Kniha Urantia

Kapitola 187

Ukřižování

187:0.1 (2004.1) KDYŽ ti dva lupiči byli připraveni na popravu, vojáci, pod vedením setníka, se vydali na místo ukřižování. Setník, pod jehož velením bylo těchto dvanáct vojáků, byl ten stejný velitel, který přivedl římské vojáky předchozí noci zatknout Ježíše v Getsemanské zahradě. Bylo římským zvykem přidělit každému odsouzenému k ukřižování čtyři vojáky. Dva lupiči byli před odchodem na místo ukřižování náležitě zbičováni, ale Ježíš již nebyl znovu fyzicky týrán; velitel si nepochybně myslel, že byl již dostatečně zbičován a to dokonce ještě před svým odsouzením.

187:0.2 (2004.2) Dva zloději, ukřižovaní s Ježíšem, byli Barabášovi komplicové a byli by popraveni později se svým vůdcem, kdyby ten nebyl propuštěn Pilátem na počest Paschi. Takto byl Ježíš ukřižován namísto Barabáše.

187:0.3 (2004.3) To, co se Ježíš nyní chystá udělat─podrobit se smrti na kříži─dělá ze své vlastní osobní vůle. Při předpovídání těchto útrap řekl: „Otec mne miluje a podporuje proto, že jsem připraven položit svůj život. Ale já ho opět nabudu. Nikdo mně nebere můj život─já sám ho položím o své vlastní vůli. Mám právo ho položit a mám právo ho znovu nabýt. Takový příkaz jsem dostal od Otce.“

187:0.4 (2004.4) Bylo krátce před devátou hodinou tohoto rána, když vojáci vyšli ze dvora pretória a vydali se na cestu na Golgotu. Za nimi šlo mnoho lidí, kteří tajně sympatizovali s Ježíšem, ale většinou v tomto davu, ve kterém bylo kolem dvoustovky lidí, byli buď jeho nepřátelé anebo zvědaví povaleči, kteří se jenom chtěli pobavit pohledem na ukřižování. Pouze několik málo židovských vůdců se šlo podívat, jak Ježíš umírá na kříži. Vědomi si toho, že Pilát ho předal římským vojákům a že byl odsouzen k smrti, se bezodkladně sešli v chrámu, aby projednali, co by se mělo udělat s jeho stoupenci.

1. Na cestě na Golgotu

187:1.1 (2004.5) Předtím, než vyšli ze dvora pretória, vojáci vložili na ramena Ježíše příčný trám kříže. Bylo zvykem přinutit odsouzeného člověka přinést příčný trám na místo ukřižování. Takový odsouzený člověk nenesl celý kříž, ale jenom jeho kratší díl. Ty delší a kolmé trámy pro tři kříže byli již dříve dopraveny na Golgotu a v době příchodu vojáků a jejich vězňů, byly již pevně zabudovány v zemi.

187:1.2 (2004.6) Podle zvyku šel v čele procesí velitel a nesl tři malé bílé tabulky, na kterých byla uhlem napsána jména zločinců a zločiny, za které byli odsouzeni. Pro ty dva zloděje měl setník tabulky s jejich jmény, pod nimiž bylo napsáno jedno slovo: „Lupič.“ Bylo zvykem, že po přibití oběti na příčný nosník a jeho upevnění na kolmý trám, se tato tabulka připevnila na vrchol kříže, těsně nad hlavou zločince, aby všichni přítomní věděli, za jaký zločin je odsouzený člověk ukřižován. Nápis, který setník nesl, aby byl připevněn na kříž Ježíše, byl napsán samotným Pilátem latinsky, řecky a aramejsky a zněl: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“

187:1.3 (2005.1) Někteří z představitelů židovských vládců, kteří byli přítomni u toho, když Pilát psal tento nápis, silně protestovali proti tomu, aby Ježíš byl nazýván „králem židovským.“ Ale Pilát jim připomněl, že takové obvinění bylo součástí obžaloby, která vedla k jeho odsouzení. Když židé viděli, že nedokáží přimět Piláta změnit jeho rozhodnutí, požadovali, aby nápis zněl takto: „Říkal─já jsem král židovský.“ Ale Pilát byl v tomto neoblomný; odmítl změnit nápis. Na všechny další protesty pouze odpověděl: „Co jsem napsal, napsal jsem.“

187:1.4 (2005.2) Obvykle se šlo na Golgotu delší cestou, aby větší množství lidí mohlo uvidět odsouzené zločince, ale toho dne šli nejkratší přímou cestou k Damašské bráně, která vedla z města na sever a pokračovali dál. Zanedlouho přišli na Golgotu, oficiálního místa ukřižování v Jerusalemu. Za Golgotou stály vily boháčů a na druhé straně cesty byly hrobky mnoha zámožných židů.

