Kniha Urantia

Kapitola 57

Vznik Urantie

57:0.1 (651.1) PŘI představování výňatků z archívů Jerusemu, týkajících se záznamů Urantie o její předhistorii a ranných obdobích existence, je nám doporučeno určovat čas podle nynějšího způsobu—to znamená, používat současný kalendář s přestupným rokem, ve kterém je 365 1/4 dnů. My se nebude snažit stanovit přesné roky jako pravidlo, přestože je známe. Pro lepší způsob prezentace těchto historických faktů budeme čas zaokrouhlovat na vyšší čísla.

57:0.2 (651.2) Když popisujeme událost před jedním či dvěma miliony lety, datum takového děje stanovíme od prvních dekád dvacátého století křesťanské éry. Tímto způsobem budeme popisovat tyto velmi vzdálené události v zaokrouhlených datech tisíců, milionů a miliard let.

1. Mlhovina Andronovera

57:1.1 (651.3) Urantia vznikla z vašeho slunce a vaše slunce je jedním z mnohačetných potomků mlhoviny Andronovery, která byla kdysi dávno součástí fyzické energie a materiální hmoty lokálního vesmíru Nebadon. A samotná tato obrovská mlhovina již velmi, velmi dávno vznikla z univerzálního silového náboje prostoru v supervesmíru Orvonton.

57:1.2 (651.4) V době, kdy toto vyprávění začínalo, Primární Hlavní Organizátoři Síly již velmi dávno plně kontrolovali prostorové energie, které dříve tvořily mlhovinu Andronoveru.

57:1.3 (651.5) Před 987 000 000 000 let přidružený organizátor síly, v tu dobu vykonávající funkci inspektora číslo 811 307 orvontonské řady a vracející se z Uversy, oznámil Věčně Moudrým, že v jednom východním sektoru (v tu dobu východním) Orvontonu jsou příznivé prostorové podmínky pro zahájení procesu materializace.

57:1.4 (651.6) Před 900 000 000 000 let, jak dosvědčují archivy Uversy, Uverská Rada Rovnováhy vydala povolení supervesmírné vládě vyslat organizátora síly s personálem do regionu, dříve doporučeného inspektorem číslo 811 307. Řídící orgány Orvontonu pověřily původního objevitele tohoto potenciálního vesmíru, aby vykonal příkaz Věčně Moudrých, požadující vytvoření nového materiálního tvoření.

57:1.5 (652.1) Zaregistrování tohoto povolení znamená, že organizátor síly a jeho personál již odcestovali z Uversy na dlouhou cestu do tohoto výchovního sektoru prostoru, kde následně zahájili dlouhotrvající činnosti, jejichž výsledkem bude vznik nového fyzického tvoření v Orvontonu.

57:1.6 (652.2) Před 875 000 000 000 let byla řádně uvedena do pohybu gigantická mlhovina Andronovera číslo 876 926. Pro zahájení energetického víření, které se časem stalo obrovským prostorovým cyklónem, postačila přítomnost organizátora síly a spolupracujícího personálu. Po započetí tohoto nebulárního otáčení se živí organizátoři sil jednoduše stáhnou pod pravým úhlem k rovině rotujícího disku a od této doby vrozené vlastnosti energie zajišťují postupnou a uspořádanou evoluci takové nové fyzické soustavy.

57:1.7 (652.3) Přibližně v tuto dobu se výklad událostí přesouvá k působení osobností supervesmíru. Ve skutečnosti toto vyprávění začíná v tomto bodě—přibližně v době, kdy se Rajští organizátoři síly připravují k odchodu, připravivše vhodné prostorově-energetické podmínky pro činnost upravovatelů energie a fyzických regulátorů supervesmíru Orvonton.

2. Primární stadium mlhoviny

57:2.1 (652.4) Všechna evoluční materiální tvoření se rodí z kruhovitých a plynných mlhovin a všechny takové začáteční mlhoviny si udržují kruhovitý tvar po celou počáteční dobu své plynné existence. S přibývajícím věkem obvykle nabývají spirálovitý tvar a když završí svoji funkci utváření hvězd, často končí jako hvězdná mračna, nebo gigantická slunce, obklopená různícím se počtem planet, družic a menších seskupeních hmoty, v mnohém připomínajících vaši vlastní maličkou sluneční soustavu.

57:2.2 (652.5) Před 800 000 000 000 let bylo založení Andronovery potvrzeno a stala se jednou z velkolepých primárních mlhovin Orvontonu. Když astronomové sousedních vesmírů pozorovali tento úkaz prostoru, neviděli tam mnoho, co by přilákalo jejich pozornost. Výpočty gravitace v přiléhajících tvořeních ukazovaly na to, že v oblastech Andronovery probíhá materializace prostoru, ale to bylo vše.

57:2.3 (652.6) Před 700 000 000 000 let útvar Andronovera začal nabývat gigantických rozměrů a do devíti okolních materiálních tvořeních byli posláni dodateční fyzičtí regulátoři, aby podpořili a poskytli spolupráci energetickým centrům této nové materiální soustavy, která se tak rychle vyvíjela. V té dávné době veškerá hmota, určená pro následná tvoření, byla uzavřena v tomto gigantickém prostorovém disku, který se nepřetržitě otáčel a po dosažení svého maximálního průměru se začal otáčet rychleji a rychleji a současně se přitom stlačoval a zmenšoval.

57:2.4 (652.7) Před 600 000 000 000 let bylo dosaženo vrcholu mobilizace energie Andronovery; mlhovina dosáhla maxima své hmotnosti. V tu dobu to bylo gigantické kruhovité plynné mračno, které svým tvarem vypadalo jako zploštělá koule. Toto počáteční období bylo charakterizováno změnami při utváření hmotnosti a měnícími se rychlostmi otáčení. Gravitace a jiné vlivy právě začínaly přeměňovat prostorové plyny do organizované hmoty.

