Kniha Urantia

Kapitola 128

Ježíšovo rané mužství

128:0.1 (1407.1) KDYŽ JEŽÍŠ Nazaretský vstoupil do prvních let svého dospělého života, žil a vedl normální a obyčejný pozemský lidský život. Ježíš přišel na tento svět úplně stejným způsobem, jak přicházejí ostatní děti; on si nevybral své rodiče. On se rozhodl pro tento konkrétní svět jako planetu, na které uskuteční své sedmé a poslední poskytnutí sebe sama─převtělení se do podoby smrtelného těla, ale jinak se na tomto světě objevil přirozeným způsobem, vyrůstal jako dítě daného světa a čelil ránám osudu svého okolí úplně stejně, jak to dělají ostatní smrtelníci na tomto a na podobných světech.

128:0.2 (1407.2) Vždy mějte na paměti dvojí účel poskytnutí Michaela na Urantii:

128:0.3 (1407.3) 1. Projít zkušeností plnohodnotného života člověka ve smrtelném těle─završení jeho nadvlády v Nebadonu.

128:0.4 (1407.4) 2. Odhalení Vesmírného Otce smrtelným obyvatelům na světech času a prostoru a účinněji vést tyto stejné smrtelníky k lepšímu pochopení Vesmírného Otce.

128:0.5 (1407.5) Veškeré ostatní přínosy pro tvory a užitky pro vesmír byly náhodné a vedlejší těmto dvěma hlavním účelům jeho poskytnutí v podobě lidského těla.

1. Dvacátý první rok (15. rok n.l.)

128:1.1 (1407.6) S dosažením dospělosti začal Ježíš soustředěně a s plným vědomím završovat svůj úkol─získat hluboké poznání ze života v jeho nejnižší formě, ze života myslících tvorů, a tím nabýt konečné a plné právo neomezeně vládnout v jim vytvořeném vesmíru. Přistoupil k tomuto velikánskému úkolu s plným vědomím své dvojí podstaty. Ale on již účinně spojil tyto dvě podstaty v jednu─Ježíše Nazaretského.

128:1.2 (1407.7) Jóšua, syn Josefův, velmi dobře věděl, že je člověk, smrtelný člověk, zrozený ženou. Je to vidět na výběru jeho prvního jména, Syn Člověka. On byl skutečně tělem i krví a proto i nyní, kdy má svrchovanou moc nad osudy vesmírů, mezi mnoha zaslouženými tituly nosí stále jméno „Syn Člověka.“ Je doslova pravda to, že tvořivé Slovo Vesmírného Otce─Syn Tvořitel─byl „tělem a pobýval jako člověk na Urantii.“ On pracoval, unavil se, odpočíval a spal. Poznal hlad a ukojil ho jídlem; dostal žízeň a uhasil ji vodou. Poznal plnou škálu lidských pocitů a emocí; byl „zkoušen ve všech věcech stejně jako vy,“ a trpěl a zemřel.

128:1.3 (1407.8) Nabyl vědomosti, získal zkušenosti a sloučil je do moudrosti stejně, jak to dělají ostatní smrtelníci tohoto světa. Do svého křtu nevyužil nadpřirozenou sílu. Nepoužil žádný prostředek, který by nebyl součástí jeho lidských schopností jako syna Josefa a Marie.

128:1.4 (1408.1) Co se týče jeho vlastností předlidské existence, tak on se jich zbavil. Do doby, než začal svoji práci na veřejnosti jeho znalosti o lidech a událostech byly získány pouze jim samým. On byl opravdu člověkem mezi lidmi.

128:1.5 (1408.2) Věčná a povznášející je pravda: „Máme vznešeného vládce, který byl ve všech bodech prozkoušen a pokoušen stejně jako vy, jenomže bez hříchu.“ A poněvadž on sám trpěl, byl zkoušen a prozkoušen, je nadmíru schopen rozumět a pomáhat těm, kteří jsou zmateni a v tísni.

128:1.6 (1408.3) Nazaretský tesař si nyní plně uvědomoval práci, kterou měl před sebou, ale rozhodl se žít lidský život jeho přirozeným způsobem. A v některých případech je opravdu příkladem pro své smrtelné tvory, protože je zaznamenáno: „Uvažujte tak, jak Ježíš Kristus, který byl svojí podstatou Bohem a nepovažoval za zvláštní být roven Bohu. Ale on udělal ze sebe málo důležitého a vzal na sebe formu tvora, narodil se jako člověk. A tím, že se objevil v podobě člověka se ponížil a podstoupil smrt, dokonce smrt na kříži.“

128:1.7 (1408.4) Ježíš žil svůj smrtelný život úplně stejně tak, jak mohou prožít svůj život všichni ostatní lidé─on, „který se během života v těle tak často modlil a prosil a to se silným pohnutím a se slzami k Němu, který má schopnost spasit od všeho zla; a jeho modlitby byly účinné, protože věřil.“ Proto bylo nutné, aby byl ve všech ohledech takový, jako jeho bratři a mohl se tak stát jejich soucitným a citlivým vládcem.

128:1.8 (1408.5) O své lidské podstatě nikdy nezapochyboval; byla pro něho evidentní a vždy si ji uvědomoval. Ale pokud šlo o jeho božskou podstatu, tak tam byl vždy prostor pro pochybnosti a domněnky. Alespoň tomu tak bylo až do chvíle jeho křtu. Uvědomování si božskosti přicházelo pomalu a z lidského pohledu se jevilo jako přirozené evoluční odhalování.Toto odhalování a uvědomování si božskosti začalo v Jerusalemu když mu bylo necelých třináct let s prvním nadpřirozeným jevem, který zažil v jeho lidském životě; a tato zkušenost s uvědoměním si své božské podstaty byla završena v době jeho druhého nadpřirozeného zážitku v těle─příhoda při jeho křtu Janem v řece Jordán, což byla událost, která znamenala začátek jeho práce na veřejnosti a začátek jeho dráhy jako pastýře a učitele.

