Kniha Urantia

Kapitola 145

Čtyři významné dny v Kafarnaumu

145:0.1 (1628.1) JEŽÍŠ a apoštolové dorazili do Kafarnaumu večer v úterý 13. ledna. Jako obvykle si zřídili svoje hlavní stanoviště v domě Zebedea v Betsaidě. Nyní, když byl Jan Křtitel popraven, Ježíš se chystal zahájit první otevřené putování po Galileji s veřejným kázáním. Zpráva o příchodu Ježíše se velmi rychle roznesla po městě a následujícího dne brzy ráno Marie, matka Ježíše, se chvatně vydala do Nazaretu navštívit svého syna Josefa.

145:0.2 (1628.2) Ježíš strávil středu, čtvrtek a pátek v domě Zebedea, připravujíc své apoštoly na jejich první velké putování s kázáním na veřejnosti. Také přijal a poučil mnoho upřímných tazatelů a to jak jednotlivce, tak i skupiny. Prostřednictvím Ondřeje si sjednal vystoupení v synagoze na tuto nastávající sobotu.

145:0.3 (1628.3) Pozdě v pátek večer Ježíše tajně navštívila jeho nejmladší sestra Rút. Strávili spolu téměř celou hodinu na zakotvené lodi v krátké vzdálenosti od břehu. Žádný člověk, kromě Jana Zebedea, se o tomto setkání nikdy nedověděl a jemu bylo přikázáno, aby to nikomu neřekl. Rút byla jediným členem Ježíšovy rodiny, která pevně a neochvějně věřila v božskost jeho pozemské mise od doby probuzení jejího duchovního vnímání a po celou dobu jeho na události bohatou službu, smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení; a když nakonec odešla na jiné světy, odešla s tím, že nikdy nepochybovala o nadpřirozeném charakteru mise svého bratra v těle. Ze všech členů Ježíšovy rodiny nejmladší Rút byla jeho hlavním utěšovatelem po celou dobu těžkých zkoušek, jeho soudu, zavržení a ukřižování.

1. Chytání ryb

145:1.1 (1628.4) V pátek ráno toho stejného týdne, když Ježíš učil na břehu, se lidé k němu natlačili tak, že se dostal až na samý okraj a proto dal znamení rybářům na nedalekém člunu, aby mu pomohli. Vstoupil na člun a na něm pokračoval v kázání shromážděnému davu přes dvě hodiny. Tento člun se jmenoval „Šimon“; dříve patřila tato rybářská loď Šimonu Petrovi a postavil ji Ježíš svýma vlastníma rukama. V to ráno byl v člunu David Zebedeus a dva jeho druhové, kteří se právě vraceli ke břehu z neúspěšného nočního rybolovu. Právě čistili a spravovali své sítě, když na ně Ježíš zavolal, aby mu pomohli.

145:1.2 (1628.5) Když Ježíš skončil své učení, řekl Davidovi: „Jelikož vaše pomoc mně vás zdržela, tak já vám nyní pomohu s vaší prací. Pojďme rybařit, odplujme dál od břehu a spusťte do hloubky vaše sítě“. Ale Šimon, jeden z pomocníků Davida, odpověděl: „Učiteli, to je marné. Snažili jsme se celou noc a nic jsme nechytili; nicméně, uděláme to, co nám říkáš, vyplujeme a spustíme sítě“. A Šimon souhlasil následovat pokynů Ježíše kvůli gestům svého kapitána, Davida. Když dopluli na místo, které jim ukázal Ježíš, spustili své sítě a měli takový úlovek ryb, že měli tak velký strach, aby se jim sítě neprotrhly, takže signalizovali svým druhům na břehu, aby jim připluli na pomoc. Když naplnili všechny tři čluny rybami tak, že se téměř potápěly, tento Šimon poklekl k Ježíšovým nohám a řekl: „Odstup ode mne, Učiteli, poněvadž já jsem hříšník“. Šimon a všichni účastníci této příhody byli ohromeni takovým úlovkem ryb. Od toho dne David Zebedeus, tento Šimon a jejich druhové opustili své sítě a následovali Ježíše.