3. Sekundární stadium mlhoviny

57:3.1 (653.1) Obrovská mlhovina nyní začala postupně nabývat spirálovitý tvar a stala se jasně viditelnou i pro astronomy ze vzdálených vesmírů. Taková je přirozená historie většiny mlhovin; předtím, než tyto sekundární prostorové mlhoviny začnou ze sebe chrlit slunce a začne formování vesmíru, jsou obvykle pozorovány jako spirálovité jevy.

57:3.2 (653.2) Když okolní astronomové v té dávné éře pozorovali tyto proměny v mlhovině Andronovera, viděli přesně to, co vidí astronomové dvacátého století, když nasměrují svoje teleskopy do prostoru a dívají se na současnou mlhovinu přilehlého vnějšího prostoru.

57:3.3 (653.3) V době, kdy Andronovera dosáhla maximum své hmotnosti, gravitační kontrola plynného obsahu začala slábnout a nastalo stadium uvolňování plynu, v jehož průběhu plyn uniká ven dvěma gigantickými a zřetelnými rameny, které vznikly na opačných stranách mateřské masy. Rychlé otáčení tohoto obrovského středového jádra brzy vtisklo těmto dvěma vyčnívajícím plynným proudům spirálovitý vzhled. Ochlazování a následné zhušťování částí těchto vystupujících ramen nakonec vedlo k vytvoření uzlovitého tvaru. Tyto hustější části představovaly obrovské soustavy a podsoustavy fyzické hmoty, kroužící v prostoru uprostřed plynného mračna mlhoviny a byly bezpečně drženy v gravitačním sevření mateřského disku.

57:3.4 (653.4) Ale mlhovina se již začala smršťovat a zvýšená rychlost otáčení ještě více oslabila vliv gravitace; a zanedlouho vnější plynné oblasti začaly fakticky unikat z bezprostředního sevření nebulárního jádra, rozprostírajíc se do prostoru v kruzích nepravidelných obrysů, vracejíc se zpět do oblastí jádra dokončit své okruhy a tak dále. Ale toto bylo pouze přechodné stadium nebulárního rozvoje. Velmi brzy stále se zvyšující rychlost otáčení způsobilo odmršťování obrovských sluncí do prostoru na samostatné oběžné dráhy.

57:3.5 (653.5) A toto je to, co se stalo v Andronoveře před velmi, velmi dávnou dobou. Energetický disk stále narůstal až dosáhl maxima své rozpínavosti a potom, když začalo smršťování, otáčel se rychleji a rychleji až nakonec nastalo kritické odstředivé stadium a začal velký rozpad.

57:3.6 (653.6) Před 500 000 000 000 let se objevilo první slunce Andronovery. Tento sálající pruh se vytrhl mateřskému gravitačnímu sevření a vystřelil do prostoru na nezávislou cestu ve vytváření kosmu. Jeho oběžná dráha byla určena trasou úniku. Taková mladá slunce velmi rychle získávají kulovitý tvar a začínají svoje dlouhé a událostmi bohaté dráhy jako hvězdy prostoru. S výjimkou terminálních nebulárních jader velká většina sluncí Orvontonu vznikla stejným způsobem. Taková unikající slunce procházejí různými obdobími evoluce a potom slouží ve vesmíru.

57:3.7 (653.7) Před 400 000 000 000 let začalo v mlhovině Andronovera období opětovného záboru. Mnoho blízkých a menších sluncí bylo znovu přitaženo zpět v důsledku postupného zvětšování a dalšího zhušťování mateřského jádra. Velmi brzy potom začala konečná fáze zhušťování mlhoviny—období, které vždy předchází závěrečnému rozštěpení těchto nezměrných prostorových seskupeních energie a hmoty.

57:3.8 (654.1) Uplynulo necelých milion let po tomto období, kdy Michael Nebadonský, Rajský Syn Tvořitel, si zvolil tuto rozpadající se mlhovinu za místo, kde vybuduje svůj vesmír. Téměř okamžitě poté bylo zahájeno vytváření architektonických světů Salvingtonu a jednoho sta hlavních center souhvězdích se skupinami planet. Dokončení těchto skupin speciálně vytvořených světů vyžadovalo téměř milion let. Výstavba hlavních centrálních planet lokálních soustav začala v tuto dobu a byly dokončeny přibližně před pěti miliardami let.

57:3.9 (654.2) Před 300 000 000 000 let byly oběžné dráhy sluncí Andronovery již zcela ustálené a nebulární soustava se nacházela v dočasném období relativní fyzické stability. Přibližně v tuto dobu dorazil personál Michaela na Salvington a vláda Orvontonu na Uverse potvrdila fyzickou existenci lokálního vesmíru Nebadon.

57:3.10 (654.3) Před 200 000 000 000 let se obnovil proces smršťování a zhušťování, doprovázený nesmírným vytvářením tepla v centrální skupině Andronovery—v jádru mlhoviny. Relativně volný prostor se také objevil v oblastech, nacházejících se blízko centrálního disku mateřského slunce. Vnější oblasti začínají být více stabilizované a lépe organizované; některé planety, otáčející se kolem nově vzniklých sluncí, vychládly natolik, že byly vhodné pro založení života. K této době se datují nejstarší obydlené planety Nebadonu.

57:3.11 (654.4) Nyní začíná dokončený vesmírný mechanismus poprvé působit v Nebadonu a Michaelovo dílo je zaregistrováno na Uverse jako vesmír života a postupného vzestupu smrtelníků.

