Kniha Urantia

Kapitola 68

Počátky civilizace

68:0.1 (763.1) TOTO je vyprávění o dlouhém, dlouhém progresivním rozvoji lidských druhů od úrovně, která byla jen o málo vyšší než živočišná existence a procházejíc mnoha epochami do novějších obdobích, kdy se mezi vyššími rasami lidstva vyvinula opravdová, i když nedokonalá, civilizace.

68:0.2 (763.2) Civilizace je výtvorem ras; civilizace není biologicky vrozená; proto všechny děti musí být vychovány v kulturním prostředí a každá následná mladá generace musí získat nové vzdělání. Vyšší vlastnosti civilizace─vědecké, filozofické a náboženské─nejsou přenositelné z jedné generace na druhou přímým dědictvím. Tyto kulturní úspěchy se zachovají pouze osvíceným udržováním sociálního dědictví.

68:0.3 (763.3) Sociální evoluce, založená na spolupráci, byla započata učiteli Dalamatie a po dobu tři sta tisíc let bylo lidstvo vychováváno v ideji skupinových aktivit. Nejvíce ze všech získal z tohoto pradávného učení modrý člověk, do určité míry červený člověk a nejméně ze všech černý člověk. V novějších dobách na Urantii žlutá rasa a bílá rasa představovaly nejpokročilejší sociální progres.

1. Ochranné společenství

68:1.1 (763.4) Když jsou těsně pospolu, lidé se obvykle naučí mít jeden druhého rád, ale primitivní člověk od přírody nepřekypoval duchem bratrského cítění a touhou po společenských kontaktech se svými druhy. To, že „v jednotě je síla“ se pradávné rasy spíše učily skrze smutnou zkušenost; a je to právě tento nedostatek přirozeného bratrského porozumění, který dnes stojí v cestě okamžitému uskutečnění bratrství člověka na Urantii.

68:1.2 (763.5) Již v dávné minulosti se společenství stalo platbou za přežití. Osamocený člověk byl bezmocným, pokud nenosil kmenové znamení, které dosvědčovalo o jeho příslušnosti ke skupině, která by ho určitě pomstila, kdyby byl napaden. Také v dobách Kaina bylo osudné vydat se do cizích krajů bez nějakého označení kmenového společenství. Civilizace se stala pojistkou člověka proti násilné smrti, ale pojistné je placeno podřízeností početným zákonným požadavkům společnosti.

68:1.3 (763.6) A tak, základem primitivní společnosti byla oboustranná nutnost k větší bezpečnosti, kterou dávalo společenství. Rozvoj lidské společnosti procházel dlouhodobými cykly, jak pod vlivem strachu lidí před osamoceností, tak prostřednictvím zdráhavé spolupráce.

68:1.4 (763.7) Primitivní lidské bytosti brzy poznaly, že skupiny jsou mnohem mocnější a silnější, než bezvýznamný celek, složený jen z několika jejich členů. Sjednocených sto lidí, pracující v harmonii, může přemístit obrovitý balvan; dvě desítky dobře připravených strážců pořádku dokáží ukáznit rozhněvaný dav. A tak společnost nevznikla jako společenství členů, ale byla spíše výsledkem organizace inteligentních spolupracujících lidí. Ale spolupráce není přirozenou vlastností člověka; nejdříve se učí spolupracovat kvůli strachu a později kvůli tomu, když zjišťuje, že je to nejlepší způsob, jak čelit potížím času a jak se chránit proti předpokládaným nebezpečím věčnosti.

68:1.5 (764.1) Ty kmeny, které se brzy zorganizovaly do primitivní společnosti, byly mnohem úspěšnější ve svém působení na přírodu a také při obraně proti svým druhům; měly větší možnosti k přežití; proto, bez ohledu na mnoho překážek ve svém rozvoji, civilizace na Urantii neustále postupuje. A jenom díky tomu, že ve společenství se zvyšuje hodnota přežití, proto mnoho chyb člověka doposud nezpůsobilo zastavení, nebo zničení lidské civilizace.