145:1.3 (1629.1) Ale v tomto úlovku ryb nebylo v žádném případě nic zázračného. Ježíš byl bedlivým pozorovatelem přírody; byl zkušeným rybářem a znal zvyky ryb v Galilejském moři. V tomto případě pouze nasměroval rybáře na místo, kde se ryby v tento denní čas obvykle nacházely. Ale stoupenci Ježíše to však provždy považovali za zázrak.

2. Odpoledne v synagoze

145:2.1 (1629.2) Příští den, v sobotu při odpolední bohoslužbě v synagoze, Ježíš vystoupil s kázáním na téma „Vůle nebeského Otce“. Ráno Šimon Petr kázal o „Království“. Ve čtvrtek večer učil v synagoze Ondřej a předmětem jeho přednášky byla „Nová cesta.“ V tu dobu v Kafarnaumu věřilo v Ježíše nejvíce lidí, než v kterémkoli jiném městě na zemi.

145:2.2 (1629.3) Při svém vystoupení v synagoze tu sobotu odpoledne Ježíš nejprve, jak bylo zvykem, vybral stať ze zákona a přečetl z Knihy Exodus: „Sloužit budete Hospodinu, vašemu Bohu a on požehná váš chléb a vaši vodu a zbaví vás všech nemocí.“ Druhý text vybral z proroků a přečetl z Izajáše: „Povstaň a sviť, poněvadž tvé světlo přišlo a sláva Hospodina září nad tebou. Tma může pokrývat zemi a hluboká tma národy, ale duch Hospodina vystoupí nad tebe a božská sláva bude viděna s tebou. Také jinověrci přijdou k tomuto světlu a mnoho velkých myslí se odevzdá záři tohoto světla.“

145:2.3 (1629.4) Ježíš chtěl ve svém kázání objasnit tu skutečnost, že náboženství je osobní zkušeností. Mezi jiným, Učitel řekl:

145:2.4 (1629.5) „Vy dobře víte, že laskavý otec miluje svoji rodinu jako jeden celek a pohlíží na ni jako na skupinu kvůli svým silným citům pro každého jednotlivého člena své rodiny. Nemusíte již přistupovat k nebeskému Otci jako děti Izraele, ale jako děti Boží. Jako skupina jste opravdu děti Izraele, ale jako jednotlivci, každý z vás je dítě Boží. Já jsem nepřišel proto, abych odhalil Otce dětem Izraele, ale proto, abych přinesl toto poznání Boha a odhalení jeho lásky a milosrdenství individuálnímu věřícímu jako opravdovou osobní zkušenost. Všichni prorokové učili, že Jahve se stará o svůj národ, že Bůh miluje Izrael. Ale já jsem přišel mezi vás, abych prohlásil větší pravdu, tu pravdu, kterou mnoho pozdějších proroků také pochopilo; že Bůh miluje každého─každého z vás─jako jedince. Po dobu všech těchto generací vaše náboženství bylo národní, čili rasové; a nyní jsem přišel já, abych vám dal osobní náboženství.

145:2.5 (1630.1) Ale ani toto není nová idea. Mnoho z vás, duchovně vnímajících, zná tuto pravdu, poněvadž někteří prorokové vás poučili. Nečetli jste ve Svatých Spisech v proroku Jeremjáši, kde říká: „V ty dny již nebudou říkat, že otcové jedli kyselé hrozny a děti měli pachuť po kyselém. Každý člověk umře za své vlastní hříchy; pachuť bude mít každý člověk, který jí kyselé hrozny. Pohleďte, přijdou dny, kdy udělám novou smlouvu se svým národem─ne takovou, jakou jsem uzavřel s jejich otci, když jsem je vyvedl ze země Egyptské, ale v souladu s novou cestou. Také zapíši můj zákon do jejich srdcí. Já budu jejich Bohem a oni mým národem. V ty dny se již nebude ptát bratr bratra, znáš Hospodina? Ne! Protože všichni mne budou znát osobně, od nejmenších po největší.“

145:2.6 (1630.2) Nečetli jste tyto sliby? Nevěříte ve Svaté Spisy? Nevidíte, že slova proroka jsou naplněna v tom, co vidíte dnes? A nevybízel vás Jeremjáš k tomu, abyste náboženství udělali záležitostí srdce, vytvořit si osobní vztah s Bohem? Neřekl vám prorok, že Bůh nebeský pronikne do každého srdce? A nebyli jste varováni, že lidské srdce je zrádné ze všeho nejvíc a často je krajně hanebné?