57:3.12 (654.5) Před 100 000 000 000 let dosáhlo kondenzační napětí mlhoviny svého vrcholu; byl dosažen maximální bod tepelného napětí. Toto kritické stadium boje mezi gravitací a vysokou teplotou někdy trvá celé věky, ale, dříve či později, teplota vítězí nad gravitací a začíná období velkolepého rozptylování sluncí. A toto značí konec sekundární etapy prostorové mlhoviny.

4. Terciární a kvartová stadia

57:4.1 (654.6) Primární stadium mlhoviny je charakterizováno kruhovitým tvarem; sekundární spirálovitým; v terciárním stadiu se začínají oddělovat první slunce, zatímco kvartové stadium zahrnuje druhý a poslední cyklus rozptylování sluncí, přičemž mateřské jádro končí buď jako kulová hvězdokupa, nebo jako samostatné slunce, působící jako střed dokončené sluneční soustavy.

57:4.2 (654.7) Před 75 000 000 000 let tato mlhovina dosáhla vrcholného stadia hvězdné rodiny. Bylo to završení prvního období ztráty sluncí. Kolem většiny z těchto sluncí se potom zformovaly rozsáhlé soustavy planet, družic, černých ostrovů, komet, meteoritů a mračna kosmického prachu.

57:4.3 (654.8) Před 50 000 000 000 let skončilo první období rozptylování sluncí; mlhovina rychle dokončovala svůj terciární cyklus existence, během jehož průběhu zrodila 876 926 slunečních soustav.

57:4.4 (654.9) Před 25 000 000 000 let byl dokončen terciární cyklus života mlhoviny a přinesl organizaci a relativní stabilitu rozsáhlým hvězdným soustavám, pocházejících z této mateřské mlhoviny. Ale ve středové mase zbylé části mlhoviny i nadále pokračoval proces fyzického smršťování a zvyšování vytváření tepla.

57:4.5 (655.1) Před 10 000 000 000 let začal kvartový cyklus existence Andronovery. Masa jádra dosáhla své maximální teploty; blížil se kritický bod kontraktace. Původní mateřské jádro se prudce zachvívalo pod kombinovaným tlakem své vlastní vnitřní teploty, způsobené smršťováním jádra a narůstající přitažlivou silou okolního roje osvobozených slunečních soustav. Bezprostředně se blížily erupce nebulárního jádra, které znamenaly začátek druhého nebulárního cyklu tvoření hvězd. Právě začínal kvartový cyklus existence mlhoviny.

57:4.6 (655.2) Před 8 000 000 000 let začala mohutná závěrečná erupce. V době takového kosmického otřesu jsou v bezpečí pouze vnější soustavy. A toto byl začátek konce mlhoviny. Toto poslední chrlení sluncí trvalo téměř dvě miliardy let.

57:4.7 (655.3) Před 7 000 000 000 let závěrečný rozpad Andronovery dosáhl svého vyvrcholení. V tomto období vznikla velká konečná slunce a lokální fyzické poruchy dosáhly svého vrcholu.

57:4.8 (655.4) Před 6 000 000 000 let byl završen závěrečný rozpad a zrodilo se vaše slunce—padesátý šestý, počítáno od konce, člen druhé hvězdné rodiny Andronovery. Tato závěrečná erupce nebulárního jádra zrodila 136 702 sluncí, z nichž většina jsou samostatná tělesa. Celkový počet sluncí a slunečních soustav, majících původ v mlhovině Andronovera, byl 1 013 628. Pořadové číslo slunce vaší sluneční soustavy je 1 013 572.

57:4.9 (655.5) A tato obrovská mlhovina Andronovera nyní již neexistuje, ale žije v mnoha sluncích a jejich planetárních rodinách, které vznikly v tomto mateřském prostorovém mračnu. Poslední zbytky jádra této velkolepé mlhoviny stále hoří načervenalým plamenem a vydává umírněné světlo a teplo své zbylé planetární rodině o sto šedesáti pěti světech, které se v současnosti otáčejí kolem své prastaré matky dvou pozoruhodných generací monarchů světla.

5. Vznik Monmatie—sluneční soustavy Urantie

57:5.1 (655.6) Před 5 000 000 000 let bylo vaše slunce poměrně izolovaným planoucím tělesem, které na sebe shromáždilo většinu z blízké obíhající hmoty—zbytků nedávné erupce, doprovázející jeho zrození.

57:5.2 (655.7) Dnes vaše slunce dosáhlo relativní stabilitu, ale jeho jedenáct a půlleté cykly sluneční činnosti, projevující se velkým množstvím skvrn a erupcí, prozrazují, že ve svém mládí bylo proměnlivou hvězdou. V počátečních obdobích existence ve vašem slunci pokračovalo smršťování a následné postupné zvyšování teploty, což způsobovalo obrovské výbuchy na jeho povrchu. Cyklus těchto gigantických erupcí trval tři a půl dne a byl doprovázen měnící se jasností. Tento proměnlivý stav, periodické pulsace, byl příčinou toho, že vaše slunce příznivě reagovalo na určité vnější vlivy, se kterými se mělo brzy setkat.

57:5.3 (655.8) Tak bylo připraveno jeviště lokálního prostoru pro unikátní zrození Monmatie, což je jméno planetární rodiny vašeho slunce—sluneční soustavy, do které patří i váš svět. Méně než jedno procento planetárních soustav Orvontonu má podobný původ.

57:5.4 (655.9) Před 4 500 000 000 let obrovská soustava Angona se začala přibližovat do blízkosti tohoto osamoceného slunce. Ve středu této velké soustavy byl černý gigantický prostor, který byl tuhý, s vysokým elektrickým nábojem a měl nesmírnou gravitační sílu.