128:1.9 (1408.6) Mezi těmito dvěma nebeskými návštěvami, jedna se udála když měl třináct let a druhá při jeho křtu, se v životě tohoto převtěleného Syna Tvořitele nestalo nic nadpřirozeného, nebo nadlidského. Přesto toto betlémské děťátko, nazaretský hoch, mladík a muž, bylo ve skutečnosti převtělený Tvořitel vesmíru; ale on ani jednou nepoužil nic ze své moci, ani nevyužil rad nebeských osobností za celý svůj lidský život až do svého křtu Janem, s výjimkou svého strážného serafa. A my, kteří toto tvrdíme, víme o čem mluvíme.

128:1.10 (1408.7) A přesto, v průběhu všech těchto let svého života v těle byl opravdově božský. Ve skutečnosti to byl Syn Tvořitel Rajského Otce. Jakmile ohlásil svoji veřejnou dráhu, po technickém dokončení své ryze smrtelné zkušenosti pro dosažení svrchovanosti, neváhal veřejně přiznat, že je Synem Božím. Neváhal prohlásit: „Já jsem alfa a omega, začátek a konec, první a poslední.“ Nenamítal v pozdějších letech, když byl nazýván Hospodinem Slávy, Vládcem Vesmíru, Pánem Bohem, Svatým Izraele, Pánem všeho, naším Pánem a naším Bohem, Bohem s námi, majíc jméno nad každým jménem a na všech světech, Všemohoucností vesmíru, Univerzální Myslí tohoto tvoření, Tím, ve kterém jsou skryty všechny poklady moudrosti a vědění, plností Toho, který naplňuje všechno, věčným Slovem věčného Boha, Tím, který byl dříve než všechny věci a ve kterém všechny věci existují, Tvořitelem nebes a zemí, Udržovatelem vesmíru, Soudcem celé země, Dárcem věčného života, Opravdovým Pastýřem, Spasitelem světů a Vůdcem našeho spasení.

128:1.11 (1409.1) Nikdy neprotestoval proti žádnému z těchto titulů, které mu byly přisouzeny poté, kdy se vynořil ze svého ryze lidského života do pozdějšího období svého uvědomění si služby božskosti v podobě člověka a pro člověka a pro všechno lidstvo na tomto světě a pro všechny ostatní světy. Ježíš namítal pouze proti jednomu titulu, který mu byl přisuzován: když byl jednou nazván Immanuelem, jenom odpověděl: „Ne, to nejsem já, to je můj starší bratr.“

128:1.12 (1409.2) Vždy, také poté, když jeho život na zemi dostal mnohem větší smysl, se Ježíš ochotně podřizoval vůli nebeského Otce.

128:1.13 (1409.3) Po svém křtu nemyslel vůbec na význam zbožňování ze strany svých opravdových věřících a vděčných stoupenců. I tehdy, když bojoval s chudobou a těžce pracoval svýma rukama, aby zaopatřil nezbytné potřeby pro život své rodiny, jeho vědomí, že je Syn Boží sílilo; on věděl, že byl tvořitelem nebes a této dané země, na které nyní prožíval svoji lidskou existenci. A nespočet nebeských bytostí v celém velkém a Urantii pozorujícím vesmíru, rovněž vědělo, že tento muž z Nazaretu je jejich milovaným Vládcem a Tvořitelem-otcem. Nesmírné očekávání zachvátilo po dobu těchto let vesmír Nebadon; všechny nebeské zraky byl nepřetržitě zaměřeny na Urantii─na Palestinu.

128:1.14 (1409.4) V tomto roce Ježíš navštívil Jerusalem s Josefem za účelem oslav Paschi. Protože vzal Jakuba na vysvěcení do chrámu, považoval za svoji povinnost vzít i Josefa. Ježíš nikdy ani v nejmenším neupřednostňoval žádného člena své rodiny. Do Jerusalema šli s Josefem obvyklou cestou údolím Jordánu, ale do Nazaretu se vrátili východní jordánskou trasou, která vedla přes Amathus. Na cestě podél Jordánu vyprávěl Ježíš Josefovi příběhy ze židovské historie a na zpáteční cestě mu povídal o osudech slavných kmenů Rúbena, Gáda a Gileáda, které kdysi dávno pobývaly v těchto oblastech na východ od řeky.

128:1.15 (1409.5) Josef dal Ježíši mnoho důležitých otázek, týkajících se jeho životní mise, ale na většinu těchto dotazů Ježíš pouze odpověděl: „Můj čas ještě nepřišel.“ Nicméně, během těchto důvěrných rozhovorů padlo mnoho slov, na které si Josef vzpomněl v čase pohnutých událostí v následujících letech. Ježíš s Josefem strávili Paschu s jeho třemi přáteli v Betanii, jak bylo jeho zvykem při návštěvách těchto oslavných svátků.

2. Dvacátý druhý rok (16. rok n.l.)

128:2.1 (1409.6) Tento rok byl jeden z těch několika let, v průběhů kterých bratři a sestry Ježíše čelili zkouškám a strastem, které jsou příznačné pro problémy dospívání a přizpůsobování se životu dospělých. V této době měl Ježíš bratry a sestry ve věku od sedmi do osmnácti let a byl značně zaneprázdněn, aby jim pomáhal přizpůsobit se novému uvědomování si svých intelektuálních a emocionálních životů. Tak musel řešit problémy dospívání, jak se projevovaly v životech mladších bratrů a sester.

128:2.2 (1410.1) V tomto roce Šimon ukončil školu a začal pracovat s Ježíšovým přítelem z dětství a vždy připraveným ochráncem, kameníkem Jákobem. V důsledku několika rodinných porad bylo rozhodnuto, že by nebylo dobré, kdyby všichni chlapci pracovali jako tesaři. Předpokládali, že když budou mít v rodině rozdílná řemesla, že budou připraveni uzavřít smlouvy na výstavbu kompletních budov. A navíc, oni neměli všichni stálou práci, protože jen tři z nich pracovali na plný úvazek jako tesaři.

