Kniha Urantia

Kapitola 140

Vysvěcení dvanácti apoštolů

140:0.1 (1568.1) KRÁTCE před polednem v neděli, 12. ledna roku 27 n.l. Ježíš svolal apoštoly pro jejich vysvěcení na veřejné kazatele evangelia království. Apoštolové to očekávali téměř každým dnem; takže i toho ráno se nevydali rybařit příliš daleko od břehu. Několik z nich zůstalo blízko břehu a opravovali sítě a dávali do pořádku své rybářské náčiní.

140:0.2 (1568.2) Když Ježíš začal na břehu svolávat apoštoly, nejdříve zavolal na Ondřeje a Petra, kteří rybařili blízko pobřeží; potom dal znamení Jakubovi a Janovi, jejichž člun byl nedaleko a byl tam s nimi také jejich otec Zebedeus, který je přišel navštívit a opravovali své sítě. Tak, po dvojicích svolal ostatní apoštoly a když bylo všech dvanáct pohromadě, odešel s nimi do hor na sever od Kafarnaumu, kde je začal připravovat pro jejich oficiální vysvěcení.

140:0.3 (1568.3) Poprvé všichni apoštolové mlčeli; dokonce i Petr byl v hlubokém rozjímání. Konečně přišla tak dlouho očekávaná chvíle! Odešli se svým Učitelem do ústraní, aby se zúčastnili nějakého závazného obřadu osobního vysvěcení a kolektivního zasvěcení duchovní práci v zastupování svého Učitele v hlásání přicházejícího království jeho Otce.

1. Úvodní poučení

140:1.1 (1568.4) Před oficiálním obřadem vysvěcení promluvil Ježíš k dvanácti, kolem něho sedících, apoštolům: „Moji bratři, přišel čas království. Odvedl jsem vás sem, abych vás představil Otci jako vyslance království. Někteří z vás, ti prvně vybraní, mne slyšeli mluvit o království v synagoze. Za tu dobu, kdy jste se mnou pracovali ve městech kolem Galilejského moře se každý z vás dozvěděl více o království mého Otce. Ale nyní vám chci říci něco dalšího o tomto království.

140:1.2 (1568.5) Nové království, které se můj Otec právě chystá ustanovit v srdcích svých pozemských dětí, bude královstvím věčným. Nikdy nenastane konec nadvlády mého Otce v srdcích těch, kteří touží vykonávat jeho božskou vůli. Oznamuji vám, že můj Otec není Bohem židů ani pohanů. Mnoho lidí přijde z východu a ze západu, aby s námi usedli v Otcově království, zatímco mnoho dětí Abrahama odmítne vstoupit do tohoto nového bratrství vlády ducha Otce v srdcích lidských dětí.

140:1.3 (1568.6) Moc tohoto království nebude spočívat v síle zbraní, nebo vlivu bohatých, ale ve slávě božského ducha, který přijde učit mysli a vládnout srdcím znovuzrozených občanů tohoto nebeského království—Božích synů. Toto je bratrství lásky, ve kterém vládne spravedlnost a kde bojový pokřik zní: „Mír na zemi a dobrá vůle mezi všemi lidmi.“ Toto království, které zanedlouho začnete hlásat, je touhou dobrých lidí všech věků, nadějí celé země a naplněním moudrých slibů všech proroků.

140:1.4 (1569.1) Ale vás, moje děti, a všechny ostatní, kteří vás budou následovat do tohoto království, čeká velmi těžká zkouška. Pouze víra vás provede jeho branami, ale vy musíte přinášet plody ducha mého Otce, abyste pokračovali ve vzestupu v progresivním životě božského bratrství. Opravdu, opravdu vám říkám, že ne každý, kdo říká „Hospodine, Hospodine“ vstoupí do nebeského království; ale spíše to bude ten, kdo vykonává vůli mého nebeského Otce.

140:1.5 (1569.2) Vaše poselství světu bude znít: „Hledejte nejdříve království Boží a jeho spravedlnost a při jejich nalézání budou všechny ostatní nezbytné věci pro věčný život zajištěny. A teď bych vám chtěl objasnit, že toto království mého Otce nepřijde vnějším projevem síly, nebo nepatřičným zásahem moci. A proto nepůjdete hlásat království slovy: „je tady“ nebo „je tam“, protože toto království, o kterém budete kázat, je Bůh ve vás.

140:1.6 (1569.3) Každý, kdo se stane velkým v království mého Otce bude sloužit všem; a ten, kdo bude prvním mezi vámi, nechť se stane služebníkem svých bratrům. Ale, když budete jednou opravdu přijati jako občané nebeského království, nebudete již déle služebníky, ale syny, syny živého Boha. A tak bude toto království sílit ve světě až odstraní všechny bariéry a přivede všechny lidi k poznání mého Otce a víře ve spasitelnou pravdu, kterou jsem já přišel hlásat. Dokonce i nyní je království na dosah a někteří z vás uvidí ve svých životech příchod vlády velké moci Boha.

140:1.7 (1569.4) A to, co vy teď vidíte svýma očima, tento skromný začátek dvanácti obyčejných mužů, se bude šířit a růst, až nakonec bude naplněna chválou mého Otce celá země. A nebudou to ani tak vaše slova, ale vaše životy, podle kterých lidé budou vědět, že jste byli se mnou a poznali reality království. A přestože nezatížím těžkými břemeny vaše mysli, chystám se nyní vložit do vašich duší posvátnou odpovědnost reprezentovat mne ve světě až vás zanedlouho opustím, a to tak, jak já nyní reprezentuji mého Otce v tomto životě, který prožívám v lidském těle.“ A když to dořekl, povstal.

2. Vysvěcení

140:2.1 (1569.5) Ježíš potom nařídil dvanácti smrtelníkům, kteří právě naslouchali jeho prohlášení, týkající se království, aby si klekli kolem něho. Pak Ježíš položil ruce na hlavu každého z apoštolů, začínajíc Jidášem Iškariotským a konče Ondřejem. Když je posvětil, pozvedl své ruce a pronesl modlitbu:

140:2.2 (1569.6) „Otče můj, přivádím k tobě tyto muže, mé posly. Vybral jsem si těchto dvanáct lidí mezi našimi dětmi země, aby se vydali do světa a reprezentovali mne tak, jak já jsem přišel sem, abych reprezentoval tebe. Miluj je a buď s nimi, tak, jak si miloval mne a byl se mnou. A nyní, můj Otče, dej těmto mužům moudrost, protože já předávám všechny záležitosti přicházejícího království do jejich rukou. A já, jestli je to tvá vůle, zůstanu na zemi ještě nějakou dobu, abych jim pomohl v jejich práci pro blaho království. A ještě jednou, můj Otče, děkuji ti za všechny tyto muže a předávám je do tvé péče, zatímco já půjdu dokončit práci, kterou jsi mi určil vykonat.“

140:2.3 (1570.1) Když Ježíš ukončil modlitbu, všichni apoštolové zůstali na svých místech se skloněnými hlavami. A trvalo to mnoho minut, než se Petr osmělil pozvednout své oči a pohlédnout na Učitele. Jeden po druhém pak Učitele objali, ale nikdo z nich neřekl ani slovo. Celé místo bylo prostoupeno velkým tichem, zatímco armáda nebeských bytostí pohlížela shora na tento slavnostní a posvátný výjev—Tvořitel vesmíru předává záležitosti božského bratrství lidí pod vedení lidské mysli.

3. Kázání po vysvěcení

140:3.1 (1570.2) Ježíš se potom obrátil k apoštolům se slovy: „nyní jste vyslanci království mého Otce, stali jste se samostatnou a odlišnou skupinou lidí od všech ostatních lidí na zemi. Nyní již nejste jenom lidmi mezi lidmi, ale jste občany jiné a nebeské země uprostřed nevědomých tvorů tohoto nevědoucího světa. Nebude stačit, abyste žili stejným životem jak jste žili předtím, ale od nynějška musíte žít jako ti, kdo poznali blaženosti lepšího života a byli posláni zpět na zem jako vyslanci Vládce tohoto nového a lepšího světa. Od učitele se očekává více než od žáka; pán je náročnější než sluha. Od občanů nebeského království se vyžaduje více než od občanů pozemské vlády. Některé z věcí, které se vám nyní chystám říci, se mohou zdát těžkými, ale vy jste se rozhodli zastupovat mne na tomto světě tak, jak já nyní zastupuji Otce; a jako moji pověření zmocněnci na zemi budete povinni řídit se těmi učeními a metodami, které odrážejí mé ideály smrtelného života na světech prostoru a které já znázorňuji svým pozemským životem odhalováním nebeského Otce.