145:2.7 (1630.3) Nečetli jste také to místo, kde Ezechiel učí již vaše otce, že náboženství se musí stát realitou ve vaší osobní zkušenosti? Nebudete již déle používat přísloví, které říká: „Otcové jedli kyselé hrozny a děti měli pachuť po kyselém.“ „Jakože jsem živ“, říká Pán Bůh, „viďte všechny duše jako moje; jako duše otce, tak i duše syna. Pouze ta duše, která hřeší, zemře.“ A potom Ezechiel předpověděl tento den, když řekl ve jménu Boha: „A dám vám také nové srdce a vložím do vás nového ducha“.

145:2.8 (1630.4) Nemusíte se již bát, že Bůh potrestá národ za hřích jednotlivce; a také nebeský Otec nepotrestá jedno ze svých věřících dětí za hříchy národa, ačkoliv jednotlivý člen jakékoliv rodiny musí často snášet materiální důsledky rodinných chyb a skupinových proviněních. Neuvědomujete si, že naděje v lepší národ─nebo v lepší svět─je svázána s vývojem a osvícením jednotlivce?“

145:2.9 (1630.5) Potom Učitel mluvil o přání nebeského Otce, aby jeho pozemské děti, po poznání této duchovní svobody, zahájily ten věčný vzestup k Ráji, který spočívá ve vědomé reakci tvora na božské pobízení v něm pobývajícího ducha: najdi Tvořitele, poznej Boha a usiluj o to, abys byl jako on.

145:2.10 (1630.6) Apoštolům toto kázání velmi pomohlo. Každý z nich si plněji uvědomil, že evangelium království je poselstvím, určeným pro jednotlivce, ne pro národ.

145:2.11 (1630.7) I když obyvatelé Kafarnaumu byli obeznámeni s učením Ježíše, byli ohromeni tímto sobotním kázáním. On opravdu učil jako člověk, mající oprávnění a ne jako zákoníci.

145:2.12 (1630.8) Právě ve chvíli, kdy Ježíš ukončil svoji řeč, jeden mladý muž ve shromáždění, kterého Ježíšova slova velmi znepokojila, dostal silný epileptický záchvat a hlasitě naříkal. Když záchvat skončil a přicházel k vědomí, začal v mrákotném stavu mluvit: „Co my máme s tebou společného, Ježíši Nazaretský? Jsi ty ten svatý Bůh? Přišel jsi nás zničit?“ Ježíš dal lidem znamení, aby se uklidnili, vzal mladého muže za ruku a řekl: „Probuď se─a mladík okamžitě přišel k sobě.

145:2.13 (1631.1) Tento mládenec nebyl posedlý nečistým duchem, nebo démonem; trpěl obyčejnou epilepsií. Ale vštěpovali mu, že jeho choroba je způsobena zlým duchem, který ho ovládá. On tomu uvěřil a proto se podle toho choval ve všem co říkal, nebo si myslel o své chorobě. Všichni lidé věřili, že takové jevy jsou přímými důsledky přítomnosti nečistých duchů. Proto věřili, že Ježíš vyhnal z tohoto člověka démona. Ale Ježíš v daném případě nevyléčil jeho epilepsii. To se stalo až později odpoledne toho dne, že tento člověk byl skutečně vyléčen. Dlouho po Pentekosté apoštol Jan, který byl posledním, kdo psal o Ježíšových činech, se vyhnul veškerým zmínkám o těchto takzvaných „vyháněních ďáblů“ a to udělal proto, že takové případy posedlostí démonem se již nikdy po Pentekosté nestaly.

