Kniha Urantia

Kapitola 170

Království nebeské

170:0.1 (1858.1) V SOBOTU odpoledne, 11. března, Ježíš vystoupil se svým posledním kázáním v Pelle. Byl to jeden z nejvýznamnějších projevů jeho veřejné služby, zahrnující přesné a úplné pojednání o království nebeském. On si byl vědom zmatku v myslích svých apoštolů a učedníků ve vztahu ke smyslu a významu výrazů „království nebeské“ a „království Boží“, které používal jako synonyma pro označení mise poskytnutí sebe sama. Přestože samotný výraz království nebeské by měl stačit na odlišení od všech spojeních s pozemskými královstvími a světskými vládami, nebylo tomu tak. Idea světského krále byla příliš hluboko zakořeněna v myšlení židů, aby byla vytlačena za jednu generaci. Proto Ježíš zpočátku nevystupoval otevřeně proti této dlouho živené představě o království.

170:0.2 (1858.2) V toto sobotní odpoledne se Učitel pokusil vysvětlit učení o královstvím nebeském; mluvil o této otázce ze všech zorných bodů a snažil se objasnit mnoho různých významů, ve kterých byl tento termín používán. V této kapitole my jeho řeč rozšíříme o četná prohlášení, která Ježíš udělal při dřívějších příležitostech a přidáme některé z poznámek, adresovaných apoštolům v průběhu večerní diskuze toho samého dne. Také připojíme několik komentářů, týkajících se následného rozvoje ideje království ve vztahu k pozdější křesťanské církvi.

1. Představy o královstvím nebeském

170:1.1 (1858.3) Ve spojení s výkladem Ježíšova kázání je nutno poznamenat, že ve všech hebrejských písemnostech byl uváděn dualistický koncept království nebeského. Proroci představili království Boží jako:

170:1.2 (1858.4) 1. Současnou realitu.

170:1.3 (1858.5) 2. Budoucí naději─kdy se království uskuteční v plném rozsahu s příchodem Mesiáše. Toto byla představa o království, kterou učil Jan Křtitel.

170:1.4 (1858.6) Od samého počátku Ježíš a apoštolové učili obě tyto představy. Existovaly ještě dvě ideje království, které je nutno brát v úvahu:

170:1.5 (1858.7) 3. Novější představu židů o celosvětovém a nadpozemském království nadpřirozeného původu, jehož vznik bude doprovázen zázraky.

170:1.6 (1858.8) 4. Perské učení, zobracující vytvoření božského království v důsledku vítězství dobra nad zlem na konci světa.

170:1.7 (1858.9) Krátce před příchodem Ježíše na zem židé spojili a zamotali všechny tyto ideje království do své apokalyptické představy o Mesiáši, který přijde pro to, aby zahájil éru židovského triumfu─věčnou epochu nejvyšší vlády Boha na zemi, nový svět, éru, ve které celé lidstvo bude uctívat Jahveho. Rozhodnutím použít tuto představu o královstvím nebeském Ježíš založil svoji volbu na nejdůležitějším a vrcholícím dědictvím jak židovského, tak i perského náboženství.

170:1.8 (1859.1) Království nebeské, tak jak bylo chápáno a nechápáno v průběhu staletí křesťanské éry, obsahovalo čtyři rozdílné skupiny idejí:

170:1.9 (1859.2) 1. Představu Židů.

170:1.10 (1859.3) 2. Představu Peršanů.

170:1.11 (1859.4) 3. Představu, založenou na osobní zkušenosti Ježíše─“království nebeské ve vás.“

170:1.12 (1859.5) 4. Smíšené a pomíchané představy, které se zakladatelé a šiřitelé křesťanství snažili vnutit světu.

170:1.13 (1859.6) Může se zdát, že v různých obdobích a zvláštních okolnostech Ježíš ve svých veřejných vystoupeních představil několik koncepcí „království“, ale své apoštoly vždy učil o království, které zahrnuje osobní zkušenost člověka ve vztahu ke svým bližním na zemi a k Otci na nebi. Když mluvil o království, jeho poslední slovo vždy bylo: „Království je ve vás.“

170:1.14 (1859.7) Staletí zmatků a záměn, týkající se významu výrazu „království nebeské“, byly způsobeny třemi faktory:

170:1.15 (1859.8) 1. Záměnami, způsobenými dodržováním ideje „království“, tak jak procházela rozdílnými stádii jejího přeformulování Ježíšem a jeho apoštoly.