187:1.5 (2005.3) Ukřižování nebylo židovskou metodou potrestání. Jak Řekové, tak i Římané se naučili tuto metodu popravy od Féničanů. Dokonce ani Herodes, při vší své krutosti, nepoužíval ukřižování. Římané nikdy neukřižovali římského občana; pouze otroci a poddaní podstupovali tento potupný způsob smrti. Během obléhání Jerusalema, pouze čtyřicet let po ukřižování Ježíše, celá Golgota byla pokryta tisíci a tisíci kříži, na kterých den za dnem umíral výkvět židovského národa. Vskutku, strašlivou sklizeň dala semena, zaseta v tento den.

187:1.6 (2005.4) Když procesí s odsouzenými prošlo úzkými ulicemi Jerusalema, mnohé soucitné židovské ženy, které dříve slyšely od Ježíše slova povzbuzení a útěchy a které znaly jeho život, zasvěcený láskyplné službě, se nemohly ubránit slzám, když viděly, jak ho vedou na takovou potupnou smrt. Jak kolem nich procházel, mnoho žen plakalo a naříkalo. A když některé z nich se odvážily jít vedle něho, Učitel k nim otočil hlavu a řekl: „Dcery jerusalemské, nade mnou neplačte, ale nad sebou a nad svými dětmi. Mé dílo je téměř vykonáno─brzy odejdu za svým Otcem─ale pro Jerusalem těžké časy právě teď začínají. Blíží se dny, kdy řeknete: „Blaze neplodným a blaze těm, jejichž prsa nikdy nekrmila jejich kojence. Tehdy se budete modlit, aby kameny s hor na vás spadly a vysvobodily vás z hrůz, které vás potkaly.“

187:1.7 (2005.5) Tyto jerusalemské ženy byly opravdu statečné, když projevily soucit s Ježíšem, protože zákon přísně zakazoval projevovat přátelské porozumění k tomu, koho vedou na ukřižování. Lůze bylo dovoleno se posmívat, vysmívat a zesměšňovat odsouzeného, ale nebylo dovoleno projevovat soucit. Přestože si Ježíš cenil projevu soucitu v této černé hodině, když se jeho přátelé skrývali, nechtěl, aby tyto soucitné ženy upadly v nemilost u vrchnosti pro svoji odvahu projevit nad ním lítost. Dokonce i v takové těžké chvíli jako byla tato, Ježíš nemyslel na sebe, jenom na hrozivě tragické časy, které pro Jerusalem a celý židovský národ brzy nastanou.

187:1.8 (2006.1) Jak se Učitel s námahou vlekl na cestě k místu ukřižování, došly mu síly; byl blízko naprostému vyčerpání. Od Poslední Večeře v domě Eliáše Marka nic nejedl, ani nepil; ani mu nebyla dovolena krátká chvíle spánku. Kromě toho musel prodělat jeden výslech za druhým až do chvíle svého odsouzení a to nemluvě o potupném bičování, doprovázeném fyzickým utrpením a ztrátou krve. A to všechno bylo znásobeno jeho nesmírnou úzkostí, tísnivým duševní napětím a děsivým pocitem osamělosti.

187:1.9 (2006.2) Brzy po projití bránou na cestě z města, když Ježíš zavrávoral při nesení trámu, ho na chvíli opustily síly a pod vahou tohoto svého těžkého břemene upadl. Vojáci na něho křičeli a kopali do něj, ale on nedokázal vstát. Když to velitel viděl a vědom si toho, co Ježíš již vytrpěl, dal vojákům rozkaz přestat. Potom přikázal jednomu kolemjdoucímu, nějakému Šimonovi z Kyrény, aby sňal trám s Ježíšových ramen a poručil mu nést ho po zbytek cesty na Golgotu.