68:1.6 (764.2) To, že současná kulturní společnost je poměrně nedávným jevem je dobře vidět na dnešních primitivních sociálních podmínkách, které jsou charakteristické pro australské domorodce a africké bušmeny a pygmeje. Na těchto zaostalých národech je možno v určité míře pozorovat dávné kmenové nepřátelství, osobní nedůvěru a další antisociální rysy, které jsou tak charakteristické pro všechny primitivní rasy. Tyto neblahé pozůstatky nesociálních národů pradávných časů jsou výmluvným svědectvím toho, že přirozený individualistický sklon člověka nemůže obstát proti účinnějším a mocnějším organizacím a společenstvím sociálního progresu. Tyto zaostalé a nedůvěřivé antisociální rasy, které mluví po každých padesáti či sto kilometrech jiným nářečím, jsou příkladem toho, jaký by byl současný svět, kdyby nebylo spojeného učení osobního štábu Planetárního Prince a pozdějších snah adamické skupiny rasových vylepšovatelů.

68:1.7 (764.3) Dnešní úsloví „návrat k přírodě“ je klamná představa, víra v uskutečnění kdysi vybájeného „zlatého věku.“ Jediným základem pro vznik legendy o zlatém věku je historický fakt existence Dalamatie a Edenu. Ale tyto zdokonalené společnosti byly daleko od uskutečnění utopických snů.

2. Faktory sociálního rozvoje

68:2.1 (764.4) Civilizovaná společnost je výsledkem dávných snah člověka překonat svůj odpor k osamocenosti. Ale to nutně neznamená vzájemnou náklonnost. Současný bouřlivý stav některých primitivních skupin dobře ukazuje, čím pradávné kmeny prošly. Ale, přestože jednotliví jedinci ve společnosti mohou být v rozporu jeden s druhým a bojují proti sobě a přestože se sama civilizace může jevit jako bojující a soutěžící neslučitelná masa, projevuje upřímné úsilí a ne smrtonosnou jednotvárnost stagnace.

68:2.2 (764.5) Ačkoliv úroveň inteligence značnou měrou přispěla k tempu kulturního rozvoje, základní účel společnosti spočívá v tom, aby snížila rizikový faktor v životě jednotlivce a společnost se rozvíjela tak rychle, nakolik se jí daří snižovat bolest a zvyšovat radost ze života. Tak se celé sociální společenství pomalu pohybuje ke konečnému cíli─zániku či věčnému životu─v závislosti na tom, zdali cílem je sebezachování či sebeuspokojení. Sebezachování vytváří společnost, zatímco sebeuspokojení ničí civilizaci.

68:2.3 (764.6) Společnost se zajímá o vlastní záchranu, sebezachování a sebeuspokojení, ale seberealizace člověka je hodna toho, aby se stala bezprostředním cílem mnohých kulturních skupin.

68:2.4 (765.1) Přirozený instinkt člověka žít v tlupě je stěží odpovědný za rozvoj takové sociální organizace, jaká nyní existuje na Urantii. I když tento vrozený sklon k pospolitosti je podstatou lidské společnosti, velká část lidské sociálnosti je osvojena. Dva významné vlivy, které přispěly k prvotnímu sdružování lidí byly hlad a pohlavní život; tyto instinktivní pudy člověk sdílí se živočišným světem. Další dvě emoce, které nutily lidské bytosti být spolu a držely je pohromadě byly ješitnost a strach, především strach z duchů.

68:2.5 (765.2) Historie není nic jiného než záznam dlouhověkého boje člověka o potravu. Primitivní člověk myslel jen tehdy, když měl hlad; uchování potravy bylo jeho prvním sebezapřením, sebekázní. S rozvojem společnosti hlad přestal být jediným podnětem pro sdružování. Početné další druhy hladu─uspokojování různých potřeb─vedly všechny k těsnějšímu spojování lidstva. Ale dnešní společnost je značně zatížena nadměrným růstem údajných lidských potřeb. Západní civilizace dvacátého století sténá vyčerpaně pod obrovským přetížením nadbytku a nevázaným množením lidských nároků a tužeb. Současná společnost pociťuje napětí jedné z nejnebezpečnějších svých etap, kterou charakterizuje rozsáhlá vzájemná součinnost a vysoce komplikovaná vzájemná závislost.