170:1.16 (1859.9) 2. Záměnami, které byly nevyhnutelně spojeny s přenosem raného křesťanství z židovské země do zemí jinověrců.

170:1.17 (1859.10) 3. Záměnami, které spočívaly ve skutečnosti v tom, že křesťanství se stalo náboženstvím, jenž bylo organizováno kolem ústřední osobnosti Ježíše; evangelium království se tak stále více a více stávalo náboženstvím o Ježíšovi.

2. Ježíšovo pojetí království

170:2.1 (1859.11) Učitel jasně vysvětlil, že počátkem a základem království nebeského musí být duální koncepce, představovaná pravdou o otcovství Boha a z něho vyplývající fakt bratrství lidí. Přijetí takového učení, řekl Ježíš, osvobodí člověka od odvěkého zajetí strachu a současně obohatí lidský život následujícími dary nového života v duchovní svobodě.

170:2.2 (1859.12) 1. Novou odvahou a zvýšenou duchovní silou. Evangelium království bylo ustanoveno, aby osvobodilo člověka a inspirovalo ho k naději věčného života.

170:2.3 (1859.13) 2. Evangelium neslo s sebou poselství nové jistoty a opravdové útěchy pro všechny lidi, včetně chudáků.

170:2.4 (1859.14) 3. Samo o sobě se stalo novým vzorem morálních hodnot, novým etickým měřítkem pro lidské chování. Zobrazilo ideál z něho vyplývajícího nového řádu lidské společnosti.

170:2.5 (1859.15) 4. Evangelium učilo nadřazenosti duchovního nad materiálním; oslavovalo duchovní reality a zdůrazňovalo nadlidské ideály.

170:2.6 (1860.1) 5. Toto nové evangelium vytýčilo jako opravdový cíl života dosažení duchovnosti. Lidský život získal novou vybavenost morální hodnoty a božské důstojnosti.

170:2.7 (1860.2) 6. Ježíš učil, že věčné reality jsou výsledkem (odměnou) mravních pozemských snah. Smrtelný pobyt člověka na zemi získal nové významy, vyplývající z poznání vznešeného osudu.

170:2.8 (1860.3) 7. Nové evangelium hlásalo, že spasení člověka je odhalením rozsáhlého božského záměru, který bude naplněn a uskutečněn v budoucím osudu nekonečné služby spasených synů Božích.

170:2.9 (1860.4) Tyto principy zahrnují rozšířenou ideu království, kterou učil Ježíš. Tato významná koncepce byla jen v nepatrné míře obsažena v jednoduchém a nejasném učení Jana Křtitele o království.

170:2.10 (1860.5) Apoštolové nebyli schopni pochopit skutečný význam Ježíšových projevů o království. Pozdější překroucení učení Ježíše, tak jak je představeno v Novém Zákonu, je dáno tím, že pojetí pisatelů evangelií bylo zabarveno vírou v to, že Ježíš opustil tento svět jen na krátkou dobu; že se brzy vrátí a ustanoví království v moci a slávě─ta stejná idea, kterou měli v době, když s nimi žil v těle. Ale Ježíš nespojil ustanovení království s idejí svého návratu na tento svět. To, že uplynula staletí bez jakéhokoliv náznaku na objevení se „Nového Věku“, není v žádném případě v protikladu s učením Ježíše.

170:2.11 (1860.6) To velké úsilí, vložené do tohoto kázání, bylo pokusem přeměnit koncepci nebeského království do ideální představy o konání vůle Boží. Ježíš již dlouho učil své přívržence modlit se: „Přijď království tvé; buď vůle tvá“; ale teď se usilovně snažil je přimět nepoužívat výraz království Boží, ale zaměnit ho za praktičtější obdobu─vůli Boží. Ale to se mu nepodařilo.

170:2.12 (1860.7) Namísto idejí království, krále a poddaných, Ježíš chtěl představit koncepci nebeské rodiny, nebeského Otce a osvobozených synů Božích, radostně a dobrovolně sloužících svým lidským spolubratrům v ušlechtilé a uvážené úctě k Bohu-Otci.

170:2.13 (1860.8) V tu dobu si apoštolové osvojili dvojí představu o království; představovali si ho jako:

170:2.14 (1860.9) 1. Věc osobní zkušenosti. V tu dobu existující v srdcích opravdových věřících.