145:2.14 (1631.2) V důsledku této všední příhody se rychle roznesla zpráva po celém Kafarnaumu, že Ježíš vyhnal z člověka démona a zázračně ho vyléčil v synagoze na závěr svého odpoledního kázání. Sobota byla vhodný čas pro rychlé a působivé šíření takové poplašné fámy. Tato zpráva se donesla také do všech menších osad kolem Kafarnaumu a mnoho lidí ji uvěřilo.

145:2.15 (1631.3) Vaření a domácí práce ve velkém domě Zebedea, kde Ježíš a dvanáct apoštolů měli své hlavní stanoviště, byly z největší části vykonávány manželkou Šimona Petra a její matkou. Petrův dům byl nedaleko od domu Zebedea a Ježíš se svými přáteli se tam zastavil na cestě ze synagogy, protože matka Petrovy ženy již několik dní stonala se zimnicí a měla horečky. A teď náhodou, když Ježíš stál nad touto nemocnou ženou, držíc její ruku, hladíc její čelo a říkajíc jí slova útěchy a povzbuzení, ji horečka opustila. Ježíš neměl ještě čas vysvětlit svým apoštolům, že se v synagoze nestal žádný zázrak a s touto tak čerstvou příhodou a tak živou v jejich myslích a vzpomínajíc na vodu a víno v Káně použili tuto náhodu jako další zázrak a několik z nich běželo ven roznést tyto nové zprávy po celém městě.

145:2.16 (1631.4) Amatha, Petrova tchýně, měla malarickou horečku. V tu chvíli nebyla Ježíšem zázračně vyléčena. Bylo tomu až za několik hodin později po západu slunce, kdy byla vyléčena ve spojení s pozoruhodnou událostí, která se stala v zahrádce před domem Zebedea.

145:2.17 (1631.5) A všechno toto jsou typické případy, kdy zázraky hledající generace a zázraky chtiví lidé spolehlivě využijí všechny takové náhody jako záminky pro oznámení, že Ježíš udělal další zázrak.

3. Léčení při západu slunce

145:3.1 (1631.6) V době, kdy se Ježíš a jeho apoštolové chystali zasednout k večeři ke konci této rušné soboty, celý Kafarnaum a jeho okolí bylo posedlé tímto domnělým zázračným léčením; a všichni nemocní či postižení se chystali jít za Ježíšem, anebo se tam chtěli nechat donést svými přáteli hned po západu slunce. Podle židovského učení nebylo během svatých sobotních hodin dovoleno ani vyhledat léčitelskou pomoc.

145:3.2 (1632.1) Proto, jakmile slunce zapadlo za horizont, mnoho nemocných mužů, žen a dětí se vydalo na cestu k domu Zebedea v Betsaidě. Jeden člověk vyšel se svojí ochrnutou dcerou v okamžiku, kdy slunce zapadlo za dům jeho souseda.

145:3.3 (1632.2) Události celého dne vedly k tomuto neobyčejnému výjevu po západu slunce. Také úryvek, který Ježíš použil při svém odpoledním kázání naznačil, že nemoci budou vypuzeny; a Ježíš to vyslovil s takovou nebývalou mocí a autoritou! Jeho poselství bylo tak přesvědčivé! I když se neobracel na lidské autority, mluvil přímo do vědomí a duší lidí. Ačkoliv se vyhnul logice, poznámkám o zákoně či hlubokomyslným výrokům, obrátil se se silnou, přímou, jasnou a osobní výzvou k srdcím svých posluchačů.

145:3.4 (1632.3) Tato sobota byla velkým dnem v pozemském životě Ježíše, ano i v životě vesmíru. Malé židovské město Kafarnaum se stalo pro celý lokální vesmír skutečným hlavním městem Nebadonu. Hrstka židů v kafarnaumské synagoze nebyla jedinými bytostmi, které slyšely ten významný závěr Ježíšova kázání: „Nenávist je stín strachu; pomsta je maska zbabělosti.“ Také nemohli jeho posluchači zapomenout jeho blahoslovená slova: „Člověk je syn Boha a ne dítě ďábla.“

145:3.5 (1632.4) Brzy po západu slunce, kdy Ježíš a apoštolové ještě seděli po večeři kolem stolu, Petrova žena uslyšela hlasy na zahrádce před domem a vyšla ven se podívat co se tam děje. Venku uviděla shromažďující se velkou skupinu nemocných lidí a cesta z Kafarnaumu byla přeplněná dalšími, kteří přicházeli v naději na vyléčení z rukou Ježíše. Po spatření tohoto výjevu šla ihned informovat svého manžela a ten to řekl Ježíšovi.