57:5.5 (656.1) Když se Angona přiblížila těsněji ke slunci, v okamžicích jeho maximální rozpínavosti byly vystřeleny do prostoru, během slunečních pulsací, proudy plynných materiálů jako gigantické solární jazyky. Dříve se tyto ohnivé jazyky plynu vždy vracely zpět do slunce, ale jak se Angona přibližovala stále blíže, přitažlivá síla gigantického návštěvníka byla tak veliká,, že se tyto jazyky plynu v určitých místech přetrhaly, jejich kořeny byly staženy zpět do slunce, zatímco vnější části se oddělily a vytvořily samostatná materiální tělesa—sluneční meteority, které okamžitě začaly kroužit kolem slunce po svých vlastních elipsovitých oběžných drahách.

57:5.6 (656.2) Čím více se Angona přibližovala, sluneční výrony nabývaly na velikosti a více a více hmoty bylo odebíráno ze slunce, aby se z ní staly samostatné kroužící tělesa v okolním prostoru. Tato situace probíhala zhruba pět set tisíc let, až se Angona přiblížila do nejtěsnější vzdálenosti ke slunci, načež slunce, v souvislosti s jednou z jeho pravidelných erupcí, prodělalo částečný rozpad; z jeho protilehlých stran současně vytrysklo obrovské množství hmoty. Ze strany obrácené k Angoně se oddělil ohromný sloup slunečních plynů, poněkud zúžený na obou koncích a uprostřed znatelně vyboulený, který se natrvalo osvobodil od přímé přitažlivosti slunce.

57:5.7 (656.3) Tento velký sloup slunečních plynů, takto odtržený od slunce, se seskupil do dvanácti planet sluneční soustavy. V důsledku přílivové reakce, při vytlačení tohoto gigantického předka sluneční soustavy, výtrysk plynů na opačné straně slunce se postupně zhutnil do meteoritů a kosmického prachu sluneční soustavy, ačkoliv velké množství této hmoty bylo potom opět přitaženo gravitací slunce po ustoupení soustavy Angony do vzdáleného prostoru.

57:5.8 (656.4) Ačkoliv se Angoně podařilo odtáhnout původní materiál, ze kterého vznikly planety sluneční soustavy a také obrovské množství hmoty, kroužící nyní kolem slunce jako asteroidy a meteority, nezískala pro sebe žádný materiál ze slunce. Hostující soustava se nepřiblížila natolik, aby opravdu uloupila jakékoliv množství sluneční hmoty, ale byla dostatečně blízko, aby alespoň odsála do okolního prostoru materiál, ze kterého je vytvořena současná sluneční soustava.

57:5.9 (656.5) Malinké planety—pět vnitřních a pět vnějších—se brzy zformovalo z chladnoucích a tuhnoucích jader méně masivních a zúžených konců gigantického gravitačního vzedmutí, které Angona dokázala oddělit od slunce, zatímco Saturn a Jupiter se zformovaly z masivnějších a vydutých středních částí. Mohutná gravitační síla Jupitera a Saturnu záhy uchvátila většinu materiálu z vnějšího prostoru Angony, o čemž svědčí obrácený pohyb některých z jejich satelitů.

57:5.10 (656.6) Protože Jupiter a Saturn pocházejí ze samého středu obrovského sloupu přehřátých slunečních plynů, obsahovaly takové množství vysoce rozežhavené sluneční hmoty, že svítily velmi jasným světlem a vyzařovaly ohromné množství tepla; ve skutečnosti byly na krátkou dobu po svém zformování jako samostatná prostorová tělesa druhými slunci. Tyto dvě největší planety sluneční soustavy zůstaly z velké části plynnými dodnes a dokonce ani nevychládly natolik, aby v nich proběhl proces kondenzace a tuhnutí.

57:5.11 (656.7) Kontrakce plynu v jádrech deseti ostatních planet dospěly do stavu zhutnění a začaly k sobě přitahovat vzrůstající množství meteorických tělísek, kroužících v blízkém okolním prostoru. Takže světy sluneční soustavy měly dvojí původ: jádra zkondenzovaného plynu následně zvětšena získáním obrovského množství meteoritů. Ve skutečnosti, ony stále ještě zachycují meteority, ale v daleko menším množství.

57:5.12 (657.1) Planety neobíhají kolem slunce v rovníkové rovině jejich slunečního zdroje, což by nastalo v případě, kdyby byly odmrštěny v důsledku otáčení slunce. Přesněji řečeno, ony se pohybují v rovině solární erupce, přitažené Angonou, která proběhla v ostrém úhlu ke slunečnímu rovníku.

57:5.13 (657.2) Na rozdíl od Angony, která nebyla schopna ukořistit žádnou sluneční hmotu, vaše slunce přidalo ke své proměňující se planetární rodině určitou část cirkulujícího materiálu hostující soustavy. Kvůli velkému gravitačnímu poli Angony se oběžné okruhy její satelitní planetární rodiny nacházely ve značné vzdálenosti od černého gigantu; a brzy po výlevu výchozí masy sluneční soustavy, kdy Angona byla ještě v blízkosti slunce, se tři z velkých planet této soustavy vychýlily do tak těsné vzdálenosti od masivního předka sluneční soustavy, že jeho přitažlivá síla, umocněna přitažlivostí slunce, byla natolik silná, že převýšila gravitační sevření Angony a natrvalo oddělila tyto tři satelitní planety tohoto nebeského tuláka.