170:2.15 (1860.10) 2. Fenomén národního, nebo světového významu; že království je něco v budoucnu, něco, na co se lidé mohou těšit.

170:2.16 (1860.11) Oni vnímali příchod království do srdcí lidí jako postupný proces, jako kvasinky v těstu, nebo jako růst hořčičného semínka. Apoštolové věřili, že příchod království v národním, nebo světovém smyslu, bude jak nenadálé, tak i velkolepé. Ježíš jim neúnavně říkal, že království nebeské je jejich osobní zkušeností poznání vyšších hodnot duchovního života; že tyto reality duchovní zkušenosti se postupně přeměňují na nové a vyšší úrovně božské jistoty a věčné ušlechtilosti.

170:2.17 (1860.12) Toto odpoledne Učitel naprosto srozumitelně představil nové pojetí dvojí podstaty království, poněvadž popsal dvě následují stadia:

170:2.18 (1860.13) „První. Království Boží na tomto světě; nejvyšší touha vykonávat Boží vůli, nezištná láska člověka, přinášejícíblahodárné plody v podobě zlepšeného etického a morálního chování.

170:2.19 (1861.1) „Druhé. Království Boží na nebesích, cíl smrtelných věřících, místo, kde láska k Bohu je dokonalá a Boží vůle je vykonávána s větší božskostí.“

170:2.20 (1861.2) Ježíš učil, že skrze víru věřící vstoupí do království již nyní. V různých svých projevech učil, že pro vstup do království skrze víru jsou podstatné dvě věci:

170:2.21 (1861.3) 1. Víra, upřímnost. Přijít jako malé dítě, přijmout synovství jako dar; oddat se konání vůle Otce bez pochybností a v plné důvěře a opravdové víře v Otcovu moudrost; přijít do království zbaven předsudků a předpojatosti; být vnímavý a učenlivý jako bezúhonné dítě.

170:2.22 (1861.4) 2. Touha po pravdě. Žízeň po čestnosti, změně myšlení, získání motivace být jako Bůh a nalézt Boha.

170:2.23 (1861.5) Ježíš učil, že hřích není dítětem nemorální povahy, ale spíše následkem vědomé mysli, která je ovládaná neukázněnou vůlí. O hříchu učil, že Bůh ho již odpustil; že my také máme k takovým odpouštěním osobní přístup, když odpouštíme našim bližním. Když odpustíte svému bratrovi v těle, tím vytvoříte ve své vlastní duši schopnost pro přijetí reality Božího odpuštění vašich vlastních špatných činů.

170:2.24 (1861.6) V době, kdy apoštol Jan začal psát příběh o životě Ježíše a jeho učení, první křesťané byli právě kvůli ideji království Božího velmi tvrdě pronásledováni a proto přestali tento název používat. Jan hodně mluví o „věčném životě.“ Ježíš často nazýval království Boží „královstvím života.“ On také opakovaně mluvil o „královstvím Božím ve vás.“ Jednou nazval takovou zkušenost „přátelským rodinným vztahem s Bohem-Otcem.“ Ježíš se snažil nahradit „království“ mnoha jinými názvy, ale vždy bez úspěchu. Mezi jinými použil: rodina Boží, vůle Otce, přátelé Boží, společenství věřících, bratrství lidí, Boží stádo, děti Boží, společenství pravověrných, služba Otci a také osvobození synové Boží.

170:2.25 (1861.7) Ale on se nemohl vyhnout používání ideje království. Bylo to až za více než padesát let, po zničení Jerusalema římskými vojsky, kdy se tento pojem království začal měnit do kultu věčného života tím, jak jeho sociální a institucionální aspekty byly převzaty rychle se rozšiřující a vyhraňující křesťanskou církví.

3. O spravedlnosti

170:3.1 (1861.8) Ježíš se vždy snažil vštípit svým apoštolům a učedníkům, že musí, prostřednictvím své víry, nabýt takovou spravedlnost, která bude přesahovat servilní spravedlnost zákoníků a farizejů kterou oni tak okázale předváděli před celým světem.

170:3.2 (1861.9) Ačkoliv Ježíš učil, že víra, prostá dětská víra, je klíčem ke dveřím království, on také učil, že vejitím do těchto dveří každé věřící dítě musí, krok za krokem, postupovat po schodišti spravedlnosti, aby dosáhlo plnosti rozvoje odolných synů Božích.