145:3.6 (1632.5) Když Ježíš vyšel ze dveří Zebedeova domu, jeho zraku se naskytl pohled na velké množství postižených a trpících lidí. Díval se na téměř tisíc nemocných a churavějících lidských bytostí; přinejmenším to byl počet lidí, shromážděných přímo před ním. Ne všichni z nich byli nemocní; někteří přišli, pomáhajíc svým milovaným v jejich snaze vyléčit se.

145:3.7 (1632.6) Pohled na tyto churavějící smrtelníky─muže, ženy a děti, trpících ve značné míře v důsledku pochybeních a přečinů jeho vlastních důvěryhodných Synů vesmírné správy, zvláštním způsobem zasáhl lidské srdce Ježíše a probudil v tomto laskavém Synu Tvořiteli božský soucit. Ale Ježíš dobře věděl, že nemůže nikdy vybudovat trvalé duchovní hnutí na základě výhradně materiálních zázraků. Byl důsledně zásadový v tom, že se vyhýbal projevům svých výsad tvořitele. Od Káně se při jeho vyučovacích vystoupeních nestalo nic nadpřirozeného, nebo zázračného; nicméně, tento dav nemocných lidí pohnul jeho soucitným srdcem a silně zapůsobil na jeho ušlechtilé city.

145:3.8 (1632.7) Z davu se ozval hlas: „Učiteli, vyslov slovo, vrať nám naše zdraví, vyléč naše choroby a spas naše duše.“ Sotvaže tato slova byla vyslovena, obrovská družina serafů, fyzických kontrolorů, Nositelů Života a midbytostí, která neustále doprovázela tohoto převtěleného Tvořitele vesmíru, se připravila jednat tvořivou silou v případě signálu od jejich Vládce. Toto byl jeden z těch momentů v pozemském životě Ježíše, kdy božská moudrost a lidský soucit se natolik propojily v rozhodování Syna Člověka, že ten se obrátil pro pomoc k vůli svého Otce.

145:3.9 (1632.8) Když Petr prosil Učitele, aby vyhověl jejich volání o pomoc, Ježíš, hledíc na dav churavějících, odpověděl: „Já jsem přišel na tento svět odhalit Otce a ustanovit království. Za tímto účelem jsem do této chvíle žil svůj život. Pakliže to bude vůle Jeho, který mne poslal a nebude to v rozporu s mojí oddaností hlásat evangelium nebeského království, chci vidět mé děti zdravé─a─“ pak se další Ježíšova slova ztratila ve vřavě.

145:3.10 (1633.1) Ježíš přenesl odpovědnost rozhodnutí o tomto vyléčení na svého Otce. Očividně vůle Otce neměla žádnou námitku, poněvadž sotva slova Ježíše byla vyslovena, shromáždění nebeských osobností, sloužících pod vedením Ježíšova Osobního Ladiče Myšlení, zahájilo usilovnou aktivitu. Obrovská družina sestoupila mezi tento pestrý dav chorobných smrtelníků a okamžitě 683 mužů, žen a dětí bylo uzdraveno, byli zcela vyléčeni ze všech fyzických nemocí a jiných materiálních zdravotních poruch. Takový výjev nebyl na zemi nikdy viděn předtím a nikdy potom. A pro ty z nás, kteří jsme byli svědky této tvořivé vlny léčení, to byla vskutku vzrušující podívaná.