128:2.3 (1410.2) Ježíš pokračoval v tomto roce ve své práci na vybavenosti domů a výrobě nábytku, ale většinu svého času strávil v opravářské dílně pro karavany. Jakub se s ním v této činnosti začal střídat. Ve druhé polovině roku, když v okolí Nazaretu bylo málo tesařské práce, předal Ježíš vedení opravářské dílny Jakubovi a Josefa pověřil prací v jejich domácí dílně a sám odešel do Sepfóris pracovat u kováře. Šest měsíců pracoval se železem a získal velkou zkušenost a zručnost u kovadliny.

128:2.4 (1410.3) Předtím, než se rozhodl přijmout novou práci v Sepfóris, svolal Ježíš jednu ze svých pravidelných rodinných porad a slavnostně prohlásil Jakuba, kterému bylo nedávno osmnáct let, zastupující hlavou rodiny. Slíbil svému bratrovi vydatnou podporu a veškerou pomoc a od každého člena rodiny si vyžádal formální slib poslušnosti Jakubovi. Od toho dne Jakub převzal plnou odpovědnost za finanční podporu rodiny a Ježíš svůj týdenní výdělek dával svému bratrovi. Již nikdy nevzal Ježíš řízení rodiny z Jakubových rukou. Když pracoval v Sepfóris, mohl se vracet domů každou noc, kdyby to bylo nutné, ale on tam záměrně zůstával, vymlouvajíc se na počasí a na jiné příčiny, ale jeho hlavním důvodem byla snaha naučit Jakuba a Josefa nést odpovědnost za rodinu. Tímto začal pomalý proces odpoutávání své rodiny od sebe. Každou sobotu se Ježíš vracel do Nazaretu a někdy i v průběhu týdne, když to bylo nutné, aby viděl jak funguje jeho nový plán, aby dal rady a nabídl užitečné podněty.

128:2.5 (1410.4) Skutečnost, že po dobu šesti měsíců žil převážně v Sepfóris, poskytlo Ježíši novou příležitost lépe poznat pohanský postoj k životu. On tam pracoval s jinověrci, žil s jinověrci a využíval každý možný způsob k bedlivému a pečlivému zkoumání jejich životních návyků a myšlení.

128:2.6 (1410.5) Morální normy tohoto domovského města Heroda Antipy byly daleko pod úrovní dokonce i karavanního města Nazaret, takže po šestiměsíčním pobytu v Sepfóris nemusel Ježíš hledat důvody pro návrat do Nazaretu. Spolek, pro který Ježíš pracoval, se měl podílet na výstavbě veřejných staveb jak v Sepfóris, tak i v novém městě Tiberias a Ježíš nechtěl mít nic do činění s jakoukoliv prací pod dohledem Heroda Antipy. A byly tam ještě další příčiny, které podle názoru Ježíše, byly rozumným důvodem pro jeho návrat do Nazaretu. Když se vrátil do opravářské dílny nepřevzal znovu osobní vedení rodinných záležitostí. Pracoval společně s Jakubem v dílně a pokud to bylo jen možné, umožňoval mu v pokračování jeho dohledu nad rodinou. Jakubovo řízení rodinných výdajů a jeho spravování rozpočtu rodiny zůstalo nezměněno.

128:2.7 (1410.6) Právě díky takovému moudrému a promyšlenému plánování si Ježíš mohl připravovat cestu pro případné ukončení své aktivní účasti v záležitostech své rodiny. Když Jakub měl za sebou dva roky zkušenosti jako zastupující hlava rodiny─a dva roky předtím, než se (Jakub) oženil─spravování finančních prostředků domácnosti a všeobecné vedení rodiny bylo svěřeno Josefovi.

3. Dvacátý třetí rok (17. rok n.l.)

128:3.1 (1411.1) V tomto roce se finanční tlaky poněkud zmírnily, protože již pracovali čtyři členové rodiny. Miriam hodně vydělávala prodejem mléka a másla; Marta se stala zručnou tkadlenou. Byla splacena více než jedna třetina ceny za koupi opravářské dílny. Tato situace umožnila Ježíšovi přestat pracovat na tři týdny, aby mohl vzít Šimona do Jerusalema na oslavu Paschi a to bylo nejdelší období od smrti svého otce, během kterého nemusel každodenně pracovat.

128:3.2 (1411.2) Do Jerusalema šli přes Dekapolis, Pellu, Gerasu, Filadelfii, Chešbón a Jericho. Do Nazaretu se vraceli cestou podél pobřeží, prošli kolem města Lód, Jafa, Caesarea, potom okolo hory Karmel přišli do města Ptolemaios a pak do Nazaretu. Na této cestě se Ježíš dostatečně dobře seznámil s celou Palestinou na sever od Jerusalema.

128:3.3 (1411.3) Ve Filadelfii se Ježíš a Šimon seznámili s kupcem z Damašku, který si natolik oblíbil nazaretskou dvojici, že na ně naléhal, aby ho navštívili v jeho rezidenci v Jerusalemu. Když Šimon odešel do chrámu, Ježíš strávil svůj čas debatováním o světových záležitostech s tímto velmi vzdělaným a zcestovalým mužem. Tento kupec vlastnil přes čtyři tisíce karavanních velbloudů; jeho obchodní zájmy pokrývaly celý římský svět a nyní se chystal do Říma. Navrhl, aby Ježíš přišel do Damašku a zapojil se do jeho obchodu dovážení zboží z Orientu, ale Ježíš mu vysvětlil, že se ještě necítí oprávněn odejít tak daleko od své rodiny. Ale na zpáteční cestě domů hodně přemýšlel o těch vzdálených městech a ještě vzdálenějších zemích Západu a Východu, zemích o kterých tak často slyšel vyprávět karavanními cestujícími a průvodci.