140:3.2 (1570.3) Posílám vás hlásat svobodu duchovním zajatcům, radost těm, kteří jsou spoutáni strachem a léčit nemocné v souladu s vůlí mého nebeského Otce. Když potkáte nešťastné děti, povzbuďte je slovy:

140:3.3 (1570.4) „Šťastní chudí duchem, prostí, protože jim náleží bohatství království nebeského.“

140:3.4 (1570.5) „Šťastní jsou ti, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, protože budou nasyceni.“

140:3.5 (1570.6) „Šťastní jsou pokorní, protože oni zdědí zemi.“

140:3.6 (1570.7) „Šťastní jsou čistí v srdci, protože oni uvidí Boha.“

140:3.7 (1570.8) A když takto promluvíte k mým dětem, sdělte jim ještě tato další slova duchovní útěchy a naděje:

140:3.8 (1570.9) „Šťastní jsou truchlící, protože oni budou utěšeni. Šťastní jsou ti, kteří pláčou, protože oni obdrží ducha radosti.“

140:3.9 (1570.10) „Šťastní jsou milosrdní, protože oni získají milost.“

140:3.10 (1570.11) „Šťastní jsou mírotvůrci, protože oni budou nazýváni syny Božími.“

140:3.11 (1570.12) „Šťastní jsou ti, kteří jsou pronásledováni pro čestnost, protože jim patří království nebeské.“ Šťastnými jste, když vám lidé budou spílat a pronásledovat a budou o vás šířit zlé nepravdivé pomluvy. Radujte se a buďte nesmírně šťastní, protože vás čeká velká odměna na nebesích.“

140:3.12 (1570.13) Bratři moji, jelikož vás posílám do světa, vy jste solí země, solí se spasitelnou silou. Ale jestli tato sůl ztratí svoji chuť, jak se znovu stane slanou? Potom je k ničemu a bude vyhozena a rozšlapána pod nohami lidí.

140:3.13 (1570.14) Vy jste světlo světa. Nelze ukrýt město postavené na kopci. A nikdo neukryje zapálenou svíčku pod nádobu obrácenou dnem vzhůru, ale dá ji na svícen; a pak svítí všem v domě. Nechť vaše světlo svítí před lidmi tak, aby mohli vidět vaši dobrou práci a byli přivedeni k velebení vašeho nebeského Otce.

140:3.14 (1571.1) Posílám vás do světa, abyste byli mými zástupci a jednali jako vyslanci království mého Otce; a jak se vydáte na cestu hlásat dobré zprávy, mějte důvěru v Otce, jehož posly jste. Neodporujte nespravedlnosti silou; nedůvěřujte síle těla. Jestli váš soused vás udeří na pravou tvář, nastavte mu i druhou tvář. Buďte připraveni snášet nespravedlnost, nežli se soudit jeden s druhým. Dobrem a soucitem pomáhejte všem, kteří jsou v tísni a nouzi.

140:3.15 (1571.2) Říkám vám: „milujte své nepřátele, dělejte dobro těm, kteří vás nenávidí, žehnejte těm, kteří vás proklínají a modlete se za ty, kteří vás zlomyslně využívají. A v cokoliv věříte, že já bych udělal pro jiné lidi, udělejte jim to také.

140:3.16 (1571.3) Váš nebeský Otec je příčinou toho, že slunce svítí na zlé stejně jako na dobré; stejně posílá déšť na čestné a nečestné. Vy jste synové Boží; dokonce víc, vy jste vyslanci království mého Otce. Buďte milosrdní, tak jako je milosrdný Bůh a ve věčné budoucnosti budete dokonalými, tak jak dokonalým je nebeský Otec.

140:3.17 (1571.4) Jste pověřeni spasit lidi a ne je soudit. Na konci svého života budete všichni očekávat milosrdenství; proto já od vás vyžaduji, abyste během vašeho smrtelného života projevovali milosrdenství ke všem svým bratrům v těle. Nedělejte chybu tím, že se snažíte vyjmout smítko z oka svého bratra a ve vlastním máte kládu. Nejdříve odstraňte kládu ze svého vlastního oka a potom lépe uvidíte, jak vyjmout smítko z oka svého bratra.

140:3.18 (1571.5) Jasně rozlišujte pravdu; nebojácně žijte čestným životem; tak budete mými apoštoly a vyslanci mého Otce. Slyšeli jste říkat: „Když slepý vede slepého, tak oba spadnou do jámy“. Jestli chcete přivést jiné do království, vy sami musíte žít v jasném světle živé pravdy. Ve všech záležitostech království vás vyzývám projevovat spravedlivý úsudek a hlubokou moudrost. Nedávejte psům to, co je svaté a neházejte perly sviním, protože ty je rozšlapou a vrhnou se na vás.

140:3.19 (1571.6) Varuji vás před falešnými proroky, kteří k vám přijdou v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou dravými vlky. Podle plodů je poznáte. Sbírají lidé hrozny z trní či fíky z bodláků? Takže, každý dobrý strom přináší dobré ovoce, ale zkažený strom nese špatné plody. Dobrý strom nemůže rodit špatné ovoce a zkažený strom nemůže plodit dobré ovoce. Každý strom, který nepřináší dobré plody je brzy poražen a hozen do ohně. Vstup do království nebeského závisí na motivu. Můj Otec vidí do srdcí lidí a soudí je podle vnitřních tužeb a jejich upřímných úmyslů.

140:3.20 (1571.7) Ve velkém soudném dni království mně mnozí řeknou: „Neučili jsme tvým jménem a nevykonali jsme mnoho krásných činů ve jménu tvém“? Ale já budu nucen jim říci: „Nikdy jsem vás neznal; odejděte ode mne falešní učitelé.“ Ale každý, kdo uslyší tento příkaz a upřímně vykonává své poslání zastupovat mne před lidmi tak, jako já jsem zastupoval svého Otce před vámi, najdou doširoka otevřený vstup do mojí služby a do království nebeského Otce.“

140:3.21 (1571.8) Nikdy předtím neslyšeli apoštolové Ježíše mluvit tímto způsobem, protože k nim promluvil jako ten, kdo má nejvyšší moc. Sestoupili dolů s hory před západem slunce, ale nikdo nepoložil Ježíšovi jedinou otázku.

4. Vy jste solí země

140:4.1 (1572.1) Takzvané „Kázání na hoře“ není evangeliem Ježíše. Obsahuje mnoho užitečných pokynů, ale bylo to poučení, dané Ježíšem dvanácti apoštolům při jejich vysvěcení. Bylo to osobní Učitelovo pověření a povzbuzení těm, kteří měli jít hlásat evangelium a zastupovat ho ve světě lidí tak, jak on tak přesvědčivě a dokonale zastupoval svého Otce.

140:4.2 (1572.2) “Vy jste solí země, solí se spasitelnou silou. Ale jestli tato sůl ztratí svoji chuť, jak se znovu stane slanou? Potom je k ničemu a bude vyhozena a rozšlapána pod nohami lidí.“

140:4.3 (1572.3) V době Ježíše byla sůl velmi vzácná. Dokonce se používala jako platidlo místo peněz. Současné slovo „salary“ (plat) pochází od slova salt (sůl). Sůl nejenom dává chuť jídlu, ale také konzervuje. Dělá jiné produkty chutnějšími a takto slouží těm, kdo ji spotřebovávají.

140:4.4 (1572.4) „Vy jste světlo světa. Nelze ukrýt město postavené na kopci. A nikdo neukryje zapálenou svíčku pod nádobu obrácenou dnem vzhůru, ale dá ji na svícen; a pak svítí všem v domě. Nechť vaše světlo svítí před lidmi tak, aby mohli vidět vaši dobrou práci a byli přivedeni k velebení vašeho nebeského Otce.“

140:4.5 (1572.5) Ačkoliv světlo rozptyluje tmu, může být však také tak „oslepující“, že způsobí zmatek a sklíčenost. Jsme povoláni, abychom svítili naším světlem tak, že naši druhové budou přivedeni na nové a bohabojné cesty povzneseného života. Naše světlo musí svítit tak, aby nepřilákalo pozornost k nám samým. Také osobní profese může být použita jako účinný „reflektor“ pro šíření tohoto světla života.

140:4.6 (1572.6) Silné charaktery nepocházejí z toho, že člověk netvoří zlo, ale spíše z toho, že reálně tvoří dobro. Nezištnost je znakem lidské velikosti. Nejvyšší úrovně sebeuplatnění jsou dosaženy ctností a službou. Šťastný a aktivní člověk není motivován tím, že se bojí dělat zlé činy, ale tím, že rád koná dobré skutky.

140:4.7 (1572.7) „Podle plodů jich poznáte.“ Osobnostje v zásadě neměnná; to, co se mění—roste—je morální charakter. Největší chybou současných náboženstvích je negativismus. Strom, který nenese žádné plody je „poražen a hozen do ohně.“ Morální kvalita nemůže vzniknout z pouhé represe—uposlechnutím příkazu „nesmíš.“ Strach a ostuda nejsou dostačujícími motivacemi pro náboženský život. Náboženství je hodnotné jenom tehdy, když odhaluje otcovství Boha a upevňuje bratrství lidí.