170:3.3 (1861.10) Dosažení spravedlnosti království odhaluje důležitost metody získání Božího odpuštění. Víra je cenou, kterou platíte za vstup do Boží rodiny; ale odpuštění je činem Boha, který přijímá vaši víru jako platbu za vstup. A přijetí odpuštění Boha věřícím v království obsahuje konečnou a skutečnou zkušenost a závisí na následujících čtyřech stupních, stupních království vnitřní spravedlnosti:

170:3.4 (1862.1) 1. Odpuštění Boha se stává reálným a osobně pocítěným do té míry, v jaké člově odpouští svým bližním.

170:3.5 (1862.2) 2. Člověk opravdově neodpustí svým bližním, pokud je nemiluje jako sebe sama.

170:3.6 (1862.3) 3. Milovat svého bližního jako sebe sama, je nejvyšší etika.

170:3.7 (1862.4) 4. Morální chování─opravdová čestnost─se pak stává přirozeným důsledkem takové lásky.

170:3.8 (1862.5) Proto je zřejmé, že opravdové a vnitřní náboženství království se nevyhnutelně a vzrůstající měrou projevuje v praktických aspektech sociální služby. Ježíš učil živé náboženství, které podněcovalo jeho věřící zapojit se do konání láskyplné služby. Ale Ježíš nezaměnil etiku náboženstvím. V jeho učení je náboženství příčinou a etika důsledkem.

170:3.9 (1862.6) Mírou spravedlnosti jakéhokoliv činu musí být jeho motiv; proto nejvyšší projevy dobra jsou nevědomé. Ježíš se nikdy nezajímal o mravy a etiku jako takové. Jeho hlavně zajímalo vnitřní a duchovní přátelství s Bohem-Otcem, které se s určitostí a okamžitě projevovalo jako viditelná a láskyplná služba lidem. On učil, že náboženství království je opravdová osobní zkušenost, kterou žádný člověk nemůže v sobě skrýt; že jestli člověk si je vědom toho, že je členem rodiny věřících, tak ho to nevyhnutelně vede k praktickým pravidlům rodinného života─sloužit svým bratrům a sestrám ve snaze posílit a zvětšit bratrství.

170:3.10 (1862.7) Náboženství království je osobní, individuální; jeho plody, výsledky, jsou rodinné, sociální. Ježíš nikdy neopomenul zdůraznit posvátnost jedince ve srovnání se společností. Ale on také říkal, že člověk formuje svůj charakter nezištnou službou; že odkrývá svoji morální podstatu v láskyplných vztazích se svými bližními.

170:3.11 (1862.8) Svým učením o tom, že království je v člověku, povznášející jedince, Ježíš zasadil smrtelnou ránu staré společnosti, poněvadž tím ohlásil novou éru opravdové sociální spravedlnosti. Ale tento nový řád společnosti je prakticky neznámý na tomto světě, protože svět odmítl uplatňovat principy evangelia království nebeského. A když toto království duchovní převahy skutečně přijde na zemi, neprojeví se pouze ve zlepšených sociálních a materiálních podmínkách, ale spíše v dokonalosti těch povznesených a obohacených duchovních hodnot, které charakterizují nastupující éru zlepšených lidských vztahů a rozvoj duchovních vědomostí.

4. Ježíšovo učení o spravedlnosti

170:4.1 (1862.9) Ježíš nikdy nedal přesnou definici království. Jednou mluvil o jedné fázi království, jindy diskutoval o jiném aspektu bratrství, které spočívá v Božím vládnutí v srdcích lidí. V průběhu tohoto sobotního odpoledního kázání Ježíš uvedl nejméně pět fází, nebo epoch království:

170:4.2 (1862.10) 1. Osobní a vnitřní zkušenost duchovního života v přátelství individuálního věřícího s Bohem-Otcem.

170:4.3 (1863.1) 2. Rozšiřující se bratrství věřících v evangelium, sociální aspekty zlepšení mravů a oživení etiky v důsledku vládnutí Božího ducha v srdcích jednotlivých věřících.

170:4.4 (1863.2) 3. Nadsmrtelné bratrství neviditelných duchovních bytostí, vládnoucích na zemi i na nebi─nadlidské království Boží.

170:4.5 (1863.3) 4. Perspektiva dokonalejšího naplnění Boží vůle, postup k rozbřesku nového sociálního řádu ve spojení se zlepšeným duchovním životem─následující éra člověka.