68:2.6 (765.3) Hlad, ješitnost a strach z duchů trvale vytvářely sociální napětí, ale pohlavní uspokojení bylo pomíjivé a nárazové. Samotná sexuální touha nedonutila primitivní muže a ženy vzít na sebe těžké břímě péče o rodinu. Prvotní rodina byla založena na pohlavní nedočkavosti muže, připraveného o pravidelné uspokojení a na oddané mateřské lásce ženy─lásce, kterou ona, do určité míry, sdílí se samicemi všech vyšších živočichů. Přítomnost bezmocného dítěte stanovila první rozlišení mužských a ženských činností; žena musela pečovat o stálé obydlí, kde mohla obdělávat půdu. A od nejranějších dob se místo, kde byla žena, vždy považovalo za domov.

68:2.7 (765.4) Tak se žena brzy stala nepostradatelnou pro rozvíjející se sociální systém. Ani ne tak moc kvůli pomíjivé pohlavní vášni, ale v důsledku potřeby potravy; žena byla významným partnerem v sebezachování. Ona zajišťovala potravu, byla tažným zvířetem a společníkem, který strpěl značné zneužívání bez násilného odporu a ke všem těmto žádoucím vlastnostem byla vždy přítomným prostředkem pohlavního uspokojení.

68:2.8 (765.5) Téměř všechno, co má v civilizaci trvalou hodnotu, má své kořeny v rodině. Rodina byla první mírumilovnou skupinou; muž a žena se učí sladit své protiklady a současně učí své děti mírovému soužití.

68:2.9 (765.6) Význam funkce manželství v evoluci spočívá v zajištění přežití rasy a ne v pouhém uskutečnění osobního štěstí; sebezachování a vlastní záchrana jsou opravdovými účely rodiny. Sebeuspokojení je vedlejší a není podstatné, je důležité jenom jako stimul, zajišťující pohlavní spojení. Příroda vyžaduje přežití, ale uměním civilizace je stále zvyšovat radosti z manželství a uspokojení z rodinného života.

68:2.10 (765.7) Jestli je ješitnost tak rozsáhlá, že zahrnuje pýchu, ctižádost a uznání, tak můžeme pozorovat nejenom to, jak tyto tendence přispívají k vytváření lidských společenstvích, ale jak také drží lidi pohromadě, protože takové emoce nemají žádný smysl, když chybí publikum, které jim aplauduje.Ješitnost se rychle spojila s jinými emocemi a impulsy, které potřebovaly společenskou arénu, ve které se mohou ukazovat a uspokojovat se. Tato skupina emocí dala vzniknout prvním začátkům všeho umění, obřadům a všem formám sportovních her a soutěží.

68:2.11 (766.1) Ješitnost přispěla značnou měrou ke zrodu společnosti. Ale v současné době, v době odhalování těchto sděleních, scestné snažení ješitné generace hrozí zaplavením a zatopením celého komplikovaného systému vysoce technické civilizace. Touha po požitku již dávno nahradila potřebu jíst; logické společenské cíle sebezáchovy se rychle mění do bezcenných a hrozivých forem sebe-uspokojování. Sebezáchova vytváří společnost; nespoutané sebe-uspokojování neomylně ničí civilizaci.

3. Společenské důsledky strachu z duchů

68:3.1 (766.2) Primitivní touhy vytvořily původní společnost, ale strach z duchů ji držel pohromadě a vnesl do její existence mimolidský aspekt. Obyčejný strach měl fyziologický původ: strach z fyzické bolesti, z neukojitelného hladu, nebo z některých přírodních pohrom; ale strach z duchů byl nový a mocný druh úzkosti.

68:3.2 (766.3) Pravděpodobně, největším ojedinělým faktorem v evoluci lidské společnosti byl strach z duchů. I když většina snů velice znepokojovala primitivní mysl, sny o duších doslova děsily pradávné lidi a byly příčinou toho, že tito pověrčiví lidé hledali ochotně a upřímně útěchu jeden u druhého, aby se společně chránili proti temnému a neviditelnému domnělému nebezpečí duchovního světa. Sny o duších byly jedním z prvních vznikajících rozdílů mezi živočišným a lidským typem mysli. Zvířata si nepředstavují život po smrti.