140:4.8 (1572.8) Účinná filozofie života je utvořena kombinací chápání kosmu a souhrnem emociálních reakcí člověka na sociální a ekonomické prostředí. Pamatujte si: přestože zděděné pudy nemohou být zásadně pozměněny, emocionální reakce na takové pudy mohou být změněny; proto morální podstata může být pozměněna, charakter může být vylepšen. V silném charakteru jsou emocionální reakce sjednoceny a sladěny; takto je vytvořena celistvá osobnost. Nedostačující celistvost oslabuje morální podstatu a plodí nešťastnost.

140:4.9 (1572.9) Bez hodnotného cíle se život stává bezúčelným a zbytečným. Z toho pak pramení hodně nešťastnosti. Projev Ježíše při vysvěcení dvanácti apoštolů přestavuje hlavní filozofii života. Ježíš nabádal své následovníky rozvíjet v sobě empirickou víru. Upozorňoval je na to, aby nespoléhali na pouhé intelektuální přesvědčení, aby nebyli příliš důvěřivými a neopírali se o pevně zavedené autority.

140:4.10 (1573.1) Vzdělání musí být metodou poznávání (objevování) lepších způsobů uspokojování našich přirozených a dědičných pohnutek a štěstí je výsledným souhrnem těchto povznesených metod dosažení emociálního uspokojení. Štěstí málo závisí na prostředí, přestože příjemné okolí může k němu výrazně přispět.

140:4.11 (1573.2) Každý smrtelník ve skutečnosti touží být celistvou bytostí, být dokonalým tak, jak dokonalým je nebeský Otec a takové dosažení je možné, protože v konečném součtu „vesmír je opravdově otcovský.“

5. Otcovská a bratrská láska

140:5.1 (1573.3) Od Kázání na hoře po proslov u Poslední Večeře učil Ježíš své následovníky projevovat raději otcovskou lásku než bratrskou lásku. Milovat svého bližního bratrskou láskou znamená milovat ho jako sebe samého a to by bylo dostatečným naplněním „zlatého pravidla.“ Ale otcovský cit vyžaduje, abyste milovali své smrtelné bližní tak, jak Ježíš miluje vás.

140:5.2 (1573.4) Ježíš miluje lidstvo dvojí láskou. Žil na zemi jako dvojitá osobnost—lidská a božská. Jako Syn Boží miluje člověka otcovskou láskou—on je Tvořitelem člověka, jeho vesmírným Otcem. Jako Syn Člověka Ježíš miluje smrtelníky jako bratr—on byl opravdový člověk mezi lidmi.

140:5.3 (1573.5) Ježíš neočekával od svých následovníků dosažení nemožného v projevu bratrské lásky, ale očekával od nich snahu podobat se Bohu—být dokonalými tak, jak dokonalým je nebeský Otec—a začít se dívat na lidi tak, jak se Bůh dívá na své tvory a tím začít milovat lidi tak, jak je Bůh miluje—projevovat počátky otcovského citu. Během tohoto nabádání se Ježíš snažil dvanácti apoštolům odhalit nové pojetí otcovské lásky do té míry, v jaké ona má vztah k určitým emocionálním postojům, týkajících se udělání četných sociálních přizpůsobeních k prostředí.

140:5.4 (1573.6) Učitel zahájil tento svůj významný proslov tím, že upozornil apoštoly na čtyři polohy víry, což byl úvod k následnému vylíčení jeho čtyř transcendentních a vyšších reakcí otcovské lásky v protikladu k nedostatkům pouhé bratrské lásky.

140:5.5 (1573.7) Nejdříve hovořil o těch, kteří jsou chudí duchem, hladoví po spravedlnosti, jsou odevzdaně pokorní a čistí v srdci. Od takových smrtelníků, vnímajících duchovnost, možno očekávat dosažení takových úrovní božské nezištnosti, na kterých budou schopni úžasného projevu otcovského citu; že dokonce budou posíleni natolik, že budou projevovat milosrdenství, prosazovat mír a odolávat pronásledování a během všech těchto těžkých chvil milovat otcovskou láskou také nemilující lidstvo. Otcovský cit může dosáhnout úrovní oddanosti, které nezměrně převyšují bratrský cit.

140:5.6 (1573.8) Víra a láska posilují morální charakter a vytvářejí štěstí. Strach a hněv oslabují charakter a ničí štěstí. Toto významné kázání začalo na téma štěstí.

140:5.7 (1573.9) 1. „Šťastní chudí duchem—prostí.“ Pro dítě je štěstím uspokojení jeho bezprostředního přání. Dospělý člověk je připraven zasít semena odříkání, aby později sklidil úrodu zvětšeného štěstí. V době Ježíše a i potom štěstí bylo příliš často spojováno s představou nabytí bohatství. V příběhu o farizejovi a celníkovi, modlících se v chrámu, se první cítil bohatý duchem—egoistickým; druhý se cítil „chudým duchem“—prostým. Jeden byl samolibý; druhý byl učenlivý a pravdu hledající. Chudí duchem hledají cíle, představující duchovní bohatství—hledají Boha. A takoví hledači pravdy nemusejí čekat na odměny v daleké budoucnosti; dostane se jim odměny ihned. Naleznou království nebeské ve svých srdcích a pocítí toto štěstí ihned.

140:5.8 (1574.1) 2. „Šťastni jsou ti, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, protože budou nasyceni.“ Pouze ti, kdo se cítí chudí duchem budou vždy hladovět po spravedlnosti. Pouze prostí hledají božskou sílu a snaží se získat božskou moc. Ale největším nebezpečím je vědomý duchovní půst, aby se zvýšila chuť pro duchovní dary. Fyzický půst začíná být nebezpečným po čtyřech až pěti dnech; člověk může ztratit veškerou chuť na jídlo. Dlouhý půst, ať fyzický nebo duchovní, je schopen zničit hlad.

140:5.9 (1574.2) Empirická spravedlnost je radost, ne povinnost. Ježíšova spravedlnost je dynamickou láskou—otcovsky-bratrským citem. Není to negativní, nebo vynucený typ spravedlnosti. Jak by někdo mohl kdy hladovět po něčem negativním—toužit po něčem co „nesmí dělat.“

140:5.10 (1574.3) Není snadné naučit dětskou mysl těmto prvním dvěma vlastnostem blaženosti, ale zralá mysl by měla být schopna pochopit jejich význam.

140:5.11 (1574.4) 3. „Šťastní jsou pokorní, protože oni zdědí zemi.“ Opravdová pokora nemá nic společného se strachem. Naopak, je to postoj člověka, spolupracujícího s Bohem—„buď vůle tvá.“ Pokora zahrnuje trpělivost a snášenlivost a je motivována neotřesitelnou vírou v zákonný a přátelský vesmír. Zkrocuje všechna pokušení bouřit se proti božskému vedení. Ježíš byl vzorem pokorného člověka Urantie a zdědil obrovský vesmír.

140:5.12 (1574.5) 4. „Šťastní jsou čistí v srdci, protože oni uvidí Boha.“ Duchovní čistotu nelze považovat za negativní vlastnost, pokud se v ní neobjeví podezíravost a pomstychtivost. Když Ježíš mluvil o čistotě, neměl na mysli pouze pohlavní vztahy lidí. Hlavně poukazoval na víru, kterou by každý člověk měl mít ve své bližní; tu víru, kterou rodič má ve své dítě a která ho činí schopným milovat své bližní tak, jak by je miloval otec. Láska otce nemusí rozmazlovat a nepromíjí zlo, ale nikdy není necitelná. Otcovská láska má jediný účel a vždy se dívá na to nejlepší v člověku; to je postoj opravdového rodiče.

140:5.13 (1574.6) Vidět Boha—pomocí víry—znamená získat opravdový duchovní vhled. A duchovní vhled posiluje vedení Ladiče a to nakonec zvyšuje uvědomělost Boha. A když znáte Otce, máte zajištěnou jistotu v božském synovstvu a začínáte stále více milovat každého ze svých bratrů v těle nejenom jako bratra—bratrskou láskou—ale také jako otec—s otcovským citem.

140:5.14 (1574.7) Tuto radu je snadné naučit i dítě. Děti jsou přirozeně důvěřivé a rodiče by měli dbát na to, aby tuto upřímnou víru neztratili. Při jednání s dětmi se vyhněte jakémukoliv klamání a nedávejte záminku pro podezírání. Moudře jim pomáhejte vybírat jejich hrdiny a volit jejich způsob života.