145:3.11 (1633.2) Ale ze všech bytostí, které byly ohromeny tímto náhlým a neočekávaným výlevem nadpřirozeného léčení, byl nejvíce překvapen Ježíš. V tom okamžiku, kdy jeho lidská účast a soucit byly soustředěny na před ním se rozvíjející se výlev utrpení a bolesti, zapomněl ve své lidské mysli na varování svého Osobního Ladiče, že při určitých podmínkách a některých okolnostech se stane nemožným omezit časový aspekt tvořivých výsad Syna Tvořitele. Ježíš si přál vyléčení těchto trpících smrtelníků, jestliže to nebude v rozporu s vůlí jeho Otce. Osobní Ladič Ježíše okamžitě rozhodl, že v té chvíli takový akt tvořivé energie nepřestoupí vůli Rajského Otce a tímto rozhodnutím─vzhledem k předcházejícímu vyjádřenému přání Ježíše vyléčit tyto lidi─tvořivý akt se stal faktem. To, co si přeje Syn Tvořitel a co odpovídá vůli jeho Otce, JE. V celém následujícím pozemském životě Ježíše již nikdy nedošlo k takovému masovému fyzickému vyléčení smrtelníků.

145:3.12 (1633.3) Jak se dalo očekávat, pověst o tomto vyléčení po západu slunce v Betsaidě u Kafarnaumu se roznesla po celé Galileji a Judeji a také za jejich hranice. Opět se u Heroda probudil strach a poslal pozorovatele, aby mu podávali zprávy o činnosti a učení Ježíše a zjistili, zdali se jedná o bývalého tesaře z Nazaretu, anebo z mrtvých vstanuvšího Jana Křtitele.

145:3.13 (1633.4) Především kvůli této neúmyslné demonstraci fyzického vyléčení byl Ježíš po celý zbytek svého pozemského života rovnou měrou jak lékařem, tak i kazatelem. Pravda, pokračoval ve svém učení, ale jeho osobní práce spočívala hlavně v pomáhání nemocným a trpícím, zatímco jeho apoštolové vykonávali veřejná kázání a křtění věřících.

145:3.14 (1633.5) Ale většina z těch, kteří byli příjemci božské energie, demonstrované po západu slunce ve formě nadpřirozeného či tvořivého fyzického vyléčení, neměla trvalý duchovní prospěch z tohoto neobyčejného projevu soucitu. Pouze malý počet byl opravdově povznesen touto fyzickou pomocí, ale tato úžasná erupce nadčasového tvořivého vyléčení nerozvinula v srdcích těchto lidí duchovní království.

145:3.15 (1633.6) Zázračná vyléčení, která se čas od času odehrála během mise Ježíše na zemi, nebyla součástí jeho plánu hlásání království. Byly to vedlejší důsledky pozemské přítomnosti božské bytosti, mající prakticky neomezené pravomoci tvořitele ve spojení s bezprecedentním sloučením božského milosrdenství a lidského soucitu. Ale tyto takzvané zázraky způsobily Ježíšovi hodně potíží, protože zapříčinily předpojatou narůstající publicitu a umožnily tolik nechtěnou proslulost.

4. Večer téhož dne

145:4.1 (1634.1) Během celého večera po tomto velkolepém masovém vyléčení, radující se a šťastný dav zaplavil dům Zebedea a apoštolové byli na samém vrcholu emočního nadšení. Z lidského pohledu, toto byl pravděpodobně nejvýznamnější den ze všech dnů jejich působení s Ježíšem. Nikdy předtím ani potom jejich naděje nevystoupaly do takových výšin přesvědčivého očekávání. Ježíš jim řekl jen před několika dny a když byli ještě v Samaří, že přišel čas pro hlásání království se vší silou a nyní jejich oči viděly to, co oni považovali za naplnění tohoto slibu. Byli nadšeni představou co přijde, když tento ohromující projev léčivé síly byl jen začátkem. Jejich trvající pochybnosti o božskosti Ježíše byly rozptýleny. Oni byli doslova opojeni nadšením ze svého zmateného okouzlení.