68:3.3 (766.4) Kromě tohoto strachu z duchů, celá společnost byla založena na základních potřebách a zásadních biologických pudech. Ale strach z duchů vnesl do civilizace nový faktor, strach, který přesahuje základní potřeby jedince a který také vysoce převyšuje úsilí o zachování skupiny. Obava před duchy mrtvých přinesla novou a překvapivou formu strachu, hrozivou a silnou úzkost, která přispěla k přeměně uvolněných společenských řádů dávných dob do disciplinovanějších a lépe řízených skupin pradávných časů. Tato nesmyslná pověrčivost, některá ještě stále přetrvává, připravila mysli lidí, prostřednictvím pověrčivého strachu z neskutečného a nadpřirozeného, pro pozdější objevení “strachu z Pána, což je začátek moudrosti.“ Neopodstatněné strachy evoluce musí být nahrazeny úctou k Božstvu, úctou, která je inspirována odhalením. Pradávný kult strachu se stal silným sociálním poutem a od té, tak vzdálené doby, se lidstvo více či méně snaží o dosažení duchovnosti.

68:3.4 (766.5) Hlad a láska spojily lidi; ješitnost a strach z duchů je udržely dohromady. Ale samotné tyto emoce, bez vlivu zjeveních prosazujících mír, nejsou schopny přestát tlak nedůvěry a podezíravosti lidských vzájemných vztahů. Bez pomoci z nadlidských zdrojů se lidská společnost při dosažení určitých limitů zhroutí a tyto samé vlivy vzniku společnosti─hlad, láska, ješitnost a strach─se spiknou a vženou lidstvo do války a krveprolití.

68:3.5 (766.6) Tendence lidské rasy k mírovému soužití není přirozeným darem; pochází z učení zjeveného náboženství, z nahromaděné zkušenosti progresivních ras, ale především z učení Ježíše, Prince Míru.

4. Evoluce mravů

68:4.1 (767.1) Všechny dnešní sociální instituce pocházejí z evoluce primitivních obyčejů vašich divošských předků; současná pravidla jsou upravené a rozšířené obyčeje minulých dob. To, co je pro jednotlivce zvyk, je pro skupinu obyčej; a skupinové obyčeje se vyvíjejí do lidových či kmenových tradic─masových pravidel. Z těchto prvních počátků berou svůj nízký původ všechny instituce dnešní lidské společnosti.

68:4.2 (767.2) Je nutno vzít v úvahu, že mravy vznikly v důsledku potřeby přizpůsobit život skupiny k podmínkám masové existence; mravy byly první lidskou sociální institucí. A všechny tyto kmenové reakce vznikly ze snahy uniknout bolesti a ponížení a současně měly přinést radost a moc. Původ lidových zvyků, jako je vznik jazyků, je vždy neuvědomělý a bezděčný a proto je vždy zahalen tajemstvím.

68:4.3 (767.3) Strach z duchů přivedl primitivního člověka k představám o nadpřirozenu a takto zajistil položení základů pro ty mocné sociální vlivy etiky a náboženství, které potom chránily nedotknutelnost společenských mravů a obyčejů od generace ke generaci. Jedna věc, která brzy stanovila a vyhranila mravy, byla víra, že mrtví jsou rozmrzelí nad tím, jak žili a zemřeli; a proto sesílají tvrdé tresty na ty živé smrtelníky, kteří s bezohledným pohrdáním porušují pravidla žití, které oni ctili, když byli v lidském těle. Nejlépe je všechno toto ukázáno na současné úctě žluté rasy ke svým předkům. Později vyvíjející se primitivní náboženství značně posílilo strach z duchů, aby upevnilo mravy, ale rozvíjející se civilizace postupně osvobodila lidstvo z područí strachu a z otroctví pověrčivosti.

68:4.4 (767.4) Do příchodu učitelů Dalamatie, s jejich osvobozujícím a uvolňujícím učením, byl pradávný člověk bezmocnou obětí rituálních obyčejů; primitivní divoch byl v zajetí nekonečných obřadů. Všechno, co udělal od chvíle probuzení ráno do okamžiku, kdy usnul v noci ve své jeskyni, muselo být uděláno přesně podle stanovených zvyků kmene. On byl otrokem krutovlády obyčejů; jeho život neměl žádnou volnost, nenucenost, nebo originalitu. Nebyl tam žádný přirozený progres k vyšší duchovní, morální či sociální existenci.

68:4.5 (767.5) Pradávný člověk byl v mocném sevření zvyku; divoch byl opravdovým otrokem obyčeje; ale čas od času se objevili lidé, kteří se pokusili o nové způsoby myšlení a zdokonalené metody žití. Nicméně, netečnost primitivního člověka vytváří biologickou bezpečnostní brzdu proti příliš ukvapenému vrhnutí se do zkázonosných proměn velmi rychle se rozvíjející civilizace.