140:5.15 (1574.8) A potom Ježíš začal vyučovat své následovníky realizaci hlavního smyslu veškerého lidského snažení—dokonalosti—dokonce božské dokonalosti. Neustále je nabádal: „Buďte dokonalými tak, jak dokonalým je váš nebeský Otec.“ On nevybízel apoštoly milovat své bližní jako sebe sama. To by byl významný čin a znamenalo by to dosažení bratrské lásky. On své apoštoly spíše nabádal milovat lidi tak, jak je miloval on—milovat otcovskou, jakož i bratrskou láskou. A aby jim to vysvětlil, uvedl čtyři nejvyšší vlastnosti otcovské lásky:

140:5.16 (1575.1) 1. „Šťastní jsou truchlící, protože oni budou utěšeni.“ Takzvaný zdravý rozum, nebo dokonalá logika, by nikdy nepřišly s tím, že štěstí by mohlo vzejít z truchlení. Ale Ježíš nemluvil o vnějším, či okázalém truchlení. Zmiňoval se o emocionálním postoji jemného srdce. Je velkou chybou učit chlapce a mladé muže, že projev něhy, nebo jiných emocionálních pocitů, nebo fyzických bolestí, není vhodný pro muže. Soucit je cennou vlastností muže stejně jako ženy. Není nutné být necitelným, aby byl mužným. To je špatný způsob vytváření odvážných mužů. Velicí lidé světa se neostýchali truchlit. Truchlivý Mojžíš byl větším člověkem než Samson, nebo Goliáš. Mojžíš byl vynikajícím vůdcem, ale byl také jemným člověkem. Citlivost a vnímavost k lidským potřebám vytvářejí pravé a trvající štěstí a současně takové laskavé vlastnosti ochraňují duši před zhoubnými vlivy hněvu, nenávisti a podezíravosti.

140:5.17 (1575.2) 2. „Šťastní jsou milosrdní, protože oni získají milost.“ Tady milosrdnost znamená výšku, hloubku a šířku nejpravdivějšího přátelství—láskyplné laskavosti. Milosrdnost někdy může být pasivní, ale tady je aktivní a dynamická—nejvyšším projevem otcovského citu. Milující rodič nemá velké potíže s tím, aby odpustil svému dítěti, a dokonce mnohokrát. A v nezkaženém dítěti je snaha zmírnit utrpení přirozená. Děti jsou obvykle laskavé a soucitné, když jsou staré natolik, aby byly schopny ohodnotit reálné okolnosti.

140:5.18 (1575.3) 3. „Šťastní jsou mírotvůrci, protože oni budou nazýváni syny Božími.“ Ježíšovi posluchači očekávali, že budou bojovníky za osvobození a ne mírotvůrci. Ale mír Ježíše není pacifického a negativního typu. Tváří v tvář soudům a pronásledování prohlásil: „Svůj mír zanechám vám.“ „Ať nesmutní vaše srdce a ať se nebojí.“ Takový mír zabraňuje ničivým konfliktům. Vnitřní osobní mír sjednocuje osobnost. Sociální mír odvrací strach, hrabivost a hněv. Politický mír zamezuje rasovému nepřátelství, nacionální nedůvěře a válce. Mírotvorba léčí nedůvěru a podezíravost.

140:5.19 (1575.4) Děti je snadné naučit být mírotvůrci. Jim se líbí skupinové aktivity; rády se hrají společně. Učitel jednou řekl: „Ten, kdo zachrání svůj život, ten ho ztratí, ale ten, kdo ztratí svůj život, ten ho nalezne.“

140:5.20 (1575.5) 4. „Šťastní jsou ti, kteří jsou pronásledováni pro čestnost, protože jim náleží království nebeské. Šťastnými jste, když vám lidé budou spílat a pronásledovat vás a budou o vás šířit zlé nepravdivé pomluvy. Radujte se a buďte nesmírně šťastní, protože vás čeká velká odměna na nebesích.“

140:5.21 (1575.6) Velmi často za mírem následuje pronásledování. Ale mladí lidé a stateční dospělí se nikdy nevyhýbají těžkostem, nebo nebezpečí. „Není větší lásky člověka, než když položí život za své přátele.“ A otcovská láska snadno dokáže všechny tyto věci—věci, které bratrská láska stěží zvládne. A konečným výsledkem pronásledování je vždy progres.

140:5.22 (1575.7) Děti vždy reagují na výzvu odvahy. Mládí je vždy ochotné „riskovat.“ A každé dítě by se mělo zavčasu učit dávat.

140:5.23 (1575.8) A z tohoto je zjevné, že krásy Kázání na hoře jsou založeny na víře a lásce a ne na zákonu—etice a povinnosti.

140:5.24 (1575.9) Otcovská láska se raduje, když platí dobrem za zlo—konat dobro v odpověď na nespravedlnost.

6. Večer v den vysvěcení

140:6.1 (1576.1) V sobotu večer toho dne, kdy Ježíš a dvanáct apoštolů sestoupili z hor severně od Kafarnaumu, dorazili do domu Zebedea a zúčastnili se skromné večeře. Po ní, když Ježíš odešel projít se po pláži, dvanáctka započala rozhovor mezi sebou. Dvojčata rozdělala oheň, aby jim bylo teplo a měli světlo a po krátké poradě se Ondřej vydal vyhledat Ježíše a když ho našel, řekl mu: „Učiteli, moji bratři nemohou pochopit to, cos nám řekl o království. Necítíme se způsobilými začít tuto práci, pokud nám nedáš další instrukce. Přišel jsem tě požádat, abys za námi přišel do zahrady a pomohl nám porozumět významu tvých slov.“ A Ježíš odešel s Ondřejem k apoštolům.

140:6.2 (1576.2) Když přišel do zahrady, shromáždil apoštoly kolem sebe a pokračoval ve svém učení slovy: „Je pro vás těžké přijmout má slova, protože se snažíte postavit nové učení přímo na staré, ale já vám tvrdím, že se musíte znovu narodit. Musíte začít nanovo jako malé děti a být ochotni důvěřovat mému učení a věřit v Boha. Nové evangelium království se nemůže přizpůsobit tomu, co je nyní. Máte mylné představy o Synu Člověka a jeho poslání na zemi. Nemyslete si ve svých myšlenkách, že jsem přišel odstranit zákon a proroky; nepřišel jsem ničit, ale konat, rozšiřovat a osvětlovat. Nepřišel jsem porušovat zákon, ale raději psát nová přikázání na tabulky vašich srdcí.

140:6.3 (1576.3) Žádám od vás spravedlnost, která přesáhne spravedlnost těch, kteří se snaží získat Otcovu přízeň dobročinností, modlitbou a postěním. Jestli chcete vstoupit do království, vaše spravedlnost musí obsahovat lásku, soucit a pravdu—upřímnou touhu konat vůli mého nebeského Otce.

140:6.4 (1576.4) Potom Šimon Petr řekl: „Učiteli, jestli máš nové přikázání, my bychom ho chtěli slyšet. Odkryj nám novou cestu.“ Ježíš Petrovi odpověděl: „Slyšeli jste, jak to říkají ti, kteří učí zákon: „Nezabiješ; kdo zabije, půjde před soud.“ Ale já se dívám na čin hlouběji, abych odhalil motiv. Říkám vám, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, je v nebezpečí zavržení. Ten, kdo chová nenávist ve svém srdci a plánuje pomstu ve své mysli, tomu hrozí soud. Vy musíte soudit své bližní podle jejich činů, ale nebeský Otec soudí podle úmyslů.

140:6.5 (1576.5) Slyšeli jste učitele zákona říkat: „Nebudeš cizoložit.“ Ale já vám říkám, že každý muž, který se dívá na ženu s úmyslem ji svést, již s ní cizoložil ve svém srdci. Vy můžete soudit lidi pouze podle jejich činů, ale můj Otec se dívá do srdcí svých dětí a soudí je milosrdně podle jejich úmyslů a skutečných tužeb.“

140:6.6 (1576.6) Ježíš chtěl pokračovat v rozpravě o dalších přikázáních, když ho přerušil Jakub Zebedeus otázkou: „Učiteli, co budeme učit lidi o rozvodu? Dovolíme muži rozvést se se svojí ženou, jak učil Mojžíš?“ A když Ježíš uslyšel tuto otázku, řekl: „Nepřišel jsem vydávat zákony, ale osvítit. Nepřišel jsem reformovat tento svět, ale ustanovit království nebeské. Není vůlí Otce, abych podlehl pokušení učit vás pravidla vládnutí, obchodu, nebo společenskému chování, která, přestože mohou být dobrá pro tuto dobu, nebudou vůbec vhodná pro společnost další epochy. Na zemi jsem jenom proto, abych utěšil mysl člověka, osvobodil jeho ducha a spasil jeho duši. Ale na tuto otázku o rozvodu vám odpovím takto: „Ačkoliv Mojžíš tuto věc podporoval, nebylo tomu tak v době Adama a v Zahradě.“

140:6.7 (1577.1) Poté, když hovořili apoštolové chvíli mezi sebou, Ježíš pokračoval: „Vy vždy musíte rozlišit dva pohledy na veškeré smrtelné jednání—lidské a božské; způsoby těla a způsob ducha; vymezení času a pohled věčnosti.“ A přestože apoštolové nedokázali pochopit úplně všechno co jim řekl, toto jeho vysvětlení jim hodně pomohlo.