128:3.4 (1411.4) Šimonovi se návštěva Jerusalema velmi líbila. Byl řádně přijat do společenství Izraele při paschální vysvěcení nových synů zákona. Když se Šimon účastnil paschálních obřadů, Ježíš se proplétal mezi davy návštěvníků a zapojoval se do mnoha zajímavých osobních debat s četnými jinověrci, kteří se obrátili na židovskou víru.

128:3.5 (1411.5) Snad nejpozoruhodnějším ze všech těchto setkáních bylo seznámení se s mladým Řekem, jménem Štěpán. Tento mladý muž poprvé navštívil Jerusalem a náhodou potkal Ježíše ve čtvrtek odpoledne paschálního týdne. Oba se procházeli kolem paláce Hasmonejců a prohlíželi si ho. Ježíš začal běžný hovor, výsledkem kterého byl oboustranný zájem, který vedl ke čtyřhodinovému rozhovoru o způsobu života, opravdovém Bohu a jeho uctívání. Na Štěpána Ježíšova slova silně zapůsobila a nikdy na ně nezapomněl.

128:3.6 (1411.6) A to byl stejný Štěpán, který později uvěřil v učení Ježíše a jehož odvaha při kázání tohoto raného evangelia byla příčinou jeho ukamenování rozběsněnými židy. Některá ze Štěpánových mimořádně odvážných prohlášeních svého pohledu na nové evangelium byla přímým důsledkem tohoto prvního rozhovoru s Ježíšem. Ale Štěpán nikdy ani v nejmenším netušil, že ten Galilejec, se kterým přibližně před patnácti lety debatoval, byl ten stejný člověk, kterého on prohlásil Spasitelem světa a pro kterého musel tak brzy zemřít a tak se stát prvním mučedníkem nově vznikající křesťanské víry. Když Štěpán zaplatil svým životem za svoji kritiku židovského chrámu a jeho tradičních obřadů, opodál stál jeden člověk jménem Saul, obyvatel města Tarsos. A když Saul viděl, jak tento Řek je schopen zemřít pro svoji víru, v jeho srdci se probudily pocity, které ho časem přivedly k přijetí tohoto učení, pro které Štěpán zemřel; později se stal energetickým a nezdolným Pavlem─filozofem křesťanského náboženství, ne-li jeho jediným zakladatelem.

128:3.7 (1412.1) Ráno v neděli po paschálním týdnu se Šimon a Ježíš vydali na zpáteční cestu do Nazaretu. Šimon nikdy nezapomněl to, co ho Ježíš na této cestě naučil. On vždy Ježíše miloval, ale nyní cítil, že začal poznávat svého otce-bratra. Na cestě krajinou a při přípravě jídel na okraji cesty vedli spolu mnoho upřímných rozhovorů. Domů dorazili ve čtvrtek v poledne a Šimon rodině vyprávěl své zážitky dlouho do noci.

128:3.8 (1412.2) Marie byla značně znepokojena slovy Šimona, že Ježíš strávil většinu času v Jerusalemu „setkáváním se s cizinci, hlavně ze vzdálených zemí.“ Ježíšova rodina nikdy nepochopila jeho velký zájem o lidi, jeho touhu se s nimi setkávat, dovídat se o jejich způsobu života a zjistit, o čem přemýšlejí.

128:3.9 (1412.3) Stále více a více byla nazaretská rodina svazována svými bezprostředními a lidskými problémy; málokdy se hovořilo o budoucí misi Ježíše a on se zřídkakdy zmínil o svém budoucím poslání. Jeho matka jen výjimečně přemýšlela o tom, že je zaslíbeným dítětem. Pomalu se vzdávala myšlenky, že Ježíšovi bylo souzeno vykonat nějakou misi na zemi. Avšak občas byla její víra vzkříšena, když se zamyslela a vzpomněla si na zjevení Gabriela před narozením dítěte.

4. Episoda v Damašku

128:4.1 (1412.4) Poslední čtyři měsíce tohoto roku strávil Ježíš v Damašku jako host kupce, se kterým se poprvé setkal ve Filadelfii na cestě do Jerusalema. Pověřenec tohoto kupce procházel Nazaretem, vyhledal Ježíše a doprovodil ho do Damašku. Tento kupec, poloviční Žid, přišel s návrhem, že věnuje mimořádnou sumu peněz na založení nábožensko-filozofické školy v Damašku. Měl v úmyslu vytvořit centrum vzdělávání, které by překonalo Alexandrii. A navrhl Ježíšovi, aby se ihned vydal na dlouhou cestu po světových vzdělávacích centrech, aby tam získal poznatky a pak se stal hlavou tohoto projektu. Toto bylo jedno z největších pokušeních, jakému kdy Ježíš musel čelit v průběhu své čistě lidské cesty.

128:4.2 (1412.5) Vzápětí tento kupec přivedl k Ježíši skupinu dvanácti kupců a bankéřů, kteří souhlasili s podporou vybudování této nové školy. Ježíš projevil hluboký zájem o tuto plánovanou školu, pomohl jim vytvořit její organizační systém, ale stále zdůrazňoval obavy, že jeho jiné a nejmenované, ale dřívější závazky, mu neumožní přijmout řízení takového náročného díla. Jeho případný mecenáš byl neústupný a spekulativně Ježíše zaměstnal ve svém domě jako překladatele, zatímco on, jeho žena a jejich synové a dcery se snažili přemluvit Ježíše, aby přijal tuto nabídnutou poctu. Ale on se ovlivnit nenechal. On dobře věděl, že jeho mise na zemi nebude podporována vzdělávacími institucemi; on věděl, že nesmí ani v nejmenší míře být zavázán a řízen „radami lidí“, bez ohledu na to, jak dobré jsou jejich úmysly.