170:4.6 (1863.4) 5. Království ve své úplnosti, budoucí duchovní věk světla a života na zemi.

170:4.7 (1863.5) Proto musíme vždy zkoumat učení Ježíše, abychom zjistili, na kterou z těchto pěti fází poukazoval, když použil výraz království nebeské. Tímto procesem─postupným měněním lidské vůle a tím ovlivňováním lidských rozhodnutích─Michael a jeho spolupracovníci také pozvolna, ale jistě, mění celý chod lidské evoluce, sociálně a jinak.

170:4.8 (1863.6) Učitel při této příležitosti zdůraznil následujících pět bodů jako zásadních rysů evangelia království:

170:4.9 (1863.7) 1. Prvořadá významnost jedince.

170:4.10 (1863.8) 2. Vůle jako určující faktor v lidské zkušenosti.

170:4.11 (1863.9) 3. Duchovní sounáležitost s Bohem-Otcem.

170:4.12 (1863.10) 4. Nejvyšší uspokojení z láskyplné služby lidem

170:4.13 (1863.11) 5. Převaha duchovního nad materiálním v lidské osobnosti.

170:4.14 (1863.12) Tento svět nikdy skutečně, nebo upřímně či opravdově nevyzkoušel tyto dynamické ideje a božské ideály Ježíšova učení o královstvím nebeském. Ale nesmíte se nechat odradit tímto zdánlivě pomalým vývojem ideje království na Urantii. Pamatujte si, že chod postupné evoluce je vystaven náhlým a neočekávaným změnám jak v materiálních, tak i duchovních světech. Poskytnutí Ježíše jako vtěleného Syna bylo právě takovou zvláštní a neočekávanou událostí v duchovním životě tohoto světa. A také nedělejte osudovou chybu v čekání na příchod království ve své době, poněvadž si pak nedokážete vytvořit království ve vašich vlastních duších.

170:4.15 (1863.13) Přestože Ježíš vztahoval jednu z fází království k budoucnosti a mnohokrát naznačil, že taková událost může přijít jako část světové krize a ačkoliv v několika případech stejným způsobem s určitostí slíbil někdy návrat na Urantii, je nutno poznamenat, že on nikdy jasně nespojoval tyto dvě ideje dohromady. Ježíš slíbil nové zjevení království na zemi někdy v budoucnosti; on také slíbil, že se někdy vrátí na tento svět osobně; ale on nikdy neřekl, že tyto dvě události jsou totožné. Z toho všeho, co nám je známo, se tyto sliby mohou, ale nemusí, vztahovat ke stejné události.

170:4.16 (1863.14) Jeho apoštolové a učedníci samozřejmě spojili tato dvě učení dohromady. Když se království neuskutečnilo podle jejich očekávání, připomněli si učení Učitele o budoucím království a jeho slib vrátit se, udělali závěr, že tyto sliby se týkají jedné a té stejné události; a proto žili v naději na brzký druhý příchod Ježíše, aby ustanovil království v jeho plnosti, moci a slávě. A tak následující generace věřících žily na zemi se stejnou inspirující, ale neuspokojující nadějí.

5. Pozdější představy o království

170:5.1 (1864.1) Po stručném shrnutí učení Ježíše o království nebeském je nám dovoleno popsat některé pozdější ideje, které byly připojeny ke koncepci království a předpovědět možný vývoj království v nadcházející epoše.

170:5.2 (1864.2) V průběhu prvních staletí popularizace křesťanství idea království nebeského byla nesmírně ovlivněna tehdy se rychle šířícími pojmy řeckého idealismu, především idejí o tom, že přírodní je stínem duchovního─dočasné je časovým stínem věčnosti.

170:5.3 (1864.3) Ale obrovský krok, kterým byl přenos učení Ježíše z židovské na pohanskou půdu, byl udělán, když Mesiáš království se stal Vykupitelem církve─náboženské a společenské organizace, vyrůstající z aktivit Pavla a jeho nástupců a založené na učeních Ježíše, doplněných ideami Filóna a perskými doktrínami o dobru a zlu.

170:5.4 (1864.4) Ideje a ideály Ježíše, ztělesněné v učení evangelia království, se prakticky nerealizovaly, poněvadž jeho následovníci postupně překroutili jeho výroky. Ježíšova koncepce království byla výrazně změněna dvěmi tendencemi:

170:5.5 (1864.5) 1. Věřící židé ho stále považovali za Mesiáše. Věřili, že Ježíš se velmi brzy vrátí, aby opravdu ustanovil celosvětové, více či méně materiální království.