187:1.10 (2006.3) Tento Šimon urazil dlouhou cestu z Kyrény, v severní Africe, aby navštívil Paschu. S ostatními Kyrénskými se zastavil těsně před městskými hradbami a byl na cestě na bohoslužby v chrámě, když mu římský velitel přikázal nést Ježíšův trám. Šimon zůstal na Golgotě do samé smrti Učitele na kříži, hovoříc jak s mnoha jeho přáteli, tak i s jeho nepřáteli. Po zmrtvýchvstání a ještě před svým odchodem z Jerusalema se stal silně věřícím v evangelium království a po návratu domů přivedl celou svoji rodinu do nebeského království. Jeho dva synové, Alexandr a Rúfus se stali velmi úspěšnými učiteli nového evangelia v Africe. Ale Šimon se nikdy nedozvěděl, že Ježíš, jehož břemeno nesl a židovský domácí učitel, který kdysi pomohl jeho zraněnému synovi, byl jeden a tentýž člověk.

187:1.11 (2006.4) Bylo krátce po deváté hodině, když toto procesí smrti přišlo na Golgotu a římští vojáci se začali připravovat na přibíjení dvou zločinců a Syna Člověka na jejich kříže.

2. Ukřižování

187:2.1 (2006.5) Vojáci nejdříve přivázali Učitelovy paže provazy na vrchní příčný trám a potom do něho přibili jeho ruce. Pak příčný trám vyzvedli na svislý sloup kříže a pevně ho k němu přibili. Potom mu svázali nohy a přibili je ke sloupu, k čemuž použili dlouhý hřeb, aby pronikl přes obě nohy. Svislý sloup měl v náležité výšce připevněný velký čep, který sloužil jako podpěra, na které spočívala váha těla. Kříž nebyl vysoký a Učitelovy nohy byly pouze necelý metr nad zemí. Proto mohl slyšet všechno, co bylo o něm posměšně říkáno a mohl jasně vidět výrazy na tvářích všech těch, kteří se mu bezohledně vysmívali. A všichni přítomní mohli také slyšet všechno, co Ježíš řekl během těchto vleklých hodin muk a pomalé smrti.

187:2.2 (2007.1) Bylo zvykem odstranit z těl ukřižovaných všechen oděv, ale jelikož židé silně protestovali proti veřejnému odhalování nahých těl, Římané vždy měli vhodnou bederní pokrývku pro všechny ukřižované v Jerusalemu. Proto, když Ježíšovi odstranili jeho oděv, byl touto pokrývkou přikryt předtím, než byl položen na kříž.

187:2.3 (2007.2) Ukřižování, jako způsob trestu, bylo používáno z toho důvodu, aby trest byl krutý a vleklý. Ukřižovaní někdy umírali několik dní. V Jerusalemu ukřižování nenalezlo u místních obyvatel příliš velkého pochopení a působil tam spolek žen, který vždy poslal své členky k ukřižování, aby oběti podaly omamující víno pro zmírnění jejího utrpení. Ale, když Ježíš ochutnal toto narkotizované víno, a přestože měl nesmírnou žízeň, odmítl ho pít. Učitel si chtěl udržet své lidské vědomí až do samého konce. Rozhodl se potkat smrt navzdory této její kruté a nelidské podobě a zdolat ji dobrovolným podrobením se celé této lidské zkušenosti.

187:2.4 (2007.3) Než byl Ježíš položen a přibit na kříž, dva lupiči již viseli na svých křížích a nepřestávali nadávat a plivat na své katy. Ježíšova jediná slova, která řekl, když ho přibíjeli na příčný trám, byla: „Otče, odpusť jim, jelikož nevědí, co činí.“ Nemohl by se takto soucitně a láskyplně přimlouvat za své katy, kdyby taková upřímná láska nebyla hnací silou celého jeho života, prožitého v nezištné službě. Ideje, motivy a touhy člověka se naplno projevují v kritických chvílích jeho života.

187:2.5 (2007.4) Poté, když byl Ježíš vyzvednut na kříž, velitel přibil nad jeho hlavu tabulku, na které bylo ve třech jazycích napsáno: „Ježíš Nazaretský─král židovský.“ Židé byli rozzlobeni touto údajnou urážkou. Ale Pilát byl popuzen jejich neuctivým chováním; cítil, že byl jimi zastrašen a ponížen a použil tento způsob, aby se jim takto alespoň málo pomstil. Mohl napsat: „Ježíš, buřič.“ Ale velmi dobře věděl, jak tito jerusalemští židé nenávidí samotného slovo Nazaret a chtěl je tímto za každou cenu ponížit. Věděl také, že jim zatne do živého, když tohoto popraveného Galilejce nazve „králem židovským.“