128:4.3 (1412.6) Ten, koho odmítli náboženští vůdcové Jerusalema, dokonce i poté, když prokázal své schopnosti vůdce, byl uznán a přivítán jako hlavní učitel obchodníků a bankéřů Damašku a to vše tehdy, kdy byl bezvýznamným a neznámým tesařem z Nazaretu.

128:4.4 (1412.7) On se o této nabídce své rodině nikdy nezmínil a konec roku ho opět zastihl zpět v Nazaretu, vykonávajíc své denní povinnosti, jako kdyby nikdy nečelil pokušení lichotivých nabídek svých přátel v Damašku. Ani tito muži z Damašku nikdy nespojovali pozdějšího občana Kafarnaumu, který převrátil celé židovstvo naruby, s bývalým tesařem z Nazaretu, který se opovážil odmítnout poctu, kterou by mu mohlo zajistit jejich sloučené bohatství.

128:4.5 (1413.1) Ježíš nejdůmyslnějším způsobem a záměrně dokázal oddělit různé episody jeho života tak, aby v očích světa nebyly spojovány s činností jednoho jednotlivce. V následujících letech mnohokrát naslouchal vyprávění právě o tomto příběhu podivného Galilejce, který odmítl příležitost založit školu v Damašku, aby konkurovala Alexandrii.

128:4.6 (1413.2) Jeden důvod, který měl Ježíš na mysli, když se snažil oddělovat některé události svého pozemského života, byl zamezení vytvoření takové všestranné a velkolepé životní dráhy, která by mohla být příčinou toho, že následující generace by uctívaly učitele namísto naslouchání pravdě, kterou on žil a učil. Ježíš nechtěl o sobě vytvořit takovou proslulost, která by odvrátila pozornost od jeho učení. Velmi brzy poznal, že jeho stoupenci by byli v pokušení vytvořit o něm náboženství, které by se mohlo stát konkurentem evangelia království, které měl v úmyslu prohlásit světu. Proto se neustále snažil zatajit cokoliv během svého rušného života, co by podle jeho mínění mohlo posloužit lidskému sklonu povznést učitele namísto povznesení hlásání jeho učení.

128:4.7 (1413.3) Toto také vysvětluje, proč se nechal nazývat různými jmény v rozdílných obdobích svého rozmanitého života na zemi. A on rovněž nechtěl vytvářet nepřiměřený vliv na svoji rodinu či na ostatní lidi, aby tento vliv nebyl příčinou jejich víry v něho proti jejich skutečnému přesvědčení. On vždy odmítal přijmout nepatřičnou, nebo neúměrnou převahu nad lidskou myslí. On nechtěl, aby lidé v něho věřili, pokud jejich srdce byla hluchá k duchovním realitám, odhalených v jeho učeních.

128:4.8 (1413.4) Ke konci tohoto roku šlo všechno v nazaretské rodině celkem hladce. Děti vyrůstaly a Marie si začala zvykat na Ježíšovu nepřítomnost. Ten i nadále dával svůj výdělek Jakubovi na podporu rodiny a pro sebe si nechával jenom nepatrnou částku na své neodkladné výdaje.

128:4.9 (1413.5) Jak roky ubíhaly, bylo stále těžší si představit, že tento člověk je Synem Božím na zemi. Zdálo se, že se stal zcela obyčejným jedincem tohoto světa, člověkem mezi lidmi. A to tak bylo stanoveno jeho nebeským Otcem, aby jeho poskytnutí probíhalo právě tímto způsobem.

5. Dvacátý čtvrtý rok (18. rok n.l.)

128:5.1 (1413.6) Pro Ježíše to byl první rok poměrné svobody od rodinných povinností, protože Jakub byl velmi úspěšný ve vedení domácnosti a Ježíš mu pomáhal radami a penězi.

128:5.2 (1413.7) V týdnu, který následoval po Paschi, přišel do Nazaretu mladý člověk z Alexandrie, aby zorganizoval setkání Ježíše se skupinou alexandrijských židů. Toto setkání se mělo uskutečnit později v tomto roce na nějakém místě na palestinském pobřeží. Shromáždění bylo stanoveno na polovinu června a Ježíš se vydal do Cesarei, aby se tam setkal s pěti prominentními alexandrijskými židy, kteří ho naléhavě prosili, aby se stal v jejich městě náboženským učitelem a jako lákadlo mu nabídli začít v pozici asistenta chazana v jejich hlavní synagoze.

128:5.3 (1414.1) Mluvčí této komise vysvětlil Ježíši, že Alexandrie je předurčena stát se celosvětovým centrem židovské kultury; že helénistický trend židovství prakticky vytěsnil babylonskou školu myšlení. Připomněli Ježíšovi hrozivé hřmění vzpoury v Jerusalemu a po celé Palestině a ujistili ho, že každé povstání palestinských židů se bude rovnat národní sebevraždě, že železná ruka Říma potlačí vzpouru během tří měsíců a že Jerusalem bude zničen a chrám zbourán a nezůstane z něho kámen na kameni.

128:5.4 (1414.2) Ježíš si vyposlechl všechno, co mu chtěli říci, poděkoval jim za jejich důvěru a odmítnutí odejít do Alexandrie vysvětlil v podstatě těmito slovy: „Můj čas ještě nepřišel.“ Byli uvedeni do rozpaků jeho zjevným nezájmem o poctu, kterou se mu snažili nabídnout. Než Ježíše opustili, věnovali mu měšec s penězi na znamení úcty jeho alexandrijských přátel a jako náhradu za čas a výdaje, spojené s jeho příchodem do Cesarei na setkání s nimi. Ale on peníze také odmítl a řekl: „Rodina Josefa nikdy nepřijala almužnu a my nemůže jíst cizí chléb, pokud moje ruce jsou silné a moji bratři mohou pracovat.“

128:5.5 (1414.3) Jeho přátelé z Egypta odpluli domů a v následující letech, když slyšeli zvěsti o staviteli lodí z Kafarnaumu, který působil takový rozruch v Palestině, jen málo z nich si domyslilo, že on je vyrostlým děťátkem z Betléma a tím stejným podivně jednajícím Galilejcem, který bez dlouhých slov odmítl pozvání stát se velkým učitelem v Alexandrii.