140:6.8 (1577.2) A potom Ježíš řekl: „Ale vy budete klopýtat o moje učení, protože moje poselství budete chtít vykládat doslova; pomalu chápete ducha mého učení. Musíte si stále pamatovat, že jste moji poslové; musíte žít vaše životy tak, jak já jsem prožil v duchu svůj. Jste moji osobní zástupci; Ale uděláte chybu v tom, když budete očekávat od všech lidí žít ve všech směrech jako vy. Také si musíte pamatovat, že já nemám ovečky pouze v tomto stádu a že jsem jim také zavázán a musím jim být příkladem konání vůle Boha v průběhu smrtelného života.“

140:6.9 (1577.3) Natanael se potom zeptal: „Učiteli, budeme dávat prostor spravedlnosti? Zákon Mojžíše říká: „Oko za oko, zub za zub.“ Co budeme říkat my?“ A Ježíš odpověděl: „Vy budete odplácet zlo dobrem. Moji poslové nesmí bojovat s lidmi, ale musí být ke všem lidem mírumilovní. Odplácet stejnou měrou nebude vaším pravidlem. Takové zákony jsou možné u lidských vládců, ale ne v království; vaše soudy bude vždy určovat milosrdenství a láska vaše jednání. A jestli jsou toto tvrdá slova, je stále čas odejít. Jestli jsou požadavky apoštolství příliš těžké, můžete se vrátit na méně obtížnější stezku učednictví.“

140:6.10 (1577.4) Když apoštolové uslyšeli tato překvapující slova, na krátkou chvíli se společně vzdálili, ale brzy se opět vrátili a Petr řekl: „Učiteli, my chceme jít s tebou; žádný z nás si nepřeje vrátit se zpět. Jsme plně připraveni zaplatit mimořádnou cenu; vypijeme tuto číši. Chceme být apoštoly, ne pouhými učedníky.“

140:6.11 (1577.5) Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Potom buďte připraveni převzít svoji odpovědnost a následovat mého příkladu. Dobré skutky dělejte v tajnosti; když dáváte dary, nechť levá ruka neví, co dělá pravá. A když se modlíte, dělejte to odděleně a nepoužívejte marnivá přání a nesmyslné fráze. Stále si pamatujte, že Otec ví co potřebujete ještě dříve než ho o to požádáte. A když se postíte, nemějte před jinými lidmi sklíčený výraz. Jako moji vybraní apoštolové, nyní vyčleněni pro službu království, nestřádejte pro sebe bohatství na zemi, ale svojí nezištnou službou střádejte pro sebe poklady v nebi, protože tam, kde jsou vaše poklady, tam bude také vaše srdce.

140:6.12 (1577.6) Zdrojem světla vašeho těla je oko; proto, jestli je vaše oko štědré, vaše celé tělo bude plné světla. Ale, jestli vaše oko je sobecké, celé vaše tělo bude naplněno tmou. A jestli to samé světlo, které je ve vás, se změní v tmu, jak velká bude ta tma!“

140:6.13 (1577.7) Potom se Tomáš Ježíše zeptal, jestli by měli „pokračovat mít všechno společné.“ Ježíš na to řekl: „Ano, moji bratři, já bych chtěl, abychom žili společně jako jedna rozumějící si rodina. Je vám svěřena velká práce a já od vás vyžaduji ničím nerušenou službu. Vy víte, že bylo řečeno: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ Nemůžete opravdově uctívat Boha a současně horlivě sloužit mamonu. Tím, že jste nyní vstoupili bezvýhradně do služby pro království, nemusíte se obávat o vaše životy; ještě méně se neznepokojujte tím, co budete jíst, nebo co budete pít; ani nepřemýšlejte o tom, čím přikryjete svoje těla. Již jste poznali, že ochotné ruce a upřímná srdce hladovět nikdy nebudou. A nyní, když se připravujete dát veškerou svoji energii pro práci království, buďte ujištěni, že Otec si bude vědom vašich potřeb. Hledejte nejdříve království Boha a když najdete k němu vchod, všechny potřebné věci vám budou dány. Nebuďte proto příliš zneklidněni tím, co bude zítra. Každý den je i tak plný starostí.“

140:6.14 (1578.1) Když Ježíš viděl, že jsou připraveni zůstat vzhůru celou noc a pokládat otázky, řekl jim: „Bratři moji, jste stále prázdné nádoby; pro vás je nyní nejlepší jít si odpočinout, abyste byli připraveni na zítřejší práci.“ Ale jejich oči spánek opustil. Petr se pokusil požádat svého Učitele o malý osobní rozhovor s ním. Řekl Ježíšovi: „Není to proto, že bych měl tajemství před svými bratry, ale mám neklidnou duši a kdybych snad zasloužil pokárání od svého Učitele, lépe bych to snesl o samotě s tebou.“ A Ježíš odpověděl: „Pojď se mnou Petře“—a jako první vešel do domu. Když se Petr od Ježíše vrátil mnohem radostnější a s větší sebedůvěrou, Jakub se rozhodl zajít také za Ježíšem si pohovořit. A tak až do ranních hodin druhého dne i ostatní apoštolové chodili jeden po druhém promluvit si s Ježíšem. Když všichni apoštolové s ním skončili své osobní rozhovory, kromě dvojčat, která usnula, Ondřej vešel dovnitř za Ježíšem a řekl: „Učiteli, dvojčata spí u ohně na zahradě, mám je probudit a zeptat se, zdali si s tebou také chtějí promluvit?“ A Ježíš s úsměvem Ondřejovi odpověděl: „Je jim dobře—nechej je na pokoji.“ A noc již odcházela; začínalo svítat.

7. Následující týden po vysvěcení

140:7.1 (1578.2) Po několika hodinách spánku se apoštolové shromáždili u pozdní snídaně s Ježíšem a ten jim řekl: „Nyní musíte započít svoji práci—hlásat dobré zprávy a učit věřící. Připravte se na cestu do Jerusalema.“ Když Ježíš skončil, Tomáš sebral odvahu a řekl: „Já vím, Učiteli, že bychom měli být nyní připraveni zahájit svoji práci, ale já se obávám, že nejsme ještě schopni vykonat toto velké dílo. Souhlasil bys s tím, abychom tady ještě několik dnů zůstali, než začneme pracovat pro království?“ A když Ježíš viděl, že všichni jeho apoštolové měli stejné obavy, řekl: „Bude, jak si přejete; zůstaneme zde do neděle.“

140:7.2 (1578.3) Již po dobu mnoha týdnů malé skupiny upřímných hledačů pravdy, společně se zvědavými diváky, přicházeli do Betsaidy, aby uviděli Ježíše. Zprávy o něm se již rozšířily po kraji; zvídavé skupiny přicházely z měst tak vzdálených, jako Týros, Sidón, Damašek, Cesarea a Jerusalem. Až dosud Ježíš vítal tyto lidi a učil je o království, ale nyní Učitel předal tuto práci dvanácti apoštolům. Ondřej vybral jednoho z apoštolů a přidělil ho ke skupině návštěvníků, ale někdy bylo všech dvanáct takto zapojeno.

140:7.3 (1578.4) Tak pracovali dva dny, ve dne učili a večer dlouho do noci spolu debatovali. Na třetí den se Ježíš vypravil navštívit Zebedea a Salome a své apoštoly mezitím poslal „rybařit, udělat příjemnou změnu, nebo třeba navštívit své rodiny.“ Ve čtvrtek se vrátili a pokračovali v učení další tři dny.

140:7.4 (1578.5) Během tohoto přípravného týdne připomínal Ježíš mnohokrát svým apoštolům dva velké motivy své po-křestní mise na zemi:

140:7.5 (1578.6) 1. Odhalit Boha člověku.

140:7.6 (1578.7) 2. Přivézt lidi k poznání svého synovstva—pomoci jim skrze víru poznat, že jsou děti Nejsvrchovanějšího.

140:7.7 (1579.1) Tento týden rozmanitých zkušeností dal hodně dvanáctce apoštolů; někteří se dokonce stali příliš sebevědomými. Při poslední poradě, v sobotu večer, Petr a Jakub přišli k Ježíšovi a řekli mu: „Jsme připraveni—vydejme se nyní na cestu, abychom se zmocnili království.“ Na to Ježíš odpověděl: „Nechť se vaše moudrost vyrovná vašemu nadšení a vaše odvaha nahradí vaši nevědomost.“

140:7.8 (1579.2) Přestože apoštolové nepochopili většinu jeho učení, dokázali pochopit význam jeho okouzlujícího života, prožitého s nimi.

8. Čtvrteční odpoledne na jezeře

140:8.1 (1579.3) Ježíš dobře věděl, že si jeho apoštolové plně neosvojují jeho učení. Rozhodl se dát některé podrobné pokyny Petrovi, Jakubovi a Janovi v naději, že ti budou schopni tyto pojmy vysvětlit svým druhům. Viděl, že ačkoliv některé rysy ideje duchovního království apoštolové chápali, neustále spojovali tato nová duchovní učení se svými starými a pevně zakořeněnými představami o královstvím nebeském jako o obnovení Davidova trůnu a znovu ustanovení Izraele jako světské moci na zemi. Proto se ve čtvrtek odpoledne Ježíš s Petrem, Jakubem a Janem vydal na loďce na jezero, aby prodiskutovali otázky království. Tato čtyřhodinová vyučující debata obsahovala spoustu otázek a odpovědí a průběh tohoto důležitého odpoledne by se dal nejlépe shrnout a stručně zopakovat na základě vylíčení této události Šimonem Petrem svému bratrovi Ondřejovi následujícího rána:

140:8.2 (1579.4) 1. Konání vůle Otce. Ježíšovo učení o důvěře ve velkomyslnou péči nebeského Otce nebylo slepým a pasivním fatalismem. To odpoledne citoval s uznáním staré hebrejské rčení: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Poukázal na to, že jeho vlastní zkušenost je dostačujícím výkladem jeho učení. Jeho vyzývání k důvěře v Otce nesmí být posuzováno z pohledu sociálních, nebo ekonomických podmínek současné či jakékoliv jiné epochy. Jeho pokyny obsahují ideální principy života s Bohem ve všech epochách a na všech světech.