187:2.6 (2007.5) Mnozí z židovských vůdců, poté, když se dozvěděli, jak se jim Pilát vysmívá tím, že dal přibít tento nápis na Ježíšův kříž, rychle spěchali na Golgotu, ale neodvážili se nápis odstranit, poněvadž u něho stáli na stráži římští vojáci. Když nebylo v jejich silách tabulku odstranit, tito vůdcové se vmísili do davu a všemožně se snažili posmívat se tomuto nápisu a zesměšnit ho, aby mu lidé nepřikládali vážný význam.

187:2.7 (2007.6) Apoštol Jan, společně s Marií, matkou Ježíše, Rút a Judou, přišli na místo ukřižování jen krátce poté, kdy byl Ježíš vyzvednut na kříž a ve chvíli, kdy velitel přibíjel nápis nad Učitelovu hlavu. Jan byl jediný z jedenácti apoštolů, který se stal svědkem ukřižování, přestože tady nebyl přítomen po celou dobu, protože utíkal do Jerusalema přivést svoji matku a její přátele okamžitě potom, jak přivedl na Golgotu matku Ježíše.

187:2.8 (2007.7) Když Ježíš uviděl svoji matku s Janem, svým bratrem a sestrou, usmál se, ale nic neřekl. Mezitím, čtyři vojáci, určeni k ukřižování Ježíše, tak jako bylo zvykem, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly; jeden si vzal sandály, druhý turban, třetí pás a čtvrtý plášť. Zbýval spodní šat, který byl bezešvý, odshora vcelku utkaný, sahající těsně ke kolenům. Nejdříve ho vojáci chtěli rozstříhat na čtyři díly, ale když viděli, jaký je to neobvyklý kus oděvu, rozhodli se, že budou o něj losovat. Ježíš se na ně díval, když si rozdělovali kusy jeho ošacení a nemyslící dav se mu vysmíval.

187:2.9 (2008.1) Bylo dobře, že římští vojáci vzali Učitelovo ošacení. Jinak, kdyby se jeho stoupenci dostali k těmto kusům oděvu, byli by v pokušení z nich udělat předměty pověrčivého uctívání. Učitel chtěl, aby jeho stoupenci neměli žádný materiální předmět, který by se vztahoval k jeho životu na zemi. Chtěl lidstvu zanechat pouze vzpomínku na jeden lidský život, zasvěcený vysokému duchovnímu ideálu─konání vůle Otce.

3. Ti, co viděli ukřižování

187:3.1 (2008.2) Přibližně kolem půl desáté tohoto pátečního rána byl Ježíš přibit na kříž. Před jedenáctou hodinou se shromáždilo více než tisíc lidí, aby byli svědky této scény ukřižování Syna Člověka. Po celou dobu těchto hrůzných hodin neviditelná armáda vesmíru se mlčky dívala na tento neobyčejný výjev jak Tvořitel umírá smrtí tvora a to dokonce tou nejpotupnější smrtí odsouzeného zločince.

187:3.2 (2008.3) Blízko kříže střídavě stáli Marie, Rút, Juda, Jan, Salome (Janova matka) a skupina upřímně věřících žen, ve které byla Marie, žena Kleofáše a sestra Ježíše, Marie Magdalena a Rebeka, dříve žijící v Sépforis. Oni a další Ježíšovi přátelé v mlčenlivé vyrovnanosti sledovali jeho vznešenou trpělivost a statečnost a dívali se na jeho nesmírné utrpení.

187:3.3 (2008.4) Mnoho z kolem procházejících lidí kroutilo hlavami a spílalo mu: „Ty, který by zničil chrám a znovu ho za tři dny postavil, zachraň sám sebe. Jestli jsi Syn Boží, proč nesestoupíš s kříže?“ Podobným způsobem se mu posmívali někteří z židovských vůdců: „Zachránil jiné, ale nedokáže zachránit sám sebe.“ Jiní říkali: „Jestli jsi židovský král, sestup s kříže a my v tebe uvěříme.“ A později se mu vysmívali ještě více, říkajíc: „On věřil, že Bůh ho spasí. On dokonce tvrdil, že je Synem Božím─podívejte se na něho nyní─ukřižovaný mezi dvěma zloději.“ Dokonce i ti dva zloději ho zesměšňovali a uráželi ho.