68:4.6 (767.6) Ale tyto obyčeje nejsou naprostým zlem; jejich evoluce by měla pokračovat. Úplná a radikální proměna obyčejů má téměř fatální důsledky na pokračování civilizace. Obyčej je nití, která drží civilizaci pohromadě. Historická cesta lidstva je poseta zbytky odložených obyčejů a zastaralých společenských praktik, ale žádná civilizace nepřetrvala, když opustila své mravy. Společnost může existovat jenom tehdy, když přijímá lepší a vhodnější obyčeje.

68:4.7 (767.7) Přežití společnosti závisí především na postupné evoluci svých mravů. Takový proces evoluce obyčejů vzniká z touhy experimentovat: nové ideje začínají konkurovat starým. Progresivní civilizace přijímá progresivní ideje a toleruje je; čas a okolnosti nakonec vyberou vhodnější skupinu pro přežití. Ale to neznamená, že každá odlišná a ojedinělá změna při vytváření lidské společnosti je přínosem! Ne! Zdaleka ne! V dlouhém úsilí civilizace Urantie dosáhnout pokroku bylo mnoho, velmi mnoho, zpětných vývojů.

5. Metody využívání půdy─prostředky k bytí

68:5.1 (768.1) Země je jeviště společnosti; lidé jsou herci. A člověk musí neustále upravovat svůj herecký výkon, aby se přizpůsobil stavu země. Evoluce mravů je vždy závislá na vztahu člověka k zemi. Je tomu tak, bez ohledu na to, jak obtížné je to pochopit. Lidské metody obdělávání půdy, nebo používané prostředky, plus životní standard, se rovnají součtu všech lidových zvyků─mravů. A souhrn lidských přizpůsobeních k požadavkům života se rovná jeho civilizační kultuře.

68:5.2 (768.2) První civilizační kultury vznikly podél toků řek východní polokoule a ve svém pochodu k vyspělejší civilizaci prošly čtyřmi důležitými etapami:

68:5.3 (768.3) 1. Období sběru. Nutnost jíst a předcházet hladu vedly k první formě systémové organizace─primitivní sběrné řady. Někdy taková řada hladovějících lidí, sbírajících potravu, byla patnáct kilometrů dlouhá. Toto bylo období primitivní kočovné kultury a je to způsob života, kterým v dnešní době žijí afričtí bušmeni.

68:5.4 (768.4) 2. Období lovu. Vynalezení zbraní umožnilo člověku stát se lovcem a tak se značnou měrou osvobodil z područí potravy. Přemýšlivý Andonit, který si v krutém boji těžce poranil svoji pěst, znovuobjevil myšlenku použít dlouhý klacek a kus tvrdého pazourku, upevněného na konci šlachou, místo své pěsti. Mnoho kmenů učinilo své vlastní objevy tohoto druhu a tyto rozdílné tvary palic představovaly velké pokroky v rozvoji lidské civilizace. Někteří dnešní australští domorodci jsou stále na úrovni, která je jen o málo vyšší, než byla v tomto období.

68:5.5 (768.5) Lidé modré rasy se stali výbornými lovci a naučili se používat obratně pasti; zahrazením řeky dokázali nachytat spoustu ryb a jejich přebytek usušili na zimu. Při lovu se používalo mnoho druhů důmyslných pastí a léček, ale primitivní rasy nelovili větší zvířata.

68:5.6 (768.6) 3. Období pastevectví. Tato fáze civilizace byla umožněna domestikací zvířat. V novější době patřili mezi pastevce arabské a africké národy.

68:5.7 (768.7) Pastevecký život umožnil ještě větší úlevu od otroctví potravy; člověk se naučil žít z úroku svého kapitálu─zvětšováním svého stáda; a to mu poskytlo více volného času na kulturu a rozvoj.

