slunce, nebo černý ostrov s planetami, družicemi, družicemi družic a meteory.

41:10.3 (466.2) Fyzikální aspekty jednotlivých světů jsou do značné míry dány způsobem vzniku, astronomickou polohou a fyzickým prostředím. Určujícími faktory jsou také věk, velikost, rychlost otáčení a rychlost pohybu prostorem. Ty světy, vznikající smršťováním plynů, i ty, které byly zformovány narůstáním pevné hmoty, se vyznačují horami a na počátku svého života, když nejsou tak malé, vodou a vzduchem. Světy, vzniklé rozdělením žhavé masy a také kolizní světy, někdy postrádají rozsáhlá horská pásma.

41:10.4 (466.3) V ranních údobích existence všech těchto nových světů probíhají častá zemětřesení a všechny tyto světy jsou charakterizovány značnými fyzickými poruchami; především to platí pro sféry, vznikající při smršťování plynů—světy, zrozené z obrovských nebulárních prstenců, které zůstaly po zhuštění a smrštění některých jednotlivých sluncí. Planety dvojitého původu, jako je Urantia, prožívají méně divoké a bouřlivé mládí. Ale i přesto váš svět prošel ranným obdobím mocných otřesů, které se vyznačovaly vulkanickou činností, zemětřeseními, záplavami a krutými bouřemi.

41:10.5 (466.4) Urantia je poměrně izolovaná planeta na okrajích Satanie a vaše sluneční soustava, s jednou výjimkou, je nejdále vzdálena od Jerusemu, zatímco samotná Satania je hned vedle nejokrajovějšího systému Norlatiadek a toto souhvězdí v současné době prochází vnějším okrajem Nebadonu. Vy jste byli opravdu mezi posledními ze všech tvořeních, dokud poskytnutí Michaela nepovzneslo vaši planetu do postavení, ve kterém má úctu a velkou vesmírnou důležitost. Někdy poslední je první, ale s určitostí nejnižší se stane nejvyšším.

41:10.6 (466.5) [Představeno archandělem ve spolupráci s hlavním představeným Energetických Center Nebadonu.]