187:3.4 (2008.5) Poněvadž Ježíš neodpovídal na jejich posměšky a jelikož se blížilo poledne tohoto mimořádného dne příprav, kolem půl dvanácté většina lidí z posmívajícího a zesměšňujícího davu odešla pryč; zůstalo tam necelých padesát lidí. Vojáci se nyní chystali sníst svůj oběd a vypít levné, kyselé víno, aby se připravili na svoji dlouhou stráž při umírání ukřižovaných. Když začali popíjet víno, ironicky připili na Ježíše slovy: „Na zdraví židovskému králi.“ A byli ohromeni tím, jak Učitel trpělivě snášel všechny jejich posměšky a zesměšňování.

187:3.5 (2008.6) Když se Ježíš díval na to, jak jedí a pijí, podíval se na ně a řekl: „Žízním.“ Když velitel stráže uslyšel Ježíše říkat „žízním“, odlil z láhve trochu vína na houbovitou zátku, napíchl ji na špičku kopí a vyzdvihl ji k Ježíšovi, aby si mohl navlhčit své vyschlé rty.

187:3.6 (2008.7) Ježíš záměrně žil bez pomoci své nadpřirozené síly a stejným způsobem se rozhodl zemřít jako obyčejný smrtelník na kříži. Žil jako člověk a chtěl zemřít jako člověk─konajíce vůli Otce.

4. Zloděj na kříži

187:4.1 (2008.8) Jeden z lupičů Ježíšovi spílal: „Jestli jsi Syn Boží, proč nezachráníš sebe a nás taky?“ Ale, když takto vyčítal Ježíšovi, druhý zloděj, který častokrát slyšel Učitele učit, řekl: „Ty se dokonce ani Boha nebojíš? Ty nevidíš, že trpíme spravedlivě za své činy, ale tento člověk trpí nespravedlivě? Měli bychom žádat o odpuštění za naše hříchy a spasení našich duší.“ Když Ježíš slyšel tohoto zloděje takto mluvit, otočil se k němu svým obličejem a souhlasně se na něho usmál. Když zločinec uviděl tvář Ježíše obrácenou k němu, sebral odvahu, rozdmýchal doutnající plamínek své víry a řekl: „Pane, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ A Ježíš mu odpověděl: „Opravdu, opravdu, ti dnes říkám, že jednou budeš se mnou v Ráji.“

187:4.2 (2009.1) Nehledě na bolesti fyzické smrti, Učitel dokázal na chvíli naslouchat upřímnému vyznání věřícího zločince. Když tento zloděj požádal o spasení, dosáhl osvobození. Mnohokrát předtím se snažil uvěřit v Ježíše, ale až v těchto posledních hodinách vědomí obrátil celé své srdce k Učitelovu učení. Když viděl, jakým způsobem Ježíš čelí smrti na kříži, tento zloděj se již více nedokázal ubránit přesvědčení, že tento Syn Člověka je opravdu Synem Božím.

187:4.3 (2009.2) Během tohoto rozhovoru Ježíše se zlodějem a jeho přijetím do království, apoštol Jan nebyl přítomen, poněvadž odešel do města, aby přivedl svoji matku a její přátele. Lukáši toto později vyprávěl na víru obrácený velitel stráže.

187:4.4 (2009.3) Apoštol Jan promluvil o ukřižování, jak si ho pamatoval, až dvě třetiny století po jeho vykonání. Ostatní zaznamená vypravování byla založena na výpovědi velitele stráží, římského setníka, který kvůli tomu, co viděl a slyšel, následně uvěřil v Ježíše a stal se plnoprávným členem nebeského království na zemi.

187:4.5 (2009.4) Tohoto mladíka, kajícného zločince, přivedli na cestu násilí a špatnosti ti, kteří vychvalovali zločinnost jako metodu účinného patriotického protestu proti politickému útlaku a sociální nespravedlnosti. A takový druh myšlení, společně s touhou po dobrodružství, přivedl mnoho, jinak dobře smýšlejících mladíků, k účasti v těchto odvážných loupežných výpravách. Tento mladík se díval na Barabáše jako na hrdinu. Teď viděl, že se mýlil. Tady na kříži viděl vedle sebe skutečně velkého člověka, opravdového hrdinu. Tento hrdina zažehl jeho zápal a vdechnul v něho nejvyšší ideály morální sebeúcty a podnítil všechny ideály statečnosti, mužství a hrdinství. Při pohledu na Ježíše se v jeho srdci probudil všepohlcující pocit lásky, oddanosti a opravdové velikosti.