145:4.2 (1634.2) Ale, když se začali rozhlížet po Ježíšovi, nemohli ho najít. Učitel byl krajně znepokojen tím, co se stalo. Tito muži, ženy a děti, kteří byli vyléčeni z různých nemocí, zůstali do pozdního večera s nadějí, že se Ježíš vrátí, aby mu mohli poděkovat. Apoštolové nedokázali pochopit Ježíšovo chování; hodiny ubíhaly a on byl stále někde v ústraní; jejich radost by byla úplná a dokonalá, kdyby nebylo jeho pokračující nepřítomnosti. Když se Ježíš mezi ně vrátil, bylo již velmi pozdě a téměř všichni účastníci tohoto vyléčení odešli do svých domovů. Ježíš odmítl gratulace a nadšený obdiv dvanácti apoštolů a dalších lidí, kteří tam zůstali, aby ho pozdravili a jenom jim řekl: „Neradujte se tomu, že můj Otec dokáže vyléčit tělo, ale radujte se z toho, že může spasit duši. Pojďme spát, protože zítra se musíme zabývat dílem Otce.“

145:4.3 (1634.3) A opět dvanáct zklamaných, zmatených a zarmoucených mužů odcházelo uložit se ke spánku. V tu noc většina z nich, kromě dvojčat, toho moc nenaspala. Sotvaže Učitel udělal něco, co povzbudilo duše a rozradostnilo srdce jeho apoštolů, pak se zdálo, že vzápětí zničil na kousky jejich naděje a doslova zboural základy jejich odvahy a nadšení. Když se tito zmatení rybáři dívali jeden na druhého, v jejich očích se dala číst jediná myšlenka: „My ho nedokážeme pochopit. Co to všechno znamená?“

5. Brzy ráno v neděli

145:5.1 (1634.4) Ani Ježíš toho příliš nenaspal v tu sobotní noc. Uvědomil si, že svět je plný fyzického utrpení a je zaplaven materiálními těžkostmi a přemýšlel o obrovském nebezpečí, že bude nucen věnovat značnou část svého času péči o nemocné a postižené a že služba fyzickým věcem naruší, nebo přinejmenším ovlivní jeho misi ustanovení duchovního království v srdcích lidí. Kvůli těmto a podobným myšlenkám, které okupovaly během noci smrtelnou mysl Ježíše, vstal v tu neděli ráno ještě dávno před rozedněním a odešel úplně sám na jedno ze svých oblíbených míst, aby si tam promluvil s Otcem. V to časné ráno se Ježíš modlil za moudrost a soudnost, aby nedovolil svému lidskému soucitu spojit se se svojí božskou milosrdností, aby na něho nepůsobilo utrpení smrtelníků natolik, že by všechen svůj čas věnoval fyzické péči a zanedbával tu duchovní. Ačkoliv se nechtěl úplně vyhýbat pomoci nemocným, věděl, že musí také vykonávat důležitější činnost─duchovní učení a náboženskou výuku.

145:5.2 (1635.1) Ježíš odcházel modlit se do hor tak často, protože nebyla nikde volná místnost, vhodná pro jeho osobní modlitby.

145:5.3 (1635.2) Petr v tu noc nemohl spát. Proto velmi časně ráno, krátce poté, kdy Ježíš odešel se modlit, probudil Jakuba a Jana a ti tři se vydali hledat Ježíše. Našli ho až po více než hodině a začali na něho naléhat, aby jim řekl příčinu svého zvláštního chování. Chtěli vědět, proč se zdál znepokojen mohutným výlevem léčitelného ducha, když všichni lidé byli přešťastní a jeho apoštolové měli z toho všeho tak obrovskou radost.

145:5.4 (1635.3) Déle než čtyři hodiny se Ježíš pokoušel vysvětlit těmto třem apoštolům co se stalo. Objasňoval jim jak se to přihodilo a poučil je o nebezpečí takových projevů. Ježíš se jim svěřil, proč se sem přišel modlit. Snažil se objasnit svým druhům skutečné důvody, proč království Otce nemůže být vybudováno na konání zázraků a fyzickém léčení. Ale oni nedokázali pochopit jeho učení.