57:5.14 (657.3) Všechen materiál sluneční soustavy, pocházející ze slunce, původně kroužil po oběžných drahách stejného směru a kdyby nepřišlo ke vniknutí těchto tří cizích prostorových těles, veškerý materiál sluneční soustavy by stále udržoval stejný směr oběžných drah. Vpád těchto tří podružných planet Angony vnesl do vznikající sluneční soustavy nové a cizí směrové síly, což zapříčinilo vznik zpětného pohybu. Zpětný pohyb v jakémkoliv astronomickém útvaru je vždy náhodný a vždy je důsledkem kolize cizích prostorových těles. Takové kolize nemusejí pokaždé způsobit zpětný pohyb, ale zpětný pohyb vznikne pouze v takové soustavě, jejíž masa má rozdílné původy.

6. Stadia sluneční soustavy—éra formování planet

57:6.1 (657.4) Po zrození sluneční soustavy následovalo období postupného ubývání slunečních výronů. Během dalších pěti set tisíc let pokračuje slunce stále méně v chrlení zmenšujícího se množství hmoty do okolního prostoru. Ale v těchto ranných dobách nepravidelných oběžných drah, když se okolní tělesa přiblížila do těsné blízkosti slunce, sluneční rodič byl schopen získat zpět značnou část tohoto meteorického materiálu.

57:6.2 (657.5) Planety, nacházející se nejblíže ke slunci, byly první, jejichž rychlost otáčení se zpomalila vlivem přílivového tření. Takové gravitační vlivy také přispívají ke stabilizaci oběžných drah planet, když působí jako brzda rychlosti osového otáčení planety a jsou příčinou toho, že planeta se otáčí stále pomaleji až otáčení kolem osy ustane, zanechávajíc jednu polovinu planety stále otočenou směrem ke slunci, nebo většímu tělesu, což je vidět na příkladu planety Merkur a měsíce, které stále obracejí stejnou stranu směrem k Urantii.

57:6.3 (657.6) Až se přílivová tření měsíce a země vyrovnají, země bude vždy obracet k měsíci stejnou polovinu a den a měsíc budou mít stejnou délku—přibližně čtyřicet sedm dní. Když se dosáhne takové stability oběžných drah, přílivová tření budou působit opačně. Nebudou již více odtlačovat měsíc od země, ale postupně přitahovat družici k planetě. A potom, ve vzdálené budoucnosti, kdy se měsíc přiblíží k zemi na přibližně sedmnáct tisíc sedm set kilometrů, gravitační působení země zapříčiní rozpad měsíce a tato slapově-gravitační exploze roztříští měsíc na malé částice, které se mohou spojit a vytvořit kolem země prstence hmoty, podobné těm Saturnovým, nebo mohou být postupně přitaženy na zem jako meteority.

57:6.4 (658.1) Jestli kosmická tělesa mají podobnou velikost a hmotnost, může dojít ke kolizím. Ale jestli dvě kosmická tělesa o podobné hmotnosti mají poměrně rozdílnou velikost a když potom menší těleso se postupně přibližuje k většímu, rozpad menšího nastane, když poloměr jeho oběžné dráhy se stane menším než je dva a půl násobek poloměru většího tělesa. Kolize mezi giganty prostoru jsou vskutku vzácné, ale gravitačně-slapové exploze menších těles jsou zcela běžné.

57:6.5 (658.2) Padající hvězdy se vyskytují v celých rojích, protože jsou částicemi větších těles, které byly zničeny vlivem slapové gravitace sousedních a ještě větších kosmických těles. Prstence okolo Saturnu jsou částicemi rozdrceného satelitu. Jeden z měsíců Jupitera se nyní nebezpečně přibližuje blízko ke kritické zóně přílivového rozpadu a za několik milionů let bude buď pohlcen planetou, nebo prodělá gravitačně-slapový rozpad. Pátá planeta sluneční soustavy před velmi, velmi dávnou dobou se pohybovala po nestejnoměrné oběžné dráze a soustavně se přibližovala více a více k Jupiterovi až vstoupila do kritické zóny gravitačně-slapového rozpadu, kde se rychle rozpadla a stala se mračnem současných asteroidů.

57:6.6 (658.3) Před 4 000 000 000 let se zformovaly systémy Jupitera a Saturnu do dnešní podoby, kromě jejich měsíců, které pokračovaly ve zvětšování ještě několik miliard let. Ve skutečnosti, všechny planety a družice sluneční soustavy se stále zvětšují v důsledku pokračujícího zachycování meteoritů.

57:6.7 (658.4) Před 3 500 000 000 let byla jádra dalších deseti planet dostatečně zhuštěna a nitra většiny měsíců byla zformována, i když některé menší satelity se později spojily a vytvořily dnešní větší měsíce. Toto období se může považovat za éru formování planet.

57:6.8 (658.5) Před 3 000 000 000 let sluneční soustava fungovala téměř jako dnes. Její členové i nadále zvětšovaly svoji velikost, jelikož meteority se i nadále hrnuly na planety i jejich družice s nesmírnou intenzitou.

57:6.9 (658.6) Přibližně v tuto dobu byla vaše sluneční soustava zapsána do fyzického registru Nebadonu a dostala jméno Monmatia.

57:6.10 (658.7) Před 2 500 000 000 let se velikost planet značně zvětšila. Urantia byla vyvinutou sférou, jejíž hmotnost představovala jednu desetinu nynější hmotnosti a stále ještě rychle narůstala díky přírůstku meteoritů.

57:6.11 (658.8) Celá tato úžasná aktivita je obvyklou součástí vytváření evolučního světa typu Urantie a představuje astronomické přípravy k vytvoření podmínek pro zahájení fyzické evoluce těchto světů prostoru, která vede k poutavému putování života v čase.