187:4.6 (2009.5) A kdyby nějaký jiný člověk z vysmívajícího se davu pocítil ve své duši zrození víry a požádal Ježíše o slitování, byl by přijat se stejnou láskyplnou účastí, jaká byla projevena k věřícímu zločinci.

187:4.7 (2009.6) Hned poté, jak kající se zloděj uslyšel Učitelův slib, že se jednou setkají v Ráji, Jan se vrátil z města se svojí matkou a skupinou přibližně dvanácti věřících žen. Jan se postavil vedle Marie, matky Ježíše, aby ji podporoval. Její syn Juda stál vedle něho na druhé straně. Když se Ježíš na ně podíval, bylo právě poledne, řekl své matce: „Ženo, pohleď, tvůj syn!“ A potom se obrátil k Janovi a řekl: „Synu můj, pohleď, tvá matka!“ A pak je oba oslovil slovy: „Chtěl bych, abyste odtud odešli.“ A tak Jan a Juda odvedli Marii z Golgoty. Jan vzal matku Ježíše do domu, ve kterém on bydlel v Jerusalemu a potom ihned pospíchal zpět na místo ukřižování. Po Paschi se Marie vrátila do Betsaidy, kde žila v domě Jana do konce svého života na zemi. Po smrti Ježíše Marie žila jen necelý rok.

187:4.8 (2010.1) Když Marie odešla z Golgoty, ostatní ženy poodešly opodál a zůstaly tam až do doby, kdy Ježíš na kříži zemřel a byly tam ještě i tehdy, když Učitelovo tělo bylo sundáno, aby bylo pohřbeno.

5. Poslední hodina na kříži

187:5.1 (2010.2) Ačkoliv bylo v tomto období příliš brzo na takový přírodní jev, krátce po dvanácté hodině se obloha zatměla kvůli jemnému písku ve vzduchu. Obyvatelé Jerusalemu věděli, že to znamená příchod jedné z těch horkovzdušných písečných bouří, přicházející z Arabské pouště. Před jednou hodinou byla obloha tak tmavá, že se zatmělo slunce a zbytek davu se kvapně vrátil zpět do města. Když zakrátko nato Ježíš skonal, zůstalo tam necelých třicet lidí─třináct římských vojáků a skupina asi patnácti věřících. Všichni tito věřící byly ženy, kromě dvou: Judy, bratra Ježíše a Jana Zebedea, který se vrátil těsně před skonáním Učitele.

187:5.2 (2010.3) Krátce po jedné hodině, ve stále se zvětšující tmě prudké písečné bouře, Ježíš začal ztrácet lidské vědomí. Jeho poslední slova slitování, odpuštění a varování byla již pronesena. Jeho poslední přání, týkající se péče o svoji matku, bylo již vyjádřeno. V průběhu této hodiny blížící se smrti Ježíšova lidská mysl se uchýlila k opakování mnoha pasáží z hebrejských spisů, především žalmy. Poslední vědomá myšlenka Ježíše-člověka byla spojena s opakováním částí z knihy Žalmů, nyní známých jako dvacátý, dvacátý první a dvacátý druhý žalm. I když se jeho rty často pohybovaly, byl příliš zesláblý, aby vyslovil slova z těchto pasáží, procházejících jeho myslí a která tak dobře znal nazpaměť. Pouze několikrát zachytili blízko u něho stojící některé věty, jako: „Vím, že Hospodin spasí svého pomazaného,“ „Tvá ruka najde všechny mé nepřátele,“ a Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Ani na jediný okamžik Ježíš nezapochyboval o tom, že prožil svůj život ve shodě s vůlí Otce; a nikdy nezapochyboval o tom, že nyní pokládá svůj život v těle ve shodě s vůlí Otce. On nepocítil, že ho Otec opustil; on si pouze opakoval ve svém mizejícím vědomí mnoho úryvků ze Spisů a jeden z nich byl dvacátý druhý žalm, který začíná slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A tak se stalo, že to byl jeden ze tří úryvků, které byly vysloveny dostatečně jasně, že je mohli slyšet blízko stojící lidé.