140:8.3 (1579.5) Ježíš objasnil trojici apoštolů rozdíl mezi požadavky apoštolství a učednictví. A ani potom nebránil dvanástce apoštolů používat prozíravost a předvídavost. Proti čemu kázal nebylo rozvážné uvažování, ale úzkost, strach. On učil aktivnímu a vnímavému podřízení se vůli Otce. V odpovědi na mnoho jejich otázek, týkajících se střídmosti a šetrnosti, je pouze upozornil na svůj život tesaře, loďaře a rybáře a jeho pečlivému organizování činnosti dvanácti apoštolů. Snažil se jim objasnit, že svět nemá být považován za nepřítele; že okolnosti života vytvářejí božské příležitosti spolupracovat s dětmi Boha.

140:8.4 (1579.6) Pro Ježíše bylo značně obtížné docílit toho, aby pochopili jeho osobní princip neodporování. On zcela odmítal bránit sám sebe a apoštolům se zdálo, že by byl rád, kdyby se takto chovali i oni. Učil je neklást odpor zlu, nebojovat s nespravedlností či příkořím, ale neučil je pasivní toleranci ke špatnostem. A to odpoledne dal jasně najevo, že souhlasí se společenským potrestáním zločinců a kriminálníků a že občanská vláda musí někdy použít sílu pro udržení společenského pořádku a vykonávání práva.

140:8.5 (1579.7) Nikdy nepřestal varovat své učedníky před zhoubným zvykem odplácení; nedal žádný prostor pro pomstu a úmyslu vyrovnat si účty. Odsuzoval nevraživost mezi lidmi. Odmítal princip oko za oko a zub za zub. Neschvaloval celkové pojetí soukromé a osobní pomsty a přisoudil tyto záležitosti na jedné straně občanské vládě a na druhé straně soudu Božímu. Vysvětlil těm třem, že jeho učení se vztahuje na jedince, ne na stát. Svá poučení do této chvíle, týkajících se těchto otázek, shrnul takto:

140:8.6 (1580.1) Milujte své nepřátele—pamatujte na morální požadavky bratrství.

140:8.7 (1580.2) Marnost zla: zlo se nenapraví pomstou. Nedělejte chybu v tom, že budete bojovat se zlem jeho vlastními zbraněmi.

140:8.8 (1580.3) Mějte víru—důvěru v konečné vítězství božské spravedlnosti a věčného dobrodiní.

140:8.9 (1580.4) 2. Postoj k politickým otázkám. Varoval své apoštoly, aby byli opatrní ve svých poznámkách, týkajících se napjatých vztahů, které v tu dobu existovaly mezi židovským národem a římskou vládou; zakázal jim zapojit se v jakémkoliv směru do těchto složitých problémů. On vždy dbal na to, aby se vyhnul politickým nástrahám nepřítele a neustále opakoval: „Dávejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží.“ Nechtěl, aby jeho pozornost byla odpoutána od jeho mise zakládání nové cesty spasení; nepřipustil by, aby se zabýval něčím jiným. Ve svém osobním životě vždy řádně dodržoval všechny občanské zákony a pravidla; v celém svém veřejném učení se vůbec nevěnoval občanským, sociálním a ekonomickým otázkám. Třem apoštolům řekl, že se zajímá pouze o principy vnitřního a osobního duchovního života člověka.

140:8.10 (1580.5) Proto Ježíš nebyl politickým reformátorem. Nepřišel proto, aby reorganizoval svět; a i kdyby to udělal, bylo by to platné pouze pro tu dobu a generaci. Nicméně, ukázal lidem nejlepší cestu žití a žádná generace není zproštěna úsilí objevovat jak nejlépe přizpůsobit život Ježíše ke svým vlastním problémům. Ale neudělejte nikdy chybu v tom, že Ježíšovo učení budete spojovat s nějakou politickou či ekonomickou teorií, s nějakým společenským či pracovněprávním systémem.

140:8.11 (1580.6) 3. Postoj k sociálním otázkám. Židovští rabíni se již dávno přeli o tom, kdo je můj bližní. Ježíš přišel s idejí aktivní a spontánní laskavosti, takové opravdové lásky ke spoluobčanům, která přesáhne sousedství a obsáhne celý svět a tím udělá všechny lidi bližními. Ale přitom všem se Ježíš zajímal pouze o jedince, ne o masu. Ježíš nebyl sociologem, ale usilovně se snažil odstranit všechny formy egoistické izolace. Učil ryzímu účastenství, soucitu. Michael Nebadonský je Syn, jehož převládající vlastností je milosrdenství; soucit je jeho samotná podstata.

140:8.12 (1580.7) Učitel neříkal, že by lidé neměli zvát své přátele na oběd, ale svým následovníkům zdůrazňoval, aby hostili chudáky a nešťastníky. Ježíš měl silný smysl pro spravedlnost, ale ten byl vždy usměrňován soucitem. Neučil své apoštoly, aby k sobě přitáhli společenské parazity a profesionální žebráky. Pokud se jedná o sociologický výrok, tak úplně nejblíže se k němu přiblížil, když říkal: „Nesuďte, abyste sami nebyli souzeni.“

140:8.13 (1580.8) Ježíš objasnil, že slepá dobrota může být příčinou mnoha sociálních neduhů. Následujícího dne Ježíš s konečnou platností přikázal Jidášovi, že se žádné apoštolské prostředky nebudou dávat jako almužna, s výjimkou jeho osobního požadavku, anebo v případě společné žádosti dvou apoštolů. Ve všech takových věcech měl Ježíš ve zvyku říkat: „Buďte moudří jako hadi, ale neškodní jako holubice.“ Zdálo se, že ve všech společenských situacích bylo jeho záměrem učit trpělivosti, toleranci a odpouštění.

140:8.14 (1581.1) Rodina zaujímala centrální místo ve filozofii života Ježíše—v tomto životě i potom. Založil své učení o Bohu na rodině a současně se snažil napravit tendenci židů k přílišnému uctívání předků. Povýšil rodinný život na nejvyšší povinnost člověka, ale dal najevo, že rodinné vztahy nesmí překážet náboženským závazkům. Upozornil na skutečnost, že rodina je světská instituce; že nepřežívá smrt. Ježíš neváhal vzdát se své rodiny, když rodina se postavila proti vůli Otce. On učil novému a většímu bratrství lidí—synů Božích. V době Ježíše byly rozvodové praktiky v Palestině a v celém římském impériu velmi uvolněné. On opakovaně odmítal stanovit zákony, regulující manželství a rozvod, ale mnoho raných následovníků Ježíše mělo silně vyhraněné názory na rozvod a neváhalo je jemu připsat. Všichni autoři Nového Zákona se drželi těchto přísnějších a progresivnějších pohledů na rozvod, kromě Jana Marka.

140:8.15 (1581.2) 4. Postoj k ekonomickým otázkám. Ježíš pracoval, žil a obchodoval v takovém světě, do jakého přišel. On nebyl ekonomickým reformátorem, ačkoliv často upozorňoval na nespravedlnost nerovnoměrného rozdělování bohatství. Ale nenabídl žádná řešení pro nápravu tohoto problému. Vysvětlil těmto třem apoštolům, že i když jeho apoštolové nemají vlastnit majetek, on nekáže proti bohatství a majetku, pouze proti jeho nerovnoměrnému a nespravedlivému rozložení. Uznával potřebu sociální spravedlnosti a pracovní čestnosti, ale nenabídl žádná pravidla pro jejich dosažení.

140:8.16 (1581.3) Ježíš nikdy neučil své následovníky, aby se vyvarovali držení pozemského majetku, vyžadoval to pouze po svých dvanácti apoštolech. Lukáš, lékař, silně věřil v sociální rovnost a udělal hodně proto, aby vyložil výroky Ježíše v souladu se svými osobními názory. Ježíš nikdy osobně nenařídil svým následovníkům přijmout komunitní způsob života; on nikdy nic takového neprohlásil.