7. Éra meteoritů—vulkanická období
Počáteční planetární atmosféra

57:7.1 (658.9) V průběhu těchto ranných údobích se v prostorových regionech sluneční soustavy rojila malá úlomkovitá a zhutněná tělesa a při neexistenci ochranné spalovací atmosféry taková kosmická tělesa dopadala přímo na povrch Urantie. Tyto nepřetržité nárazy udržovaly povrch planety víceméně rozpálený, což, spolu se zvýšeným působením gravitace vlivem narůstající velikosti sféry, uvedlo do pohybu vlivy, které postupně zapříčinily to, že těžší prvky, jako železo, se usazovaly více a více ke středu planety.

57:7.2 (659.1) Před 2 000 000 000 let země začala výrazně přerůstat měsíc. Byla vždycky větší než její družice, ale rozdíl ve velikosti nebyl tak velký, až když přibližně v této době země ukořistila obrovská prostorová tělesa. V té době měla Urantia jednu pětinu své současné velikosti a byla dostatečně velká, aby udržela primitivní atmosféru, která se začala objevovat v důsledku vlastního živelného boje mezi rozežhaveným nitrem a chladnoucí kůrou.

57:7.3 (659.2) V tomto období začala přesně vulkanická činnost. Vnitřní teplota se stále zvyšovala vlivem hlubšího pronikání radioaktivních a těžších prvků přinesených z prostoru meteority. Zkoumání těchto radioaktivních prvků odhalí, že povrch Urantie je starší více než jednu miliardu let. Radiové měření je váš nejspolehlivější způsob jak vědecky odhadnout stáří planety, ale všechny takové odhady jsou příliš krátké, protože všechen radioaktivní materiál dostupný vašemu zkoumání pochází ze zemského povrchu a proto představuje prvky, poměrně nedávno získané Urantií.

57:7.4 (659.3) Před 1 500 000 000 let země dosáhla dvou třetin své současné velikosti, zatímco měsíc se blížil ke své nynější hmotnosti. Rychlý vzrůst země, ve srovnání s měsícem, ji umožnil začít ho pomalu okrádat o tu malou atmosféru, kterou v tu dobu měl.

57:7.5 (659.4) Vulkanická činnost nyní dosahuje svého vrcholu. Celá země je opravdovým ohnivým peklem a její povrch připomíná počáteční tekutý stav předtím, než těžší kovy klesly ke středu. Nastalo vulkanické období. Nicméně, zemská kůra, složená převážně z poměrně lehkého granitu, se postupně začíná formovat. Vytvářejí se podmínky, nezbytné pro planetu, na které se v budoucnu může objevit život.

57:7.6 (659.5) Počáteční planetární atmosféra se postupně vyvíjí a obsahuje již malé množství vodní páry, kysličníku uhelnatého, kysličníku uhličitého a chlorovodíku, ale je tam velmi málo, nebo téměř žádný volný dusík či kyslík. Atmosféra světa ve vulkanickém období představuje neobyčejnou podívanou. Kromě vyjmenovaných plynů je silně nasycena početnými vulkanickými plyny a s mírou zrání vzdušného obalu produkty hořících meteoritů, které ve velkých proudech nepřetržitě dopadají na zemský povrch. Takové spalování meteoritů téměř úplně odčerpává atmosférický kyslík a meteorické bombardování je stále mohutné.

57:7.7 (659.6) Postupně se atmosféra usazovala a vychládla natolik, že na horkém kamenitém povrchu začaly dešťové srážky. Tisíce let byla Urantia zahalena do obrovské a souvislé pokrývky páry. A v průběhu tohoto období slunce ani jednou nezasvítilo na zemský povrch.

57:7.8 (659.7) Z atmosféry se oddělila podstatná část uhlíku a vytvořily se uhličitany různých kovů, kterými překypovaly povrchové vrstvy planety. Později bylo mnohem větší množství těchto uhlíkových plynů pohlceno rannou a hojně rozšířenou vegetací.

57:7.9 (660.1) Také v následujících obdobích pokračuje proudění lávy a padající meteority spotřebovaly téměř všechen atmosférický kyslík. První usazeniny v brzy tvořícím se prvotním oceánu dokonce neobsahovaly žádné barevné kameny nebo jílovec. A dlouhou dobu po objevení se tohoto oceánu nebyl v atmosféře doslova žádný volný kyslík; a ve velkém množství se objevil až později, kdy byl vytvořen mořskými řasami a dalšími formami rostlinného života.

57:7.10 (660.2) Primitivní planetární atmosféra vulkanického období poskytuje slabou ochranu proti dopadům meteorických rojů. Miliony a miliony meteoritů jsou schopny proniknout takovým vzdušným obalem a dopadnout na planetární kůru jako pevná tělesa. Ale s plynoucím časem je čím dál méně těch, která jsou dostatečně velká, aby odolala stále silnějšímu třecímu ochrannému štítu, kterým je kyslíkem obohacená atmosféra pozdějších epoch.

8. Stabilizace kúry
Období zemětřeseních
Světový oceán a první kontinent

57:8.1 (660.3) Před 1 000 000 000 let začala skutečná historie Urantie. Planeta dosáhla přibližně svoji současnou velikost. A zhruba v tuto dobu byla zanesena do fyzických registrů Nebadonu a dostala jméno Urantia.

57:8.2 (660.4) Atmosféra, společně s nepřetržitými dešťovými srážkami, umožnila ochlazení zemské kůry. Již dříve vulkanická činnost vyrovnala vnitřní tepelné napětí a smršťování kůry; a jak sopky rychle ubývaly a tato epocha ochlazování a usazování kůry pokračovala, objevilo se zemětřesení.