170:5.6 (1864.6) 2. Nežidovští křesťané začali velmi brzy přijímat doktríny Pavla, což vzrůstající měrou vedlo ke všeobecnému přesvědčení, že Ježíš byl Vykupitel dětí církve─nový a institucionální nástupce dřívější koncepce čistě duchovního bratrství království.

170:5.7 (1864.7) Vznik církve jako sociálního produktu království by byl přirozený a dokonce žádoucí. Zlem církve nebyla její existence, ale spíše to, že téměř úplně odstranila Ježíšovu koncepci království. Pavlova instituciovaná církev se stala faktickou náhradou za království nebeské, které Ježíš hlásal.

170:5.8 (1864.8) Ale nepochybujte, toto samé království nebeské, které učil Ježíš, existuje v srdci věřícího a bude přece jen vyhlášeno této křesťanské církvi, stejně jako všem ostatním náboženstvím, rasám a národům na zemi─a také každému jedinci.

170:5.9 (1864.9) Království, jak ho učil Ježíš, duchovní ideál individuální čestnosti a koncepce božského přátelství člověka s Bohem, se postupně ztratilo do mystického konceptu osoby Ježíše jako Vykupitele-Tvořitele a duchovní hlavy socializované náboženské komunity. Takto formální a institucionální církev nahradila bratrství království, které bylo založeno na jedincích, vedených duchem.

170:5.10 (1864.10) Církev byla nevyhnutelným a prospěšným sociálním důsledkem života Ježíše a jeho učení; tragédie spočívá v tom, že tato sociální reakce na učení o království v takové plné míře odstranila duchovní koncepci reálného království jak ho Ježíš učil a žil.

170:5.11 (1865.1) Pro židy království bylo izraelskou komunitou; pro jinověrce se stalo křesťanskou církví. Pro Ježíše království bylo sjednocením jedinců, kteří přiznali svoji víru v otcovství Boha, čímž oznámili svoji upřímnou oddanost vykonávat vůli Boží a tím se stali členy duchovního bratrství lidí.

170:5.12 (1865.2) Učitel si byl plně vědom, že šíření evangelia království po světě vyvolá určité sociální důsledky. Ale jeho úmysl spočíval v tom, aby se všechny takové žádoucí společenské projevy objevily jako mimovolné a nevyhnutelné plody, nebo přirozené výsledky této vnitřní osobní zkušenosti jednotlivých věřících─ryzí duchovní přátelství a spojení s božský duchem, který pobývá ve všech takových věřících a vyvolává jejich aktivitu.

170:5.13 (1865.3) Ježíš předvídal, že hned za rozvojem opravdového duchovního království bude následovat vznik společenské organizace, nebo církve a proto nikdy nebránil apoštolům vykonávat Janův obřad křtu. On učil, že pravdu milující duše, ta, která hladoví a žízní po spravedlnosti, po Bohu, je přijata do duchovního království díky své víře; ve stejnou dobu apoštolové učili, že takový věřící je přijat do společenské organizace učedníků skrze tělesný obřad křtu.

170:5.14 (1865.4) Když si první následovníci Ježíše uvědomili své částečné selhání realizovat jeho ideál ustanovit království v srdcích lidí skrze vliv a vedení ducha individuálního věřícího, rozhodli se zachránit jeho učení od úplného zániku nahrazením Učitelova ideálu království postupným vytvářením viditelné společenské organizace─křesťanské církve. A když se jim podařilo tuto záměnu uskutečnit a aby byli zásadoví a zabezpečili úctu k učení Ježíše o faktu království, začali odsunovat království do budoucnosti. Církev, jakmile se stabilizovala, začala učit o tom, že království se ve skutečnosti objeví v době vyvrcholení křesťanské epochy─při druhém příchodu Krista.

170:5.15 (1865.5) Takto se křesťanství stalo koncepcí epochy, idejí budoucí návštěvy a ideálem konečného vykoupení svatých Nejsvrchovanějšího. Ranní křesťané (a příliš mnoho pozdějších) obecně opustili ideu vztahu Otce a Syna, obsaženou v Ježíšově učení o království a nahradili ji dobře organizovaným společenským sdružením církve. Církev se tím v podstatě stala sociálním bratrstvím, které fakticky nahradilo Ježíšovu koncepci a ideál duchovního bratrství.