128:5.6 (1414.4) Ježíš se vrátil do Nazaretu. Druhá polovina tohoto roku byla nejklidnějším obdobím v celém jeho pozemském životě. Užíval si tento dočasný oddych od svých obvyklých aktivit řešení problémů a překonávání potíží. Hodně rozmlouval se svým nebeským Otcem a udělal nesmírný pokrok v ovládání své lidské mysli.

128:5.7 (1414.5) Ale lidské záležitosti na světech času a prostoru neprobíhají v klidu dlouhou dobu. V prosinci měl s Ježíšem důvěrný rozhovor Jakub a sdělil mu, že silně miluje Estu, mladou ženu z Nazaretu a že by se chtěli časem vzít, jestli by to bylo možné. Jakub se odvolával na skutečnost, že Josef bude mít brzy osmnáct let a že to bude pro něho dobrá zkušenost mít příležitost stát se zastupující hlavou rodiny. Ježíš dal souhlas s tím, že Jakub se bude moci oženit za dva roky za předpokladu, že důkladně připraví Josefa na převzetí vedení rodiny.

128:5.8 (1414.6) A nyní se začaly dít události─manželství visela ve vzduchu. Úspěch Jakuba, který si zajistil souhlas Ježíše ke svému manželství, povzbudil Miriam k tomu, aby také přišla za Ježíšem se svými plány. Jákob, mladý kameník a kdysi samozvaný obránce Ježíše, nyní obchodní společník Jakuba a Josefa, se již dlouho usiloval o ruku Miriam a souhlas k manželství. Když Miriam předložila své plány před Ježíše, nařídil, aby Jákob k němu přišel a oficiálně o ni požádal a přislíbil své požehnání pro jejich manželství, hned jak bude vidět, že Marta je schopna převzít povinnosti jako nejstarší dcera.

128:5.9 (1414.7) Když Ježíš pobýval doma, pokračoval třikrát týdně po večerech v učení své rodiny, o sobotách v synagoze často četl Spisy, doprovázen svojí matkou, učil děti a v celku žil a choval se jako důstojný a řádný občan Nazaretu ve společenství Izraele.

6. Dvacátý pátý rok (19. rok n.l.)

128:6.1 (1415.1) Tento rok všichni členové nazaretské rodiny začali v dobrém zdraví a v průběhu roku všechny děti zakončily běžné vzdělání, s výjimkou toho, že Marta musela ještě trochu pracovat s Rút.

128:6.2 (1415.2) Ježíš byl jedním z nejzdravějších, nejzdatnějších a nejkultivovanějších představitelů mužství, jaký se kdy objevil na zemi od dob Adama. Jeho fyzický rozvoj byl dokonalý. Jeho mysl byla aktivní, dychtivá a bystrá─ve srovnání s průměrnou mentalitou jeho současníků se vyvinula do gigantických rozměrů─a jeho duch byl opravdu lidsky božský.

128:6.3 (1415.3) Rodinné finance byly v nejlepším stavu od ztráty Josefova majetku. Byla zaplacena poslední platba na karavanní opravářské dílně; nikomu nic nedlužili a poprvé za mnoho let měli nějaké finanční prostředky do budoucna. V důsledku toho a také proto, že vzal své ostatní starší bratry do Jerusalema na jejich první paschální obřady, rozhodl se Ježíš vzít Judu (ten právě ukončil školu v synagoze) na jeho první návštěvu chrámu.

128:6.4 (1415.4) Do Jerusalema a zpět šli stejnou cestou, údolím Jordánu, poněvadž Ježíš se obával potíží, kdyby vzal svého mladého bratra cestou přes Samaří. Již v Nazaretu se Juda několikrát dostal do menších potíží kvůli své unáhlené povaze a svým silným patriotickým postojům.

128:6.5 (1415.5) Dorazili do Jerusalema v pravý čas a nejdříve se vydali do chrámu a pohled na něj rozrušil a otřásl Judou do hloubky jeho duše ve chvíli, když náhodou potkali Lazara z Betanie. Zatímco Ježíš rozmlouval s Lazarem a snažili se domluvit na společné oslavě Paschi, Juda způsobil pro ně všechny vážné potíže. Blízko nich stál římský strážce, který udělal nějaké nevhodné poznámky na kolem procházející židovskou dívku. Juda vzplanul prudkým rozhořčením a neudržel se nevyjádřit svůj nesouhlas s takovou neslušností přímo v doslechu vojáka. V té době římští legionáři byli velmi citliví na jakýkoliv projev neúcty ze strany židů; tudíž stráž Judu okamžitě zatkla. To však bylo příliš pro mladého patriota a než mu Ježíš mohl dát pohledem varovné znamení, velmi výřečným způsobem projevil potlačované protiřímské pocity, což udělalo špatnou situaci ještě horší. Juda, s Ježíšem po svém boku, byl odveden do vojenského vězení.

128:6.6 (1415.6) Ježíš se snažil získat buď okamžité slyšení pro Judu, nebo jeho propuštění, aby mohl být přítomen ten večer paschálnímu obřadu, ale ve své snaze neuspěl. A protože příští den byl dnem „svatého setkání“ v Jerusalemu, ani Římané si netroufali vznést obvinění proti Židovi. Proto Juda zůstal ve vězení až do rána druhého dne po svém zatčení a Ježíš tam zůstal s ním. Nebyli přítomni v chrámu při obřadu přijímání synů zákona do plnohodnotného občanství Izraele. Juda prodělal tento obřad až za několik let, kdy byl opět v Jerusalemu v době Paschi v souvislosti s jeho propagační prací v zájmu zélótů─patriotické organizace, ke které náležel a byl jejím aktivním členem.