140:8.17 (1581.4) Ježíš často varoval své posluchače před chamtivostí, tvrdíc, že “štěstí člověka nespočívá v hojnosti jeho materiálního majetku.“ Neustále zdůrazňoval: „Co získá člověk, jestli ovládne celý svět a ztratí svoji duši?“ On vůbec neútočil přímo proti vlastnictví majetku, ale tvrdil, že v aspektu věčnosti jsou podstatné a nejdůležitější duchovní hodnoty. Ve svých pozdějších učeních se snažil napravit mnoho chybných urantijských pohledů na život vypravováním početných podobenstvích, která představil během své veřejné služby. Ježíš nikdy nezamýšlel zformulovat ekonomické teorie; velmi dobře věděl, že každá éra musí vyvinout své vlastní nápravné metody pro vyřešení soudobých problémů. A kdyby Ježíš byl na zemi dnes a žil život v těle, byl by velkým zklamáním pro většinu dobrých mužů a žen kvůli prostému důvodu, že by se nevyjadřoval k současným politickým, sociálním a ekonomickým otázkám. Zůstal by velkolepě nad tím a současně by učil jak zdokonalit váš vnitřní duchovní život tak, abyste se stali mnohokrát více schopnějšími řešit vaše čistě lidské problémy.

140:8.18 (1581.5) Ježíš by chtěl udělat všechny lidi podobnými Bohu a potom odejít stranou a s pochopením přihlížet tomu, jak tito synové Boží řeší své vlastní politické, sociální a ekonomické problémy. On neodsuzoval bohatství, ale to, co bohatství dělá s většinou jeho ctitelů. Toto čtvrteční odpoledne Ježíš poprvé řekl svým druhů, že „větším požehnáním je dávat, nežli dostávat.“

140:8.19 (1581.6) 5. Osobní náboženství. Tak, jako apoštolové, tak i vy byste lépe porozuměli učení Ježíše skrze jeho život. On prožil na Urantii dokonalý život a jeho unikátní učení je možno pochopit pouze v tom případě, když tento život je představen v jeho bezprostředním prostředí. Je to jeho život a ne jeho lekce dvanácti apoštolům, nebo jeho kázání davům, který pomůže nejlépe při odhalování božského charakteru Otce a jeho láskyplné osobnosti.

140:8.20 (1582.1) Ježíš nekritizoval učení hebrejských proroků, nebo řeckých moralistů. Učitel uznával mnoho dobrých věcí, které tito velcí učitelé zastupovali, ale on přišel dolů na zem učit něco navíc—„dobrovolné podrobení se vůle člověka vůli Boha.“ Ježíš nechtěl vytvořit jenom pobožného člověka, smrtelníka, zabývajícího se výhradně zbožnými pocity a aktivovaného pouze duchovními impulsy. Kdybyste se na něho jen jednou podívali, věděli byste, že Ježíš byl věcný člověk s velkou znalostí tohoto světa. Učení Ježíše v tomto ohledu byla zcela naprosto překroucena a značně zkreslena během uplynulých staletích křesťanské éry; máte také překroucené představy o mírnosti Učitele a jeho pokoře. Je zřejmé, že Ježíš ve svém životě usiloval o povznesený pocit vlastní důstojnosti. On pouze radil člověku, že když je pokorný, může se stát opravdově povzneseným; o co on opravdu usiloval, byla opravdová pokora k Bohu. Velký význam kladl na upřímnost—čisté srdce. Spolehlivost byla v jeho pohledu hlavní ctností charakteru, zatímco odvaha byla samotným srdcem jeho učeních. „Nebojte se“ bylo jeho hlavním heslem a trpělivá vytrvalost jeho ideálem silného charakteru. Učení Ježíše vytvářejí náboženství odvahy, statečnosti a hrdinství. A to je právě to, proč si vybral za své osobní zástupce dvanáct obyčejných mužů, z nichž většina byli drsní, silní a odvážní rybáři.

140:8.21 (1582.2) Ježíš se téměř vůbec nevyjadřoval ke společenským neřestem své doby; zřídkakdy se zmínil o morálních přestupcích. On byl pozitivním učitelem opravdové mravnosti. Záměrně nepoužíval negativní způsob udělování pokynů; nechtěl inzerovat zlo. Nebyl ani morálním reformátorem. On dobře věděl a také tak učil své apoštoly, že smyslové pohnutky člověka nejsou potlačeny ani náboženským pokáráním, nebo právními zákazy. Jeho několik veřejných odsouzeních bylo převážně směřováno proti pýše, krutosti, utlačování a pokrytectví.

140:8.22 (1582.3) Na rozdíl od Jana, Ježíš ani silně neodsoudil farizejce. Věděl, že mnoho zákoníků a farizejců bylo ve svých srdcích čestnými lidmi; on rozuměl jejich zotročujícímu područí náboženských tradic. Ježíš kladl velký důraz na to, aby se „nejdříve vyléčil strom.“ Na tři apoštoly udělal velký dojem tím, že oceňoval celý život, nejenom pouze několik mimořádných ctností.

140:8.23 (1582.4) Hlavní věc, kterou si Jan odnesl z tohoto dne učení, bylo to, že podstata náboženství Ježíše spočívala v dosažení soucitného charakteru a vytvoření osobnosti, snažící se vykonávat vůli nebeského Otce.

140:8.24 (1582.5) Petr pochopil tu myšlenku, že evangelium, které se chystali hlásat, je vlastně novým začátkem pro celé lidstvo. Později přenesl tento svůj dojem na Pavla, který z toho zformuloval svoji doktrínu o Kristu jako o „druhém Adamovi.“

140:8.25 (1582.6) Jakub přijal vzrušující pravdu o tom, že Ježíš si přeje, aby jeho pozemské děti žily tak, jako by byly občany dokončeného nebeského království.

140:8.26 (1582.7) Ježíš věděl, že lidé jsou rozdílní a tomu učil své apoštoly. Neustále je nabádal, aby se nesnažili formovat učedníky a věřící do nějaké dané šablony. Snažil se dát každé duši možnost vyvíjet se svým způsobem, měnit se v dokonalejšího a odlišného jedince před Bohem. V odpověď na jednu z mnoha Petrových otázek, Učitel řekl: „Já chci osvobodit lidi, aby mohli začít, podobně jako malé děti, nový a lepší život.“ Ježíš vždy tvrdil, že opravdová dobrota musí být nevědomá—když člověk dává milodar, jeho levá ruka neví, co dělá pravá.

140:8.27 (1583.1) Toto odpoledne byli tři apoštolové ohromeni, když si uvědomili, že náboženství jejich Učitele nebere v úvahu duchovní sebeanalýzu. Všechna náboženství, před Ježíšem a i po něm, dokonce i křesťanství, důkladně pečují o svědomitou sebeanalýzu. Ale to neplatí o náboženství Ježíše Nazaretského. Ježíšova filozofie života je bez náboženské introspekce. Syn tesaře nikdy neučil vytváření charakteru; on učil růstu charakteru, hlásajíc, že království nebeské je jako hořčičné semeno. Ale Ježíš neřekl nic, co by zavrhovalo sebeanalýzu jako prevenci před ješitným sobectvím.

140:8.28 (1583.2) Právo vejít do království je podmíněno vírou, osobním přesvědčením. Cena za setrvání v progresivním vzestupu království je drahocenná perla za to, že mu člověk prodá všechno, co má.

140:8.29 (1583.3) Učení Ježíše je náboženstvím pro každého, nejenom pro slabé a otroky. Jeho náboženství se nikdy (za jeho života) nevykrystalizovalo do vír a teologických zákonů; nezanechal za sebou jediný napsaný řádek. Jeho život a učení zanechaly vesmíru inspirující a idealistické dědictví, použitelné pro duchovní vedení a morální výchovu ve všech epochách a na všech světech. A i dnes Ježíšovo učení stojí stranou od všech náboženstvích jako takových, ačkoliv je živou nadějí pro každé z nich.

140:8.30 (1583.4) Ježíš neučil své apoštoly tomu, že náboženství je jediným úkolem člověka na zemi; to byla židovská představa o službě Bohu. Ale trval na tom, aby náboženství bylo výhradní činností dvanácti apoštolů. Ježíš neučil ničemu, co by odrazovalo jeho věřící od provozování opravdové kultury; on pouze neměl vysoké mínění o tradičních náboženských školách Jerusalemu. On byl velkomyslný, šlechetný, vzdělaný a tolerantní. V jeho filozofii čestného života nebylo místo pro okázalou zbožnost.

140:8.31 (1583.5) Učitel nenabídl žádná řešení pro nenáboženské problémy své doby a ani pro následující epochy. Ježíš chtěl rozvinout duchovní vnímání věčných realit a podnítit zájem o osobitý život; zabýval se výlučně zásadními a trvalými duchovními potřebami lidské rasy. Odkryl dobro, rovné Bohu. Povýšil lásku—pravdu, krásu a dobro—na božský ideál a věčnou realitu.

140:8.32 (1583.6) Učitel přišel, aby vytvořil v člověku nový duch, novou vůli—poskytnout novou schopnost znát pravdu, zažívat soucit a volit dobro—chtít být v harmonii s vůlí Boha a mít věčnou snahu stát se dokonalým, dokonce tak dokonalým, jak dokonalým je nebeský Otec.