170:5.16 (1865.6) Ježíšova ideální koncepce se téměř vůbec neuskutečnila, ale na základě osobního života Učitele a jeho učení, doplněných řeckými a perskými koncepcemi věčného života a rozšířených doktrínou Filóna o protikladu světského a duchovního, Pavel začal budovat jednu z nejprogresivnějších lidských společností, jaká kdy na Urantii existovala.

170:5.17 (1865.7) Ježíšova koncepce stále žije v pokrokových náboženstvích světa. Pavlova křesťanská církev je socializovaným a polidštěným stínem toho, čím se království mělo stát podle představy Ježíše─a čím se určitě stane. Pavel a jeho následníci částečně přenesli otázky věčného života z jedince na církev. Kristus se tak stal hlavou církve a ne starším bratrem každého individuálního věřícího v rodinu Otce, která je království. Pavel a jeho současníci použili všechny Ježíšovy duchovní aspekty, týkající se jeho osobnosti a individuálně věřícího na církev jako skupinu věřících; a tímto zasadili smrtelnou ránu koncepci Ježíše o božském království v srdci individuálního věřícího.

170:5.18 (1866.1) A proto křesťanská církev po staletí čelila značným potížím, protože si dovolila dělat si nároky na ty mystické síly a privilegia království─ty síly a privilegia, které mohou být využity a pocítěny pouze mezi Ježíšem a jeho duchovními věřícími bratry. A z toho je zřejmé, že členství v církvi ještě nutně neznamená vstup do království; jedno je duchovní a druhé je jenom sociální.

170:5.19 (1866.2) Dříve či později se objeví jiný a větší Jan Křtitel, který prohlásí, že „království Boží brzy přijde“─což znamená návrat vznešené duchovní koncepce Ježíše, který prohlásil, že království je vůle jeho nebeského Otce, nadsmyslového a vládnoucího v srdci věřícího─a to všechno se děje bez jakéhokoliv zasahování hmotné církve na zemi, nebo druhého příchodu Krista. Musí přijít obnovení původního učení Ježíše, takové nově formulované prohlášení, které odčiní jednání jeho prvních následovníků, kteří vytvořili socio-filozofický systém víry, vztahující se k faktu Michaelova pobytu na zemi. Učení tohoto příběhu o Ježíšovi za krátkou dobu téměř úplně nahradilo kázání evangelia Ježíše o království. Takto dějinné náboženství vytěsnilo učení, ve kterém Ježíš spojil nejvyšší morální ideje a duchovní ideály člověka s jeho největší nadějí na budoucnost─věčný život. A to je evangelium království.

170:5.20 (1866.3) A právě kvůli tomu, že evangelium Ježíše bylo tak mnohostranné, tak během několika staletí badatelé písemných svědectvích o jeho učeních se rozdělili do mnoha kultů a sekt. Toto nešťastné rozčlenění křesťanských věřících bylo způsobeno v důsledku nerozpoznání v Učitelově mnohotvárném učení božské identity jeho nesrovnatelného života. Ale jednou opravdoví věřící v Ježíše nebudou takto duchovně odděleni ve svých postojích od nevěřících. Vždy můžeme mít rozdílné intelektuální vnímání a výklad a také rozdílné stupně socializace, ale nedostatek duchovního bratrství je neomluvitelný a odsouzeníhodný.

170:5.21 (1866.4) Ale nemylte se! V učeních Ježíše je věčná podstata, která jim nedovolí navždy zůstat neplodnými v srdcích myslících lidí. Království, tak jak ho přestavil Ježíš, se do značné míry nepodařilo na zemi uskutečnit; prozatím jeho místo zaujímá instituce církve. Ale musíte si uvědomit, že tato církev je pouze larválním stadiem v rozvoji duchovního království, které přetrvá tuto materiální epochu a pak přejde do duchovnější epochy, kde učení Ježíše bude mít větší příležitost pro rozvoj. Proto tak zvaná křesťanská církev je kuklou, ve které nyní dřímá Ježíšova koncepce království. Království božského bratrství stále žije a časem se určitě vynoří z této dlouho trvající dřímoty, tak, jak se s určitostí motýl vynoří jako nádherné stvoření z nepěkného tvora v procesu metamorfózy.