128:6.7 (1415.7) Po dvou dnech, strávených ve vězení, Ježíš to ráno v zastoupení Judy předstoupil před vojenského soudce. Ježíš se omluvil za chování svého mladšího bratra a ještě vysvětlil rozvážnými slovy provokativní povahu příhody, která vedla k uvěznění jeho bratra. Ježíš vyložil tu situaci tak, že soudce vyslovil názor, že mladý Žid mohl mít možná důvod pro svůj unáhlený výboj citů. Juda dostal od něj varování, aby se příště zdržel takových unáhlených projevů a když je propouštěl, Ježíšovi řekl: „ Dávej dobrý pozor na toho chlapce, on je schopen vám všem způsobit velké potíže.“ A římský soudce měl pravdu. Juda Ježíšovi působil značné potíže a pokaždé ta potíž měla tuto stejnou povahu─střety s občanskou zákonnou mocí kvůli svým bezmyšlenkovitým a pošetilým výbuchům.

128:6.8 (1416.1) Na noc šel Ježíš s Judou do Betanie, kde museli vysvětlovat, proč nepřišli na paschální večeři a následující den se vydali na zpáteční cestu do Nazaretu. Ježíš neřekl rodině o uvěznění svého mladšího bratra v Jerusalemu, ale měl dlouhý rozhovor s Judou o této příhodě asi tři týdny po jejich návratu. Po tomto rozhovoru s Ježíšem Juda sám řekl rodině o tom, co se v Jerusalemu stalo. Nikdy nezapomněl na trpělivost a shovívavost svého bratra-otce během celé této svízelné zkušenosti.

128:6.9 (1416.2) To byla poslední Pascha, kterou Ježíš absolvoval se členem své vlastní rodiny. Vzrůstající měrou se Syn Člověka odpoutával od těsného spojení se svými rodnými.

128:6.10 (1416.3) V tomto roce bylo období jeho hluboké meditace často narušeno Rút a jejími kamarády. A Ježíš byl vždy svolný odložit rozjímání o své budoucí práci pro svět a vesmír, aby se mohl podílet na dětské radosti a mladické veselosti s těmito chlapci a děvčaty, kteří se nikdy neunavili nasloucháním Ježíšových zkušeností z jeho jednotlivých cest do Jerusalemu. Moc se jim také líbilo jeho vypravování o zvířatech a přírodě.

128:6.11 (1416.4) Děti byly vždy vítanými hosty v opravářské dílně. Ježíš jim vedle dílny připravil písek, špalky a kameny a houfy dětí se tam shlukly a bavily se. Když je hry unavily, ti nebojácnější nakoukly do dílny a když její majitel neměl toho moc na práci, odvážily se jít za ním a říct: „Strýčku Jóšua, pojď za námi ven a pověz nám zajímavý příběh.“ Potom ho táhli za ruce ven dokud se neposadil na oblíbený kámen na rohu dílny a děti udělaly kolem něho polokruh. A jak tito maličcí měli rádi svého strýčka Jóšuju! Učili se smát a smát se od duše. Obvykle jeden, nebo dva ti nejmenší si mu sedli na kolena a odtud se v úžase dívali na jeho výrazové rysy při vyprávění svých příběhů. Děti Ježíše milovaly a Ježíš miloval děti.

128:6.12 (1416.5) Pro jeho přátele bylo obtížné pochopit rozsah jeho intelektuálních aktivit, jak mohl tak náhle a úplně přejít od vážných diskuzí o politice, filozofii, nebo náboženství k bezstarostným a radostným hrátkám této drobotiny, kterým bylo od pěti do deseti let. Jak jeho bratři a sestry vyrůstali, jak získal pro sebe více volného času a než přišly vnoučata, věnoval velkou pozornost těmto maličkým. Ale nežil na zemi dostatečně dlouho, aby si svých vnoučat moc užil.

7. Dvacátý šestý rok (20. rok n.l.)

128:7.1 (1416.6) Na počátku tohoto roku si Ježíš Nazaretský silně uvědomil, že má obrovskou potenciální moc. Ale současně byl pevně přesvědčen, že tuto moc nemůže využívat jeho osobnost jako Syna Člověka, alespoň do té doby, než přijde jeho čas.

128:7.2 (1417.1) V této době hodně přemýšlel, ale velmi málo mluvil o svém vztahu se svým nebeským Otcem. A výsledkem všeho jeho přemýšlení byla slova, pronesena jednou v jeho modlitbě na vrcholu kopce: „Bez ohledu na to, kdo jsem a jakou moc mohu či nemusím mít, vždy jsem byl a vždy budu podřízen vůli mého Rajského Otce.“ A přesto, když tento člověk šel po Nazaretu do práce a z práce, „byly v něm ukryty všechny pokladnice moudrosti a vědění“, což se ve skutečnosti doslova vztahovalo na celý rozlehlý vesmír.

128:7.3 (1417.2) Po celý tento rok rodinné záležitosti šly hladce, s výjimkou Judy. V průběhu mnoha let měl Jakub potíže se svým bratrem, který si nechtěl najít nějaké řemeslo a pracovat a vůbec nepřispíval do rodinného rozpočtu. Ačkoliv žil doma, odmítal se podílet na udržování rodiny.

128:7.4 (1417.3) Ježíš byl mírným člověkem a znovu a znovu býval vyvedený z míry agresivním jednáním Judy a jeho patriotickými výlevy. Jakub a Josef chtěli, aby opustil dům, ale Ježíš nesouhlasil. Pokaždé, když jim již docházela trpělivost, Ježíš pouze nabádal: „Buďte trpěliví. Buďte uvážliví ve vašem soudu a dávejte příklad svým životem, aby váš mladší bratr mohl nejdříve vidět tu lepší cestu a potom ji přirozeně následovat.“ Moudré a láskyplné rady Ježíše zabránily rozvratu v rodině; ta zůstala pohromadě. Ale Juda se zklidnil a přišel k rozumu až se oženil.