9. Den duchovního posvěcení

140:9.1 (1583.7) Následují sobotu věnoval Ježíš svým apoštolům.Vrátili se znovu do hor, kde je předtím zasvětil jejich novému poslání. A tam, po dlouhém a nádherně dojemném osobním povzbuzujícím poselství, přistoupil ke slavnostnímu úkonu—duchovnímu vysvěcení dvanácti apoštolů. V tuto sobotu odpoledne Ježíš shromáždil apoštoly kolem sebe na úpatí hory a předal je do rukou svého nebeského Otce připřípravě na ten den, kdy je bude nucen zanechat samotné na světě. Při této příležitosti nedošlo k žádnému učení, pouze se přátelsky povídalo.

140:9.2 (1584.1) Ježíš si připomněl mnohé hlavní rysy ze svého kázání při zasvěcování apoštolů, které pronesl na tomto stejném místě a začal je po jednom volat k sobě a přikázal jim jít do světa jako jeho zástupci. Učitelův příkaz, vydaný při duchovním vysvěcení, zněl: „Jděte do světa a hlásejte radostné zprávy o království. Osvobozujte duchovní zajatce, utěšujte sklíčené a pomáhejte trpícím. Bohatě jste dostali, bohatě dávejte.“

140:9.3 (1584.2) Ježíš jim radil, aby si sebou nebrali peníze a ani náhradní oblečení a řekl: „Ten, kdo pracuje, zaslouží své živobytí.“ A na závěr řekl: „Pohleďte, posílám vás jako ovce mezi vlky; buďte proto moudří jako hadi, ale neškodní jako holubice.“ Ale mějte se na pozoru, protože vaši nepřátelé vás předvedou před jejich soudy a v synagogách vás budou přísně kritizovat. Budete předvoláni před vladaře a vládce, protože věříte v toto evangelium a vaše výpovědi budou svědectvím o mně. A když vás povedou k soudu, nebuďte plni úzkosti co budete říkat, poněvadž duch mého Otce ve vás pobývá a v takových chvílích bude mluvit skrze vás. Někteří z vás budou zabiti a předtím, než ustanovíte království na zemi, budete kvůli tomuto evangeliu nenáviděni mnoha lidmi; ale nemějte strach; já budu s vámi a můj duch půjde před vámi do celého světa. A přítomnost mého Otce bude zůstávat ve vás, když nejdříve půjdete k židům a potom k jinověrcům.“

140:9.4 (1584.3) A když sestoupili s hory, vrátili se zpět do domu Zebedea.

10. Večer po posvěcení

140:10.1 (1584.4) Ten večer Ježíš vyučoval v domě, protože začalo pršet. Hovořil dlouho, snažíc se vysvětlit apoštolům, čím musí být, ne to, co mají dělat. Oni znali jenom takové náboženství, které předepisovalo dělat určité věci pro dosažení čestnosti—spasení. Ale Ježíš zdůrazňoval: „V království musíte být čestní, abyste dělali svoji práci.“ Mnohokrát jim opakoval: „Buďte dokonalými tak, jak dokonalý je váš nebeský Otec.“ Neustále vysvětloval svým zmateným apoštolům, že spasení, které on přišel dát světu, je dosažitelné jenom pro věřícího člověka—pouze skrze prostou a upřímnou víru. Ježíš řekl: „Jan prosazoval znovuzrození pokáním, lítostí nad starým způsobem života. Vy se chystáte hlásat znovuzrození přátelstvím s Bohem. Kažte pokání těm, kteří mají potřebu takového učení, ale těm, kteří již upřímně hledají vchod do království, otevřete dveře dokořán a vybídněte je ke vstupu do radostného přátelství synů Božích.“ Ale byl to těžký úkol přesvědčit tyto galilejské rybáře o tom, že v království nutnost být čestným skrze víru musí předcházet konání spravedlnosti v každodenním životě pozemských smrtelníků.

140:10.2 (1584.5) Další velkou překážkou při učení dvanácti apoštolů byla jejich tendence přebírat vysoké idealistické a duchovní principy náboženské pravdy a přeměňovat je do konkrétních pravidel osobního chování. Ježíš jim představil krásného ducha, který vyjadřuje postoj duše, ale oni neustále přenášeli takové učení do pravidel osobního chování. Mnohokrát, když se snažili zapamatovat si to, co Učitel řekl, bylo téměř jisté, že zapomenou na to, co neřekl. Ale pomalu vstřebávali jeho učení, protože Ježíš byl vším tím, čemu je učil. To, co nedokázali získat z jeho verbální výuky, to postupně nabyli díky tomu, že s ním žili.

140:10.3 (1585.1) Apoštolové neviděli to, že jejich Učitel žil životem, který byl duchovní inspirací pro každou bytost, každé epochy a na každém světě rozsáhlého vesmíru. Přestože jim Ježíš čas od času o tom říkal, apoštolové nepochopili tu ideu, že tato jeho práce na tomto světě je také určena pro všechny ostatní světy jeho rozlehlého tvoření. Ježíš žil svůj život na Urantii ne proto, aby dal osobní příklad smrtelného života mužům a ženám tohoto světa, ale aby vytvořil vysoký duchovní a inspirující ideál pro všechny smrtelné bytosti na všech světech.

140:10.4 (1585.2) V ten stejný večer se Tomáš Ježíše zeptal: „Učiteli, ty říkáš, že se musíme stát malými dětmi předtím, než můžeme vejít do království Otce a současně nás varuješ, abychom se nedali oklamat falešnými proroky, nebo abychom nebyli vinni tím, že budeme házet naše perly sviním. Já jsem teď opravdu upřímně zmaten. Nerozumím tvému učení.“ Ježíš Tomášovi odpověděl: „Jak dlouho to ještě s vámi vydržím! Stále trváte na tom, aby všechno co učím bylo doslovné. Když po vás chci, abyste se stali malými dětmi jako cenu za vstup do království, nemyslím tím, že se dáte snadno oklamat—hloupě uvěřit—ani rychle důvěřovat příjemným cizím lidem. To, co já po vás žádám, abyste si z tohoto názorného příkladu odvodili, je vztah dítěte a otce. Ty jsi dítě a to je království tvého Otce, do kterého se snažíš vstoupit. Mezi každým normálním dítětem a jeho otcem je přirozený cit, který zajišťuje chápající a láskyplný vztah a který navždy vylučuje jakékoliv sklony dohadovat se o lásce a soucitu Otce. A evangelium, které se chystáte hlásat, je o spasení, vyrůstajícím z víry uskutečnění tohoto stejného a věčného vztahu dítěte a otce.“

140:10.5 (1585.3) Charakteristickým rysem Ježíšova učení bylo to, že mravnost jeho filozofie vycházela z osobního vztahu jedince s Bohem—tento samý vztah dítě-otec. Ježíš kladl důraz na jedince, ne na rasu či národ. Při večeři Ježíš vysvětloval Matoušovi, že mravnost jakéhokoliv jednání je určena motivem jedince. Mravnost Ježíše byla vždy pozitivní. Ježíšem nově zformulované zlaté pravidlo vyžaduje aktivní společenský styk; staršímu negativnímu pravidlu bylo možno se podřídit v izolaci. Ježíš zbavil mravnost všech pravidel a obřadů a povýšil ji do vznešených úrovní duchovního myšlení a opravdově čestného života.

140:10.6 (1585.4) Toto nové náboženství Ježíše nepostrádalo praktický smysl, ale jakákoliv praktická politická, sociální či ekonomická hodnota objevena v jeho učení je přirozeným výsledkem této vnitřní zkušenosti duše, která se projevuje duchovními plody v dobrovolné každodenní službě, svědčící o opravdové osobní náboženské zkušenosti.

140:10.7 (1585.5) Když Ježíš skončil rozhovor s Matoušem, Šimon Zélóta se zeptal: „Ale, Učiteli, jsou všichni lidé syny Božími?“ A Ježíš odpověděl: „Ano, Šimone, všichni lidé jsou syny Boha a to je ta radostná zpráva, kterou budete hlásat.“ Ale apoštolové nebyli schopni pochopit takové učení; toto oznámení bylo nové, zvláštní a překvapující. Právě kvůli svému přání vnutit tuto pravdu apoštolům učil Ježíš své následovníky jednat se všemi lidmi jako se svými bratry.

140:10.8 (1585.6) V odpověď na otázku Ondřeje vyjasnil Ježíš, že mravnost jeho učení je neoddělitelná od náboženství jeho života. Učil mravnosti, nevycházející z podstaty člověka, ale ze vztahu člověka k Bohu.

140:10.9 (1585.7) Jan se Ježíše zeptal: „Učiteli, co je to království nebeské?“ A Ježíš odpověděl: „Království nebeské je založeno na třech zásadních faktech: zaprvé, uznání faktu nadvlády Boha; za druhé, víra v pravdu synovstva s Bohem; a za třetí, víra v účinnost nejvyšší lidské touhy vykonávat vůli Boha—být jako Bůh. A toto je ta radostná zpráva evangelia: že skrze víru může mít každý smrtelník všechny tyto nezbytné náležitosti pro spasení.“

140:10.10 (1586.1) A nyní týden čekání byl u konce a apoštolové se připravili na zítřejší cestu do Jerusalema.