57:8.3 (660.5) Skutečná geologická historie Urantie začíná tehdy, kdy ochlazování zemské kůry dosáhlo takového stadia, které umožnilo vytvoření prvního oceánu. Jakmile jednou začala kondenzace vodních par na chladnoucím povrchu země, pokračovala až do úplného dokončení. Na konci tohoto období pokrýval celou planetu jeden celosvětový oceán o průměrné hloubce přes jeden a půl kilometr. Příliv a odliv již tehdy působily podobně jako nyní, ale prvotní oceán nebyl slaný; voda, pokrývající svět, byla prakticky sladká. V té době byla většina chlóru sloučena s různými kovy, ale i tak ho bylo dost, aby při sloučení s vodíkem udělal vodu lehce kyselou.

57:8.4 (660.6) Urantii na počátku této vzdálené éry je třeba si představit jako planetu celou pokrytou vodou. Později, hlubší a proto hutnější proudy lávy dopadly na dno nynějšího Tichého oceánu a tato část povrchu pokrytého vodou se značně propadla. V důsledku nutného vyrovnání postupně houstnoucí zemské kůry se vynořila ze světového oceánu první kontinentální pevnina.

57:8.5 (660.7) Před 950 000 000 lety představuje Urantia jeden velký kontinent a jednu obrovskou vodní masu—Tichý oceán. Sopečná činnost je stále rozšířená a zemětřesení se vyznačují jak četností, tak i intenzitou. Meteority pokračují v bombardování země, ale zmenšuje se jejich hojnost a také velikost. Atmosféra se pročišťuje, ale obsah kysličníku uhličitého zůstává stále vysoký. Zemská kůra se postupně stabilizuje.

57:8.6 (660.8) Přibližně v tuto dobu byla Urantia přidělena do soustavy Satania, ke které přešlo řízení planety a byla zanesena do registru života Norlatiadeku. To byl začátek správního uznání malé a bezvýznamné sféry, které bylo souzeno stát se planetou, na které později Michael podstoupil pozoruhodné smrtelné poskytnutí a prodělal zkušenosti, které od té doby Urantii daly lokální jméno „planeta kříže.“

57:8.7 (661.1) Před 900 000 000 lety dorazila na Urantii první průzkumná skupina Satanie, vyslaná z Jerusemu, aby posoudila planetu a podala zprávu o její přizpůsobivosti pro založení experimentálního života. Tato komise měla dvacet čtyři členů a zahrnovala Nositele Života, Syny Lanonandekovy, Melkísedeky, serafy a další řády nebeského života, mající co do činění se začátky planetární organizace a řízení.

57:8.8 (661.2) Po pečlivém prozkoumání planety se tato komise vrátila na Jerusem a podala příznivou zprávu Vládci Soustavy, ve které doporučuje, aby Urantia byla zanesena do registru experimentálního života. Váš svět byl tudíž zaregistrován na Jerusemu jako decimální planeta a Nositelé Života byli vyrozuměni, že jim bude uděleno povolení založit nové formy mechanické, chemické a elektrické aktivace v době jejich následného příchodu na planetu s mandátem k přenesení a implantování života.

57:8.9 (661.3) V patřičnou dobu smíšená dvanáctičlenná komise dokončila program příprav pro osídlení planety, který byl odsouhlasen planetární komisí sedmdesáti na Edentii. Tyto plány, předložené poradním výborem Nositelů Života, byly s konečnou platností přijaty na Salvingtonu. Brzy nato bylo oznámeno ve vysílání Nebadonu, že Urantia se stane dějištěm, kde Nositelé Života uskuteční svůj šedesátý experiment v Satanii, určený k rozšíření a zdokonalení satanijského typu životních forem Nebadonu.

57:8.10 (661.4) Krátce po oficiálním uznání Urantie ve vesmírném vysílání do celého Nebadonu, ji byl přiznán plný vesmírný status. Hned nato byla zaregistrována v záznamech hlavních planet malého a velkého sektoru supervesmíru; a ještě před koncem této epochy byla Urantia zanesena do registru planetárního života Uversy.

57:8.11 (661.5) Celá tato epocha byla charakterizována častými a prudkými bouřemi. Počáteční kůra země byla ve stavu nepřetržitého proudění. Ochlazování povrchu se střídalo s obrovským prouděním lávy. Nikde na povrchu světa nezůstalo nic z této původní planetární kůry. Všechno se promísilo příliš mnohokrát s vytlačovanou lávou z hlubin země a smíchalo s pozdějšími usazeninami prvního celosvětového oceánu.

57:8.12 (661.6) Nikde na povrchu světa se nenajde víc přeměněných zbytků těchto dávných předoceánských skal, než v severovýchodní Kanadě kolem Hudsonova zálivu. Tato rozsáhlá žulová vyvýšenina je vytvořena z kamene z předoceánských dob. Tyto skalnaté vrstvy byly rozžhaveny, zprohýbány, propleteny, zvrásněny a prodělaly tyto deformující proměnné procesy mnohokrát.

57:8.13 (661.7) V průběhu oceánské epochy obrovské vrstvy nefosilního vrstevnatého kamene se ukládaly na dně tohoto pradávného oceánu. (Vápenec může vznikat v důsledku chemických procesů; ne všechen starší vápenec byl vytvořen usazením vápnitých schránek malých mořských živočichů.) V žádném z těchto pradávných skalnatých útvarů se nenajdou důkazy o životě; neobsahují žádné zkameněliny, ledaže nastaly takové případy, kdy usazeniny v pozdějších vodních epochách se promísily s těmito staršími vrstvami, pocházejícími z období před vznikem života.