128:7.5 (1417.4) Marie málokdy mluvila o budoucí misi Ježíše. Kdykoliv na toto přišla řeč, Ježíš jenom odpověděl: „Můj čas ještě nepřišel.“ Ježíš již téměř dokončil obtížný úkol naučit svoji rodinu žít nezávisle na bezprostřední přítomnosti své osobnosti. Rychle se připravoval na ten den, kdy opustí natrvalo tento nazaretský dům a začne aktivnější přípravu pro skutečnou službu lidem.

128:7.6 (1417.5) Nikdy nezapomínejte na to, že hlavním posláním Ježíše v jeho sedmém poskytnutí bylo získání zkušenosti tvora, dosažení absolutní moci v Nebadonu. A při nabírání těchto zkušeností svrchovaně odhaloval Rajského Otce na Urantii a svému celému lokálnímu vesmíru. Vedle těchto záměrů se neplánovitě pustil do vyřešení komplikovaných záležitostí této planety, které byly spojeny se vzpourou Lucifera.

128:7.7 (1417.6) V tomto roce měl Ježíš mnohem více volného času než obvykle a věnoval se hodně zaučování Jakuba do vedení opravářské dílny a Josefa do řízení rodinných záležitostí. Marie cítila, že se je chystá opustit. Ale kam půjde? Co bude dělat? Ona se již téměř vzdala myšlenky, že Ježíš je Mesiáš. Ona mu nerozuměla; ona prostě nebyla schopna svého prvorozeného syna pochopit.

128:7.8 (1417.7) Během tohoto roku Ježíš strávil spoustu času s jednotlivými členy své rodiny. Bral je na dlouhé a časté procházky do kopců a po krajině. Před sklizní vzal Judu na farmu svého strýce jižně od Nazaretu, ale Juda tam po sklizni dlouho nezůstal. Utekl odtamtud a Šimon ho našel u rybářů u jezera. Když ho přivedl domů, Ježíš si s tímto utečencem důkladně promluvil a protože ten se chtěl stát rybářem, vzal ho do Magdaly a svěřil do péče svého příbuzného, který byl rybářem; a od té doby Juda pracoval dobře a pravidelně až do svého manželství a jako rybář pracoval i potom.

128:7.9 (1418.1) Konečně přišel den, kdy všichni bratři měli vybraná povolání a našli si svá místa v životě. Vše bylo připraveno pro to, aby Ježíš odešel z domu.

128:7.10 (1418.2) V listopadu byla dvojitá svatba. Jakub a Esta a Miriam a Jákob se vzali. Byla to opravdu radostná událost. Také Marie byla opět jednou šťastna, kromě těch momentů, kdy si uvědomila, že se Ježíš chystá odejít. Trpěla pod těžkým břemenem velké nejistoty. Kdyby aspoň Ježíš se s ní posadil a o všem si spolu otevřeně promluvili tak, jak to dělával, když byl chlapec, ale on byl zásadově nesdílný; o své budoucnosti hluboce mlčel.

128:7.11 (1418.3) Jakub a jeho nevěsta Esta se nastěhovali do pěkného malého domku na západní straně města, který dostali darem od jejího otce. Ačkoliv Jakub i nadále podporoval rodinu své matky, jeho příspěvek byl snížen na polovinu kvůli jeho manželství a Josef byl formálně jmenován Ježíšem hlavou rodiny. Juda nyní pravidelně posílal každý měsíc svůj podíl na podporu rodiny. Svatby Jakuba a Miriam měly velmi prospěšný vliv na Judu a když den po dvojité svatbě odcházel zpět ke svému rybářskému řemeslu, ujistil Josefa, že se na něho může spolehnout, protože „budu plnit všechny mé povinnosti a když bude potřeba, tak i více.“ A svůj slib dodržel.

128:7.12 (1418.4) Miriam žila v domě Jákoba, který sousedil s Marií. V té době Jákob starší již ležel v zemi vedle svých předků. Místo Miriam v rodině převzala Marta a ke konci roku přeorganizovaná rodina opět fungovala hladce.

128:7.13 (1418.5) Následující den po této dvojité svatbě měl Ježíš důležitý rozhovor s Jakubem. Jakubovi důvěrně řekl, že se chystá odejít z domu. Předal mu všechna práva na opravářskou dílnu, oficiálně a závazně se vzdal funkce hlavy rodiny otce Josefa a velmi dojemně ustanovil svého bratra Jakuba „hlavou a ochráncem rodiny mého otce.“ Sepsali a oba podepsali důvěrnou dohodu, ve které bylo stanoveno, že v oplátku za darovanou opravářskou dílnu Jakub od dnešního dne přebírá plnou odpovědnost za finanční záležitosti rodiny, čímž zbavuje Ježíše všech povinností v těchto otázkách. Po podepsání smlouvy, poté, až upravili současný rozpočet rodiny tak, aby výdaje byly pokryty bez příspěvků od Ježíše, Ježíš Jakubovi řekl: „Ale, synu můj, já ti budu i nadále posílat něco každý měsíc do doby, dokud nepřijde můj čas, ale to, co ti pošlu, použiješ podle okolností. Využívej moje peníze na rodinné nezbytnosti, nebo radosti, tak, jak sám uznáš za vhodné. Použij je v případě nemoci, nebo je využij v neočekávaných nehodách, které mohou postihnout kteréhokoliv člena rodiny.“

128:7.14 (1418.6) Tak Ježíš připravil vše pro to, aby vstoupil do druhého období svého dospělého života, které prožil mimo rodinu, předtím, než začal na veřejnosti vykonávat dílo svého Otce.