145:5.5 (1635.4) Mezitím, v neděli brzy ráno, k domu Zebedea začaly přicházet nové davy trpících duší a také mnoho zvědavců. Tito lidé křičeli, že chtějí vidět Ježíše. Ondřej a apoštolové byli tak uvedeni do rozpaků, že zatímco Šimon Zélóta mluvil k davu, Ondřej s několika svými druhy odešel hledat Ježíše. Když Ježíše našel ve společnosti třech apoštolů, řekl: „Učiteli, proč nás necháváš samotné se zástupy lidí? Podívej, všichni tě hledají; nikdy předtím tak mnoho lidí nežádalo tvé učení. Již teď je dům obležen těmi, kteří přišli z blízkých i dalekých míst kvůli tvým pozoruhodným činům. Nevrátíš se s námi, abys jim pomohl?“

145:5.6 (1635.5) Když to Ježíš vyslechl, odpověděl: „Ondřeji, neučil jsem tě a tvé druhy, že mým posláním na zemi je odhalit Otce a moje poselství je prohlášení království nebeského? Tak proč mně tedy odvoláváš od mé práce pro potěšení zvědavců a uspokojení těch, kteří chtějí vidět znamení a zázraky? Nebyli jsme mezi těmito lidmi po všechny tyto měsíce a shlukovali se v zástupech, aby uslyšeli radostné zprávy o království? Proč nás nyní přišli obléhat? Není to kvůli vyléčení jejich fyzických těl a ne v důsledku přijetí duchovní pravdy pro spasení jejich duší? Když jsou lidé k nám přitahováni kvůli neobyčejným jevům, mnoho z nich nepřišlo hledat pravdu a spasení, ale v touze vyléčit si své fyzické choroby a osvobodit se od svých materiálních potíží.

145:5.7 (1635.6) Po celou tuto dobu mého pobytu v Kafarnaumu, a to jak v synagoze, tak i u moře, jsem hlásal radostné zprávy o království všem, kdo měli uši, aby slyšeli a srdce, aby přijali pravdu. Vůlí mého Otce není to, abych se s vámi vrátil uspokojit ty zvědavce a zabývat se péčí o fyzické věci na úkor duchovní péče. Přikázal jsem vám kázat evangelium a pomáhat nemocným, ale já se nemohu poutat léčením na úkor svého učení. Ne, Ondřeji, nevrátím se s tebou. Jdi a řekni lidem, aby uvěřili v to, co jsem je učil a radovali se ze své svobody synů Božích a my se připravíme na odchod do dalších měst Galileje, kde je již připravena cesta pro hlásání radostných zpráv o království. To je ten důvod proč jsem přišel od Otce tady k vám. Jdi tedy a připrav vše pro náš okamžitý odchod, zatímco já tady na vás počkám.“

145:5.8 (1636.1) Když Ježíš domluvil, Ondřej a jeho apoštolští druhové se smutně vrátili zpět do domu Zebedea, rozpustili shromážděné davy a rychle se připravili na cestu, jak jim Ježíš přikázal. A tak, v neděli odpoledne, 18. ledna, roku 28 n.l. se Ježíš a apoštolové vydali na své první otevřené turné s veřejným kázáním ve městech Galileje. Na tomto svém prvním putování kázali evangelium království v mnoha městech, ale nenavštívili Nazaret.

145:5.9 (1636.2) V to nedělní odpoledne, krátce po odchodu Ježíše a jeho apoštolů do Rimónu, ho přišli navštívit do domu Zebedea jeho bratři Jakub a Juda. Kolem poledne toho dne Juda vyhledal svého bratra Jakuba a trval na tom, aby šli za Ježíšem. Než Jakub souhlasil jít s Judou, Ježíš již opustil Kafarnaum.

145:5.10 (1636.3) Apoštolové neochotně opouštěli ten obrovský zájem, který byl v Kafarnaumu vyvolán. Petr spočítal, že přes tisíc věřících by mohlo být pokřtěno do království. Ježíš je vyslechl, ale nedal svolení k návratu. Nějakou dobu převládalo ticho a potom se Tomáš obrátil ke svým apoštolským druhům se slovy: „Jdeme! Učitel řekl své. Bez ohledu na to, jestli nedokážeme plně pochopit tajemství nebeského království, jednou věcí jsme si jisti: půjdeme s učitelem, který nehledá pro sebe slávu.“ A zdráhavě se vydali na cestu, aby kázali radostné zprávy ve městech Galileje.