57:8.14 (662.1) Zemská ranná kůra byla značně nestabilní, ale proces vytváření horských pásem neprobíhal. Tak, jak se formovala, planeta se smršťovala vlivem gravitačního tlaku. Hory nevznikly v důsledku zborcení chladnoucí kůry smršťující se sféry; objevily se později jako důsledek působení deště, gravitace a eroze.

57:8.15 (662.2) V průběhu této éry masa kontinentální pevniny narostla a pokryla téměř deset procent zemského povrchu. Silná zemětřesení začala až se masa kontinentální pevniny vynořila vysoko nad hladinu vody. Jakmile jednou začala, jejich frekvence a síla narůstala po velmi dlouhou dobu. Četnost zemětřeseních ubývala v průběhu milionů a milionů let, ale ještě i nyní vzniká na Urantii patnáct zemětřeseních denně.

57:8.16 (662.3) Před 850 000 000 lety začala první epocha opravdové stabilizace zemské kůry. Většina těžších kovů se usadila u středu zeměkoule; chladnoucí kůra se již nebortila v tak rozsáhlé míře jak tomu bylo v předchozích epochách. Nastala lepší rovnováha mezi vytlačováním pevniny a těžším dnem oceánu. Proud podkůrové vrstvy lávy se rozšířil téměř po celém světě, což vyrovnalo a stabilizovalo kolísání, způsobené ochlazováním, smršťováním a posouváním povrchu.

57:8.17 (662.4) Pokračovalo ubývání četnosti a intenzity vulkanických erupcí a zemětřeseních. Atmosféra se čistila od vulkanických plynů a vodní páry, ale procento kysličníku uhličitého bylo stále vysoké.

57:8.18 (662.5) Elektrických poruch v atmosféře i na zemi také ubývalo. Proudy lávy vynesly na povrch směs chemických prvků, které přinesly do zemské kůry různorodost a lépe izolovaly planetu od vlivu některých prostorových energií. A toto všechno přispělo k usnadnění řízení pozemské energie a regulaci jejích toků, což se projevuje působením magnetických pólů.

57:8.19 (662.6) Před 800 000 000 lety začala první velká epocha utváření pevniny, období vznikání kontinentů.

57:8.20 (662.7) Po zhuštění zemské hydrosféry, prvně ve světovém oceánu a následně v Tichém oceánu, pokrývala vodní masa devět desetin povrchu země. Padající meteority do moře se hromadily na dně oceánu a meteority jsou, všeobecně vzato, složeny z těžkých prvků. Ty meteority, které dopadaly na pevninu, z velké části oxidovaly, postupně byly narušeny erozí a byly spláchnuty do oceánu. Tak se dno oceánu stávalo stále těžším, k čemuž přispívala váha vodní masy, dosahujíc v některých místech hloubky až šestnáct kilometrů.

57:8.21 (662.8) Vzrůstající pokles Tichého oceánu způsobil další pozvednutí masy kontinentální pevniny. Evropa a Afrika se začaly zvedat z hlubin Pacifiku současně s pevninskými masami, které se nyní nazývají Austrálie, Severní a Jižní Amerika a Antarktida, zatímco dno Tichého oceánu se ještě více propadalo vlivem kompenzačního vyrovnávání. Na konci tohoto období tvořila téměř jednu třetinu zemského povrchu pevnina, celá zformována do jednoho kontinentu.

57:8.22 (662.9) Se zvýšením nadmořské výšky pevniny se na planetě objevily první klimatické rozdílnosti. Zvednutí pevniny, oblačnost a vliv oceánu jsou hlavními faktory klimatických změn. V době maximálního zvednutí pevniny dosáhly hřebeny v Asii výšky téměř čtrnácti a půl kilometru. Kdyby bylo v ovzduší nad těmito vysoko zvednutými regiony dostatek vlhkosti, vytvořily by se tam obrovské ledové pokrývky; znamenalo by to, že doba ledová by přišla mnohem dřív než tomu bylo ve skutečnosti. Bylo zapotřebí několik set milionů let než se nad vodou opět objevila taková velká masa pevniny.

57:8.23 (663.1) Před 750 000 000 lety se objevily první trhliny v mase kontinentální pevniny a severojižním směrem vznikl obrovský průlom, který se později zaplnil oceánem a připravil cestu pro posun kontinentů Severní a Jižní Ameriky, včetně Grónska, směrem na západ. Dlouhá puklina východo-západním směrem oddělila Afriku od Evropy a rozdělila masy pevniny Austrálie, tichomořských ostrovů a Antarktidy od asijského kontinentu.

57:8.24 (663.2) Před 700 000 000 lety se Urantia přiblížila k podmínkám, vhodným pro existenci života. Pokračoval posun kontinentální pevniny; oceán stále více pronikal do pevniny jako dlouhá prstovitá moře, poskytující mělčiny a chráněné zátoky, které jsou tak vhodné pro existenci mořského života.

57:8.25 (663.3) Před 650 000 000 lety nastalo další roztržení pevniny a v jeho důsledku se zvětšily plochy kontinentálních moří. A tyto vody velmi rychle získávaly ten stupeň slanosti, který je nezbytný pro život na Urantii.

57:8.26 (663.4) Byla to právě tato moře, a ta, která z nich později vznikla, kde byl položen základ historie života na Uranii, později objevený na dobře zachovalých kamenných stránkách, díl za dílem, tak, jak éra střídala éru a epocha následovala epochu. Tato vnitrozemní moře dávných dob byla opravdovou kolébkou evoluce.

57:8.27 (663.5) [Představeno Nositelem Života, členem původního Urantijského sboru a v současné době místním pozorovatelem.]