68:5.8 (768.8) V předchozích obdobích se muž a žena podíleli společně na pracovních činnostech, ale rozšíření chovu dobytka přivedlo ženu do hlubin sociálního otroctví. V dřívějších dobách měl muž za povinnost zajistit živočišnou potravu a ženin úkol bylo obstarání rostlinné stravy. Proto tedy, když člověk vstoupil do pastevecké éry své existence, důstojnost ženy značně poklesla. Žena musela i nadále tvrdě pracovat, aby zajistila základní rostlinné potraviny, zatímco muž musel jenom jít ke svým stádům, aby zaopatřil dostatek živočišné potravy. Muž se tak stal relativně nezávislým na ženě; po celé období pastevectví postavení ženy neustále upadalo. Na konci této éry byla žena sotva víc, než lidské zvíře, odevzdané práci a plodící lidské potomky, stejně jako se čekalo od zvířat stáda, že budou pracovat a rodit mláďata. Muži těchto pasteveckých dob měli velkou lásku pro svůj dobytek; o to více je to smutné, že si nevytvořili hlubší cit pro své ženy.

68:5.9 (769.1) 4. Období zemědělství. Tato éra přišla s domestikací rostlin a představuje nejvyšší typ materiální civilizace. Jak Kaligastia, tak i Adam, měli snahu učit zahradnictví a zemědělství. Adam a Eva byli zahradníci, nebyli pastýři a v těch časech bylo zahradnictví vyspělým druhem kultury. Pěstování rostlin má zušlechťovací vliv na všechny rasy lidstva.

68:5.10 (769.2) Zemědělství více než čtyřikrát zvýšilo celosvětové obdělávání půdy. Může být spojeno s pastevnictvím předchozího kulturního období. Když se všechna tři období překrývají, muži loví a ženy obdělávají půdu.

68:5.11 (769.3) Mezi pastevci a zemědělci byly vždy nesváry. Lovec a pastevec byli bojovní, váleční; zemědělec je mírumilovným typem. Spojení se zvířaty naznačuje boj a sílu; spojení s rostlinami vštěpuje trpělivost, klid a mír. Zemědělství a průmysl jsou mírovými činnostmi. Ale slabá stránka obou, jako světových sociálních aktivit, je to, že postrádají vzrušení a dobrodružství.

68:5.12 (769.4) Lidská společnost se od období lovu vyvinula přes éru pastevců do epochy územního rolnictví. A každé období této progresivní civilizace doprovázelo stále méně a méně kočování; člověk začal více a více žít v domě.

68:5.13 (769.5) V další době průmysl doplňuje zemědělství s následným nárůstem urbanizace a násobením nezemědělských skupin občanských tříd. Ale průmyslová éra nemůže doufat v přežití, jestliže její vůdcové si neuvědomí, že nejvyšší sociální dosažení musí vždy spočívat na pevném zemědělském základě.

6. Evoluce kultury

68:6.1 (769.6) Člověk je tvorem půdy, dítě přírody; ať se může snažit sebevíc utéci od půdy, nakonec se mu to stejně nepodaří. „Prach jsi a v prach se obrátíš“ spolehlivě platí pro celé lidstvo. Základním bojem člověka, byl, je a vždy bude boj o zemi. První sociální společenství primitivních lidských bytostí byla za účelem vítězit v těchto bojích o půdu. Vztah člověka k zemi je základem všech sociálních civilizací.

68:6.2 (769.7) Lidská inteligence, za pomoci využití techniky a vědy, zvýšila úrodnost půdy; současně byl do určité míry pod kontrolou přirozený nárůst obyvatelstva, což zajistilo živobytí a volný čas, které jsou nezbytné pro vybudování kulturní civilizace.

68:6.3 (769.8) Lidská společnost je řízena zákonem, podle kterého se musí populace měnit v přímé souvislosti s rozvojem metod používání země a nepřímo s danou životní úrovní. V průběhu těchto dávných epoch, a dokonce ještě více v dnešní době, zákon dodávky a poptávky, tak, jak se týká člověka a země, určoval odhadní hodnotu obou. V dobách nadbytku země─neokupované území─byla velká potřeba lidí a proto hodnota lidského života byla o mnoho více ceněna; tudíž, ztráta života byla větším neštěstím. V časech nedostatku země a s tím spojené přelidněnosti, se lidský život stal poměrně laciným, a proto se na válku, hladomor a zhoubný mor pohlíželo s menším znepokojením.

68:6.4 (770.1) Když se sníží úrodnost země, nebo se zvýší populace, znovu se objeví nevyhnutelný boj; nejhorší rysy lidské povahy vyjdou na povrch. Zvýšení úrodnosti půdy, rozšíření technického umění a snížení populace, to všechno podporuje rozvoj lepší strany lidské povahy.