187:5.3 (2010.4) Poslední prosbu ke svým druhům smrtelný Ježíš pronesl kolem půl jedné, když podruhé řekl: „Žízním“ a ten stejný velitel stráží mu opět navlhčil rty se stejnou hubkou, smočenou v kyselém víně, v té dobu obecně nazývaném octem.

187:5.4 (2010.5) Písečná bouře sílila a nebe se stále více zatemňovalo. Přesto vojáci a malá skupina věřících neodešli. Vojáci se vedle kříže schoulili jeden k druhému, aby se chránili před řezavým pískem. Matka Jana a ostatní poodešli dál a dívali se z místa, kde byli částečně kryti převislou skálou. Když Učitel vydechl naposledy, přímo u kříže stáli Jan Zebedeus, bratr Ježíše Juda, jeho sestra Rút, Marie Magdalena a Rebeka, dříve žijící v Sépforis.

187:5.5 (2011.1) Bylo těsně před třetí hodinou, když Ježíš hlasitým hlasem zvolal: „Je konec! Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ A když to řekl, sklonil hlavu a vydechl naposledyl. Když římský setník viděl, jak Ježíš zemřel, udeřil se do prsou a řekl: „To byl skutečně čestný člověk; opravdu musel být Synem Božím.“ A od té chvíle začal věřit v Ježíše.

187:5.6 (2011.2) Ježíš zemřel vznešeně─tak, jak žil. Otevřeně přiznal svůj královský majestát a po celý ten tragický den zůstal pánem situace. Šel ochotně na svoji potupnou smrt poté, až zajistil bezpečnost svým vyvoleným apoštolům. Moudře potlačil Petrovo buřičské násilí a učinil opatření, aby Jan mu mohl být na blízku až do samého konce jeho smrtelné existence. Odhalil svoji skutečnou podstatu vražedné Velké radě a Pilátovi připomněl zdroj své svrchované moci jako Syn Boží. Vyšel na Golgotu nesouce příčný trám pro svůj vlastní kříž a završil své láskyplné poskytnutí sebe sama předáním svého ducha se zkušeností smrtelného člověka Rajskému Otci. Po takovém životě─a po takové smrti─Učitel opravdu mohl říci: „Je konec.“

187:5.7 (2011.3) Jelikož tento den byl přípravou jak na Paschu, tak i na sobotu, židé nechtěli, aby tato tři těla zůstala viset obnažená na Golgotě. Proto se vypravili za Pilátem se žádostí, aby nohy těchto tří mužů byly zlámány, aby se urychlila jejich smrt a byli sňati s křížů a pohřbeni v jámě pro zločince před západem slunce. Když Pilát vyslechl jejich žádost, okamžitě poslal tři vojáky, kteří měli polámat nohy a dorazit Ježíše a dva zločince.

187:5.8 (2011.4) Když tito vojáci přišli na Golgotu, zlámali nohy oběma zlodějům, ale ke svému překvapení zjistili, že Ježíš je již mrtvý. Nicméně, aby si byli jisti jeho smrtí, jeden z vojáků mu probodl kopím bok. I když bylo běžné, že oběti ukřižování umírali na kříži dokonce dva až tři dny, zdrcující emocionální muka a tísnivá duchovní bolest Ježíše mu ukončila jeho smrtelný život v těle v necelých pěti a půl hodinách.

6. PO UKŘIŽOVÁNÍ

187:6.1 (2011.5) Kolem půl čtvrté, v temnotě písečné bouře, David Zebedeus poslal své poslední zbývající posly se zprávou o smrti Učitele. Posledního z nich vypravil do domu Marty a Marie v Betanii, kde předpokládal, že se zastavila matka Ježíše s ostatními členy své rodiny.

187:6.2 (2011.6) Po smrti Učitele Jan poslal ženy pod vedením Judy do domu Eliáše Marka, kde strávili sobotu. Sám Jan, jehož v tu dobu již dobře znal římský setník, zůstal na Golgotě až do chvíle, kdy tam přišli Josef a Nikodém se souhlasem Piláta, že mohou sundat Ježíšovo tělo z kříže a vzít si ho.

187:6.3 (2011.7) Tak skončil den tragedie a bolesti pro celý obrovský vesmír, jehož nesčetné inteligentní bytosti se třásly hrůzou při pohledu na scénu ukřižování člověka, v němž byl převtělen jejich milovaný Vládce; byli omráčeni tímto projevem otrlosti smrtelníků a lidské zvrhlosti.