68:6.5 (770.2) Život v okrajové společnosti rozvíjí v člověku jeho neodbornost; výtvarné umění a skutečný vědecký pokrok, společně s duchovní kulturou, všechny nejlépe prospívaly ve větších centrech života, když byly podporovány zemědělskou a průmyslovou populací, jejíž počet byl mírně pod úrovní zabezpečení zemí. Města vždy násobí sílu svých obyvatel─pro dobro nebo zlo.

68:6.6 (770.3) Velikost rodiny je vždy ovlivněna životní úrovní. Čím je vyšší úroveň, tím je menší rodina, až do bodu stálého stavu, nebo postupného zániku.

68:6.7 (770.4) Ve všech dobách morální a sociální normy ovlivňovaly kvalitu přežívající populace, na rozdíl od pouhého počtu. Místní třídní normy dávaly vzniknout novým společenským kastám, novým mravům. Když se tyto normy příliš zkomplikovaly, nebo se staly vysoce pohodlnými, rychle se staly sebevražednými. Kastovnictví je přímým důsledkem vysokého společenského tlaku tvrdé konkurence v podmínkách velké hustoty populací.

68:6.8 (770.5) Pradávné rasy se často uchýlily k praktikám, kterými chtěly omezit populaci; všechny primitivní kmeny zabíjely neduživé děti, nebo děti s tělesnými vadami. Předtím, než se ženy začaly prodávat, bylo běžné, že malé holčičky se zabíjely. Někdy byly děti uškrceny hned po porodu, ale mnohem častěji byly odhozeny. Otec dvojčat obvykle požadoval, aby jedno dítě bylo usmrceno, protože se věřilo, že vícenásobné porody jsou zapříčiněny magií, nebo cizoložstvím. Nicméně, vládlo pravidlo, že dvojčata stejného pohlaví byla ušetřena. I když tyto kletby na dvojčatech byly kdysi téměř univerzální, nebyly nikdy součástí mravů Andonitů; tito lidé vždy považovali dvojčata za znamení velkého štěstí.

68:6.9 (770.6) Mnohé rasy se naučily metodu potratu a tato praxe se velmi rozšířila po zákazu, který zakazoval, aby neoddané dvojice měly děti. Zvyk, že dívky zabíjely své děti, přetrvával velmi dlouho, ale mezi civilizovanými skupinami se tyto nelegitimní děti staly chráněnci matek těchto dívek. Mnoho primitivních kmenů bylo doslova vyhlazeno uplatňováním potratu a zabíjením novorozeňat. Ale, navzdory diktátu mravů, velmi málo dětí bylo utraceno poté, když poprvé nasálo z matčina prsu─mateřský cit byl příliš silný.

68:6.10 (770.7) Dokonce ve dvacátém století přetrvávají pozůstatky těchto primitivních způsobů kontroly populace. V Austrálii je kmen, jehož matky odmítají vychovat více než dvě či tři děti. Není tomu tak dávno, kdy jeden kanibalský kmen snědl každé páté narozené dítě. Některé kmeny na Madagaskaru stále zabíjí všechny děti, které se narodí v den, který přináší smůlu. Toto je příčinou úmrtí přibližně dvaceti pěti procent všech dětí.

68:6.11 (770.8) Ze světového hlediska, přelidnění nebylo nikdy v minulosti vážným problémem, ale jestli ubudou války a věda bude lépe kontrolovat lidské nemoci, může to být vážný problém v blízké budoucnosti. Taková doba bude velkou zkouškou moudrosti světových vůdců. Budou vládci Urantie mít rozhled a odvahu podporovat rozmnožování průměrné, čili stabilizované lidské bytosti, namísto extrémních a stále se zvyšujících podnormálních skupin? Normální člověk by měl být podporován; on je páteří civilizace a zdrojem mutovaných géniů ras. Podnormální člověk by měl být pod kontrolou společnosti; takových lidí by nemělo být víc, než je zapotřebí pro vykonávání nižších úrovní průmyslu─takových činností, které vyžadují inteligenci nad živočišnou úrovní, ale kteří takové podřadné požadavky, týkající se skutečného otroctví a nevolnictví, přetvoří na vyšší lidské typy.

68:6.12 (771.1) [Představeno Melkísedekem, někdy pobývajícím na Urantii.]